Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 205)
Byla to kdysi dávno, byla má první návštěva brněnského divadla. Paní učitelka pravila: Pojedeme na pohádku Čert a Káča. Bude to opera o zlé kněžně, kterou si chtějí vzít čerti do pekla, o rozpustilé dívce Káče, co se dá do spolku s pekelníky a o hodném pasáčkovi Jirkovi, který čerty přelstí. Maminka mně koupila bílou košilku, svetřík, kalhoty, od sousedky půjčila botky, udělala mi tři křížky na čelo, řekla Buď hodný, a jeli jsme.
Divadlo Na hradbách se mi jevilo jako pohádkový palác. Schodiště, balustrády, chodbičky, sedadla, lóže – všude červené koberce, všude červený plyš, zlato a naducaní andělíčci. Pod stropem zářil křišťálový lustr… Opona šla nahoru a divadlo bylo plné nádherné hudby…
S touto vzpomínkou v hlavě jsem přišel do Mahenova divadla, tedy kdysi dávno Divadla Na hradbách, tiše vklouzl do plyšové řady, usedl na červeň sedadla a těšil se.
Zpod opony se boulila puklice. Ejhle, pomyslel jsem si, divadlo se navrátilo k budce sufléra. Nikoliv. Pšouklo to, bouchlo, poklice se nadzvedla a v oblaku dýmu se na forbínu vyhoupl švarný, do purpurově elegantního fraku oblečený čert Lucifer. Gesty i slovy naznačil, že dnešní představení bude jen a jen v jeho režii. Dal pokyn panu dirigentovi, ten máchnul taktovkou a z orchestřiště zazněly tóny předehry.
Lucifer opět mávl rukou, z pod opony vykoukly hlavičky dětí a na scénu přistál starý autobus z roku raz dva. Na proscéniu se ukázal krásný zámek a z autobusu vystoupila školní výprava. Děti s paní učitelkou přijely na prohlídku. U brýlatého správce si zakoupily vstupenky a před jejich zraky se počal odehrávat děj opery.
Na Luciferův pokyn se na scéně měnily dekorace. Hospodu proměnili v zámecké nádvoří nebo v impozantní černou kuchyni s kastroly, hrnci, kotlíky, kotli, měchačkami, vidličkami, noži či vařečkami zavěšenými na hambálkách a velkolepou výdutí komína.
Jeviště bylo plné vesničanů, pobíhajících čertů, služebného personálu a drobotiny. Pantomimických gest, špílců ještě víc. Nevycházel jsem z překvapení. Slavnostní polonézu tančily pohledně vznosné děvy v nařasených suknicích s rozdováděnými čerty. Ovčák Jirka připomínal turistu Cimrmana hrajícího Rychlé šípy. Skotačil mezi čerty a s písničkou, pardon árií o ztracených ovečkách se prodíral mezi účinkujícími statečně. Káča pobíhala, poskakovala a zpívala. Vždy se k tomu připletl nějaký čert a sváděl ji. Všichni návštěvníci hospody si dle Káči přehazovali nohu přes nohu. Potěšila mě plocha překladového zařízení umístěná nad jevištní sufitou. Mohl jsem si četbou kontrolovat správnost zpívaných slov. Škoda, že není zvykem převádět češtinu do češtiny také při činoherních produkcích…
Jeviště přetékalo čerty a dětmi. Školáčci červené čerty zvědavě okukovali a sahali si na ně. Když už si zaplatili. Také brali do rukou rekvizity, nadzvedávali pokličky dýmajících kotlů a pletli se, pečlivě narežírovanými kroky aktérům pod nohama. Zajímavý nápad – děti při prohlídce zámku jsou přítomné průběhu operního představení. Chodí mezi zpěváky, dostávají do rukou hudební nástroje, čertí se s čerty, bloudí zámkem, jako by jim patřil. Barevná výraznost dekorací a kostýmů, postoje a gesta postav připomínaly kresby dětských komiksů.
Škoda, že obraz pekla nebyl zabydlen a dostatečně rozpohybován. Proslulý tanec pekelníků se odehrával za problematicky postavenou bariérou sedících čertích těl. Kněžna při zpívaném monologu byla vyrušována legráckami, jakoby obsah jejího dramatického sdělení nebyl důležitý. Tóny Dvořákovy líbezné hudby nejsou v inscenaci na prvním místě, rozpoutané jevištní dění ji překrylo. A ještě: přes veškerou až zarputilou snahu všech zainteresovaných neměla premiéra potřebnou jiskru. Asi nebyla ta správná konstelace hvězd.
Netroufám si hodnotit výkony pěvců a hudebníků, dle potlesku soudím, že se nejvíce líbili pekelníci – Lucifer Jana Šťávy, Marbuel Romana Hozy a představitel Jirky Aleš Voráček.
Na schodišti foyeru jsem zaslechl – na tuto inscenaci se bude chodit. Proč ne, atraktivní podívaná to je.
Pohladil jsem zlato na balustrádě a odešel…
Brno – Komín, 14. 12. 2016
Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo – Antonín Dvořák, Adolf Wenig st.: Čert a Káča. Hudební nastudování: Jakub Klecker. dirigent: Jakub Klecker, Robert Kružík. režie: Jiří Heřman. scéna: Pavel Svoboda. kostýmy: Alexandra Grusková. světelný design: Daniel Tesař. choreografie: Mário Radačovský. sbormistr: Josef Pančík. Sbormistryně dětského sboru: Valeria Maťašová dramaturgie: Patricie Částková asistent dirigenta: Jiří Habart. asistent režie: Otakar Blaha. asistent sbormistra: Klára Roztočilová. Osoby a obsazení. Ovčák Jirka: Jaroslav Březina j. h., Petr Levíček, Aleš Voráček j. h. Káča: Václava Krejčí Housková, Jana Hrochová Její máma: Jana Iskrová j. h., Jitka Zerhauová Čert Marbuel: Roman Hoza, Jiří Sulženko, David Nykl Lucifer: David Nykl, Jan Šťáva Čert vrátný / / Maršálek: Josef Škarka j. h., Tadeáš Hoza j. h. Čert strážce: Petr Karas, Jiří Klecker Kněžna: Daniela Straková-Šedrlová, Pavla Vykopalová Komorná: Eva Daňhelová, Marta Reichelová Muzikant: Ivo Musil, Martin Pavlíček Řidič: Petr Karas, Radek Krul Učitelka: Lada Novotná, Marie Urbánková. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Dětský sbor Brno, tanečníci a kompars. Premiéra 10. 12. 2016 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 205)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)