Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 209)

Stalo se v mém životě a já se ocitl ve věži kostela sv. Jakuba v Poličce, rodišti hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Stalo se a uviděl jsem v Janáčkově divadle jeho Hry o Marii…

Sedím v teple domova a listuji programem k inscenaci: Na začátku 30. let 20. století pobýval Martinů v Paříži. Jeho tehdejší zájem o hry ze středověku, ho přivedl ke komponování čtyř podobenství o hříchu a odpuštění v cyklu oper vycházejících z náboženských příběhů. Hry o Marii vznikaly v průběhu let 1933-1934 za stálé konzultace s českým režisérem Jindřichem Honzlem. Obsahuje čtyři příběhy, každý z nich pochází z jiné literární oblasti a každý je jinak zpracovaný. Prologem je opera Panny moudré a panny pošetilé.

Příběh o pannách, které očekávají příchod Pána našeho, započal grandiózně: Na obou horních bočních balkonech Janáčková divadla pěly smíšené sbory, z orchestřiště zněla nebeská kantiléna, mezi vysoce vzedmutými sloupy gotického chrámu, v mlžných oparech ležela na dřevěných stolech lazaretu mužská těla. Postavy v lékařských pláštích je ošetřovaly. Z hlediště přicházely panny v popelavých kostýmech. Dekorace připomínaly vitráže. Na scénu pronikal opar rajských oblak.

Zlatovlasý Archanděl Gabriel se safírovými křídly a s přehozem baldachýnu hvězdného nebe na rukou kráčel mezi všemi a zpíval: Slyšte panny, pohlédněte do výšin, čekejte na slavný příchod Boha, jménem Ježíš… Sbory hlásaly: Přijde, jak to slíbil milionům, aby osvobodil lidstvo ze jha démona, přijde, aby nás vykoupil od osidel ďáblových. Takhle asi nějak začne soudný den…

Sivé panny nesly v rukou svítící lampy. Některým v lampách uhasl plamínek. Dva prodavači s olejem v hliněných amforách přicházeli uličkami sálu a prošli se po hraně jeviště: Pošetilé, nehledejte, co je vaší vinou pryč. Z oblaků nebes výše mezi panny vstoupil Ježíš. Nerozumným pannám lampy nehořely. Ježíš Kristus zpíval: Já vás neznám, pošetilé, vaše lampa temná je. Jenom ten, kdo střežil světlo, půjde se mnou do ráje! Moudré panny s hořícími lampami vešly s Pánem a jeho Matkou Marií na nebeskou hostinu. Za zbylými znělo jen Bez konce, bez konce je váš spánek… Do dýmajících oblak zněla slova zpívaná sborem: Přišel ten, jenž ukřižován umřel. Přišla všechna vojska jeho zničit ďábla! Amen. Bděte tedy, nevíte zajisté dne ani hodiny. Hudba se vzedmula do závěrečné cody. Opona se zavřela…

Seděl jsem bez dechu, hleděl do jámy na hudebníky a tiše šeptal: Brilantní oratorium v neskutečně krásné, gotikou vonící scéně a kostýmech. Zvuk orchestru v barevnosti nádhery a sbory fantastické. Zpěváci i tanečníci se chovají obřadně. Vše je důstojné a sošné.

Zasnil jsem se. Ve vzpomínce jsem zaletěl do chrámu sv. Jakuba v Poličce. Varhany preludovaly tiché ave… Opatrně jsem šlapal podlažní kameny, zalamoval si krk, abych zraky dosáhl temen sloupoví a hledal cestičku do zákristie. Tudy chodíval malý Bohuslav, tady sál velebnost církevních obřadů, zde se formovala skladatelova duše…

Vrchní obřadník, důstojně se chovající ceremoniář, jako principál, řečí vázanou oslovoval diváky a se zbožnou úctou posouval děj oper. Mariken, půvabná dívka v rubínovém šatu, se zamiluje do elegantního muže. Urostlý jinoch v tmavém dlouhém chalátu je ďábel. Sedm let s Mariken manželsky žije a poté ji nabídne všem. Následovalo taneční běsnění ďáblů kol hříšných žen…

Působivě vyzněla scéna Hry o Maškaronovi. Vryla se mi do paměti slova Boha: Lidstvo dřív tak pokojné dnes je strašně odbojné proti Božím zákonům. Mariken se stala kajícnicí. V odpověď jí zněl zpěv Matky Boží: Kdyby největší hříšník byl, kdyby jen jedenkrát z duše své se kál… Bůh jej s láskou obejme. Ďábel pak popadl Mariken a z výše s ní mrštil na zem… Jako kůry andělské zpíval ženský sbor: Aleluja! Když se hříšník obrátí a kaje, velká radost je u andělů z ráje! Všichni cherubíni v nebi jásají a nad spasenou duší plesají! Aleluja! V jemné tichosti skončil příběh Mariken z holandského Nimégue…

Sedím v teple, popíjím čaj z všehoje ženšenového. Přemýšlím o hříchu. Čtu: Světová premiéra opery se uskutečnila 23. února 1935 v brněnském Zemském divadle Na hradbách za řízení dirigenta Antonína Balatky a v režii Rudolfa Waltera. Skladatel nebyl přítomen.

Zamyslel jsem se… Opera je starší ode mne jen o tři roky… Asi bych měl začít přemýšlet o kajícnosti.

Libreto pastorální opery Narození páně si na základě znalostí lidových her napsal Bohuslav Martinů sám.

Scéna byla prosvícena pastelovým světlem. Sbor zpíval: Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila. Po světě chodila, noclehu hledala, celé kraje prošla, noclehu nenašla. Vešla k jednomu šenkýři… Šenkýř ji odbyl. …vešla k jednomu kováři… Kovář: Nemohu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati tu tři kolní hřebíky. To na Krista Pána, má se naroditi. Sbor: Ona se ulekla, hned odtud utekla do jednoho chlíva, kde dobytek bývá. Přes práh překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá…

Já se snad do Her o Marii zamiloval… Je půlnoc. Najednou vidím synka pověžného Martinů. Šlape na kůru měchy vrzavých varhan. S dětmi pěje koledy. Lupou luštím slovíčka: Sestru Paskalinu zpracoval Martinů dle legendy o řádové sestře Paskalině. Překlad Julia Zeyera doplnil o texty z moravské lidové poezie a latinské liturgie.

Paskalina, která odešla z kláštera pro světskou lásku, je za nespáchanou vraždu svého milého odsouzena k upálení na hranici, odkud ji ale zachraňuje milost Panny Marie. Sestra Paskalina vede dialog s Pannou Marií: Ó, Maria, Matko milosti plná, v tomto okamžiku zlém k tobě volám, Maria! Útočiště moje! Nevzdaluj svého slitování ode mne, neboť jsou mne obklíčily věci zlé… A sbor zpívá: Na mšu svatú zvonijú, aj na mšu svatú zvonijú, panenky sa strojijú. Všecky idú pod věnci, aj všecky idú pod věnci a za nimi mládenci….

Bylo mi, jako bych se v kolébce dětství ocitl… S nábožnou úctou jsem hleděl na řadu modlících se sester a za nimi stojící memento – skelet klášterního kříže…

Paskalina svlékla svůj řeholní šat a odešla za tužbami srdce svého. Vdala se. Hudba neskonalé krásy pramenila z nástrojů hudebníků a z hrdel pěvkyň. Paskalině byl zavražděn muž. Temné postavy se nahrnuly na jeviště, Paskalinu označily za vražedkyni a v okovech ji odvlekly na popraviště. Panna Maria ji však ochrání. Paskalině padají okovy z rukou, je volná. Vrací se do kláštera. Vítá ji sestra Marta: Vejdi v pokoji! Jakkoliv je velký tvůj hřích, smilování Boží větší jest. Paskalina vejde do kláštera a umírá… Sbor zpívá:  Ave Maria! Kyrie eleison. Christe eleison. Hosana in excelsis Dei! Hudba se vytrácí, až posléze utichá… Kdesi v dálce zvoní zvon…

Úspěch představení byl veliký. Dvě stovky účinkujících se klaněly, diváci jako jeden povstali a aplaudovali. Dlouho. Moc dlouho…

Šel jsem se slečnou Mab povánočním Brnem. Mab se chvěla zimou. Když jsem viděla Hry o Marii poprvé, bylo jaro a teplo. Byla jsem tehdy fascinována. Dnešní pašijová hra byla umístěná do sněhu a ledu. Všechna 4 C, kterými se hodnotí král všech minerálů, byla sice splněna: Carat – váha, Clarity – čistota, Colour – barva, Cut – brus. Ovšem, duše se z představení ztratila. Precizní výkony, které nesálaly hloubku vyjadřovaného.

Zamával jsem na sochu Rónova koně: Oři bronzový, můžeme být na soubor opery hrdí?

Mab se konsensuálně pousmála: QUI! QUI!

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou.

Brno – Komín, 29. 12. 2016

Národní divadlo Brno – Bohuslav Martinů: Hry o Marii. Hudební nastudování: Jakub Klecker. Dirigent: Jakub Klecker. Režie:  Jiří Heřman. Scéna:  Pavel Svoboda. Kostýmy: Alexandra Grusková. Choreografie: Jan Kodet. Světelný design: Daniel Tesař. Sbormistři: Josef Pančík, Michal Vajda, Valerie Maťašová. Asistent dirigenta:  Robert Kružík.  Asistent režie:  Silvie Adamová. Asistent choreografie:  Lucie Holánková. Zpívali, hráli a tančili: Vůdce hry: Daniel Bambas j. h.  Ženich: Daniela Straková-Šedrlová, Markéta Cukrová j. h., Petr Levíček, Jan Šťáva Archanděl Gabriel: Markéta Cukrová j. h.  Panna pošetilá: Lenka Čermáková j. h.  Obchodník s oleji: Pavel Katsiushyn j. h.  Obchodník s oleji: Jan Šťáva  Mariken: Andrea Široká  Bůh: Jan Šťáva  Matka Boží: Markéta Cukrová j. h.  Ďábel: Igor Loškár  Piják: Jiří Klecker  Maškaron: Petr Levíček  Marie: Andrea Široká  Kovář: Jan Šťáva Kovářova dcera: Markéta Cukrová j. h.  Šenkýř: Pavel Katsiushyn j. h. Sestra Paskalina: Daniela Straková-Šedrlová  Sestra Marta: Markéta Cukrová j.h.  Soprán: Andrea Široká  Alt: Lenka Čermáková j. h.  Tenor: Petr Levíček  Bas: Jan Šťáva.  Sbor Janáčkovy opery,  Pěvecký sbor Masarykovy university,  Dětský sbor Brno  a členové baletu NdB. Dirigoval Robert Kružík. Premiéra 27. 3. 2015. Psáno z reprízy 27. 12. 2016.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 8. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 209)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ