Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 202)

Je to pěkná řádka let, někdy v šedesátém šestém roku minulého století jsem byl obsazen do role Artura ve hře Slawomira Mrožka Tango. Matně si vzpomínám, jak tajemně se inscenace připravovala. Starší kolegové mně, kandrdasovi, šeptali: Mrožek je Polák, ale emigroval, rozumí se, že na západ. Budeš hrát ve slavném kuse…

Byl jsem zvědav, jak s textem věhlasného autora naložili tvůrci v Huse na provázku.

Na Zelném rynku od kiosků lákajících na dobroty svaté noci se linula vůně horkosti badyánu a vína. Před Husou, za Husou i uvnitř Husy se tančilo vášnivé tango. Čtyřkrok, korta vzad, zavřená promenáda, kolébková otáčka, et cetera… Dvojice starších se vytáčely po plochách pomyslných parketů a hudební skladatel David Smečka se mě zeptal: Jak se daří? Odpověděl jsem slovy básníka: Veselé stáří a představil jsem mu slečnu Poláškovou zvanou Mab. Hlava režiséra, šéfa Husy Vladimíra Morávka zářila do večerního chladu: Vítejte, Jaroslave…

Kolem proudili lační diváci…

V předpremiérovém rozhovoru uvedl Vladimír Morávek: Mroźkova hra se jmenuje Tango. Slovo macabre naznačuje, kam směřujeme. Jde o život při dobovém tancování. Tedy přesně – jde o život ve lži, který – když na ni přistoupíte, pak jde jen spát, zemřít a dost.

Na hrací ploše stála obrovitá krychle. Teatrální ikonostas. Byl opatřený signálním neonovým rámováním a přeplněn pavučinami věků přikrytými triviálnostmi. Ze stropu monstra visely židle a na vyvýšeném katafalku ležela rakev. Dominující barvou byla popelavá běloba pompejská. Na druhé straně, u režného zdiva z cihelné hlíny popsaného pečetěmi slova milovat, stálo zapomenuté pianino a vedle něj se leskly do zdi zabudované dřevěné dveře. Na ochoze, v jakési oltářní prohlubni se povalovalo množství divadelního mobiliáře. Dýmalo se z něj. Z temnot zákulisí se na hrací plochu vyklubalo hejno zmalovaných klaunů podobných těm, které jsem poznal ve Felliniho filmu Amarcord.

Hlavní hrdina příběhu – syn Artur (Dalibor Buš) s baretem „dottora“na hlavě a upnuté černi haveloku ohlašoval svůj zamýšlený sňatek. Nikdo si jeho tiché řeči nevšímal.

Babička Eugenie (Jiří Pecha) v háčkovaném černém negližé olemovaném bílou bordurou držela karty a trefně glosovala vše, co za glosu stálo. V černé paruce, s bílými vousisky na tváři vypadala famózně.

Strýc Evžen, její bratr (Vladimír Hauser) byl z klaunů nejcivilnější. S bradatou tváří zlíbanou rozmělněnou obilkou a placatou čepicí, připomínal mlynářského mládka.

Vstup otce Stomila (Jan Kolařík) v rozevlátém županu, ve zkrácených pyžamových kalhotách, s elegantně béžovými, umělecky jemnými botkami na nohou, s neuvěřitelnou vlasovou čupřinou na hlavě a nápisem divadlo žije na holém břiše byl překvapující.

Matka Eleonora, jeho žena (Ivana Hloužková) vplula na klaunské kolbiště, jako korveta do domovského přístavu. Velitelský klobouk s vycpaným opeřencem v letu a krempou opulentně lemovanou hedvábnou organzou měla posazený hluboce do čela. V šatech s lodičkovým výstřihem a s kruhovou výsečí plisované suknice, v ruce s vějířem připomínala nadýchaný květ kondolenčního karafiátu pocukrovaného popílkem. Na krku se jí lesknul jako strace v zobáčku rodinný šperk.

Ála, Arturova sestřenice a v nouzi pak i nevěsta (Tereza Marečková) přiškobrtala na nejistých nožkách rozkošného vyžlete, v kombiné s krajkou, umolousaném svetru na knoflíky a hlavou pokrytou rozcuchanou parukou rozevlátých vlasů. Jako by se na křehkém vysíleném stvolu tyčila makovice s opiovýma očima. Hříšná, blekotavá Colombína: Jsem váš máček, holoubci, zobejte…

V šaškovské čepici veskákal do „manéže“ urostlý klaun, sluha Eda (Adam Mašura). Točil piruety, skákal točné skoky, prováděl podmety, přemety a byl za muskulárně smyslného muže.

Na hrací prostor byly promítány záběry nevěst v bílých svatebních róbách se šťastnými obličeji a profesionálního tanečníka tančícího uruguayské tango. Režisér Morávek rozpohyboval herce do artistních prvků – točených piruet, přemetů, shybů, stojek, skoků, hvězdic, zdobných krokových variací a propojoval klaunské eskapády s příběhem Mrožkovy hry o beznaději revolty změnit rozpadlý společenský systém. Komponoval snové obrazové plochy. Hořely svíce, tetelily se opary mlh, z kostýmů se valila oblaka prachu, střílelo se z pistolí, zabíjeli se moli a v průzorech dálek tančily siluety tango. Sivá schrána pro rov zhotovená se stávala piazzetou rodinných rituálů. Ukládala se do ní babička a důstojný otec Stomil v ní relaxoval. Kol ní tančili herci tango. Režisér Morávek si naplňoval své inscenační krédo: Kdo touží po smrti nebo se vyrovnává se ztrátou či neschopností komunikace, tančí tango.

Morávkova divadelní freska byla k nezastavení. Liberální svobody rozleptaly řád. Vše je dovoleno, morální hodnoty se rozpadly. Zastavme se a přemýšlejme, jak ze současného marasmu uniknout. Artur svou vzpouru prohrál. Vzal si obcováníchtivou sestřenici a skončil v deliriu zklamaného opilce.

Režisér v závěru představení situoval postavy hry do řady, aby v jejím středu nechal stát nevěstu s ženichem. Seskupení zpívalo svatební pochod Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Ceremoniální akt nechal několikrát po sobě zopakovat. Svatebčané s kádaverzními úsměvy ve tvářích strnuli a po chvíli, oživlí, znovu pěli dobře známou melodii.

Pak už byl konec…

Ve výrazném chladu adventního příchodu, jsme procházeli Vetešnickým trhem. Řekl jsem: Mab, Morávkovo Tango mělo také nádech vetešnictví a také vonělo svařeným vínem trhů dneška. Bylo o zklamání, o únavě, o usilovném hledání, jak z toho ven. Mab se mračila a mlčela… Poté jsem citoval slova režiséra Morávka: Komediant má právo, a dokonce i povinnost, se o všechny možné bolavé věci zajímat a zobrazovat je. Mab prolomila mlčení: Proč si oblékat zatuchlý, plísní prostoupený kabátec zdobený broží mola? Není nabídka větší, než si klientela žádá? Člověk potřebuje v této době, kdy je tendence negativa interpretovat jako pozitiva, obléci se do gala. Odít se do ručně vyšívaného kroje s brokátovou kordulkou, květovaným fěrtochem, naškrobenými rukávci s krejzlíky a krabovanými čižmami s podkůvkou od ševce. V divadle bychom se měli setkávat častěji s kvetoucí Thaleou, než hoplity a netopýry obklopenou Proserpinou.

Ano, má královno Mab…

Poté jsme již mlčeli. Oba.

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou

Brno – Komín, 5. 12. 2016

Divadlo Husa na provázku, Brno – Slawomir Mrožek: Tango Macabre. Šaškárna převeliká. Režie: Vladimír Morávek, překlad: Helena Stachová, úprava: René Lomnice, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Jan Machát, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: David Smečka, korepetice: David Janík, pohybová spolupráce: Nenad Djapic. Osoby a obsazení: Evženie, babička: Jiří Pecha, Strýc Evžen, její bratr: Vladimír Hauser, Stomil, otec: Jan Kolařík, Eleonora, matka: Ivana Hloužková, Artur, jejich syn: Dalibor Buš, Ála, jeho sestřenice a v nouzi pak i nevěsta: Tereza Marečková, Eda, nikoliv z tohoto světa: Adam Mašura, čtyři družičky: Markéta Sovová. Premiéra 2. 12. 2016.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 10. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 202)

1. Soňa Čapková

   

   Jak povzneseně napsané
   a s jakou noblesou představení ztvárněno. Já jsem tam v té chvíli rozhodně se všemi byla a úplně vše, všecičko vnímala do posledního dechu, tak jako pokaždé.
   Děkuji za vše.

   10.12.2016 (19.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ