Divadelní noviny > Burza

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 212)

Seděl jsem k smrti znavený. Nebavil mě svět. Začetl jsem se do svých posledních textů Mudrování… Padla na mě chandra… Svěřil jsem se zapálenému divadelníkovi, příteli Pavlovi… Odpověděl: Nevěšte hlavu. Jste postrach brněnských kritiků. Budete mít asistentku. Ta vám pomůže. A zmizel, jako v pohádce dědeček hříbeček…

Blonďatá slečna Tereza se dostavila na schůzku. Před vstupem do sokolského areálu na Kounicově ulici jsme si podali ruce. Umíte dělat záznam rozhovoru?, zeptal jsem se. Odpověděla: Umím.

Šéf BuranTeatru Juraj Augustín nás uvedl do pracovny, kde produkční počítala vstupenky a režisérka Gabriela Ženatá se čtyřmi dívkami a mladým mužem měla čtenou zkoušku.

To nic, nás rušit nebudou, my si sedneme tady – v předpokoji.

Pohovka byla příjemně vyhřátá. Slečna Tereza položila na stolek mobil a já spustil:

Není to tak dávno, co jsme spolu dělali rozhovor na téma BuranTeatr, kdy jsem vaše divadlo přirovnával k perpetu mobile. Jaká je současná situace BuranTeatru?

Juraj Augustín: V rámci našich možností je situace dobrá. Dříve BuranTeatr hrával desetkrát nebo jedenáctkrát, teď se pohybujeme na úrovni dvaceti až pětadvaceti večerních produkcích do měsíce a máme pravidelně vyprodáno. Konečně jsme za prvotní srážkou s realitou, kdy člověk vyjde ze školy a má svoje představy, jak to „funguje“. Teď už víme, jak to chodí i nechodí, ale stále nás to baví. A postupně se nám v BuranTeatru systematizuje produkčně-technický chod divadla.

Kam BuranTeatr směřuje?

Tak to je teď naše nejžhavější otázka. BuranTeatr byl vždy profilovaný jako organizace se sklonem k repertoárovému divadlu. Od toho chceme jemně upustit. Usilujeme o to, aby se BuranTeatr stal především místem, kde se schází lidi, kde můžou spolu diskutovat a inspirovat se. Nemusí tedy jít jenom o večerní představení, ale i o workshopy, semináře, umělecké výstavy, dílny a podobně. Snažíme si to teď všechno utřídit a pojmenovat. Věřím, že své místo na brněnském poli najdeme.

BuranTeatr je už teď prostorem, kde si umělci, kteří pracují v různých brněnských divadlech, můžou splnit své sny. Proto vzniklo na popud herce Městského divadla Brno Michala Isteníka představení Univerzální sci-fi, divadelní komiks Davida Tchelidz Kabaret Sabiny Machačové a Gabriely Ženaté či inscenace Něžná, která směřuje k pohybovému divadlu.

Neplánujeme být divadlo výhradně pohybové, ale divadlo, které se tímto směrem otevírá. Na to, jak je Brno velké i krásné a na divadla bujné město, je až překvapivé, že zde není jediná kamenná scéna, která by se tomuto žánru programově věnovala. Chceme, aby pohybové divadlo mělo v BuranTeatru, a tím i v Brně, svoje stálé místo.

A jak vzniká dramaturgie BuranTeatru?

Nehledáme téma, ale „nasáváme“ projekty, co jsou okolo nás, a dáváme jim prostor, aby vzkvétaly pod naší střechou. Právě proto máme letos pět premiér. Seběhlo se až příliš mnoho zajímavých projektů a my jsme neměli to srdce je odmítnout.

Jak si divadlo stojí ekonomicky? Lze takový provoz zvládnout?

Ano. Ovšem za cenu kompromisů. Naše zisky jemně stoupají, ale to je zanedbatelné. Proto pracujeme doslova s tím, co je. Například scénografie k poslední premiéře Něžné stála jen 6 000 Kč. Stále se nezměnilo, že v BuranTeatru pracuje 95 procent herců bez nároku na honorář. Máme placené techniky a jednu produkční, což dlouhá léta nebylo.

Takže máte dotace?

Máme dva základní granty, ze kterých žijeme. Je jím grant od města Brna a grant od Ministerstva kultury, za což jsme upřímně vděční. Jsme soběstační zhruba ze šedesáti až sedmdesáti procent. Granty tedy pokrývají zhruba třicet procent nákladů a zbytek jsou peníze, které si sami vyděláme. Máme příjmy ze vstupenek, zájezdů a pronájmů.

Jaký je název funkce, kterou v BuranTeatru zastáváte?

Zdědil jsem titul a říkáme mu umělecký šéf. Ale myslím si, že je to krajně zavádějící a málo výstižné.

Jak by se tedy podle vás vaše funkce měla jmenovat?

Měl jsem nápad, že bychom jako Burani měli trička a vzadu na zádech napsány funkce, které zastáváme. Já bych tam měl: ředitel, umělecký šéf, kulisák, technik, režisér, údržbář, rekvizitář, produkční, šofér. Takový seznam by měl skoro každý z BuranTeatru. Nosili bychom tu tíhu na zádech, což by bylo symbolické.

Co vás zaujalo na Dostojevského Něžné a jak jste ji inscenoval?

Na konci sezony jsme přemýšleli, co dál, a dohodli jsme se s dramaturgyní Sabinou Machačovou, že bychom chtěli spolupracovat s herci Alžbetou Vaculčiakovou a Davidem Tchelidze. Zároveň jsme věděli, že chceme, aby to bylo pohybové divadlo. A začali jsme hledat text, ale nechtěli jsme něco s komplikovanou dějovou linií, kde bychom museli divákovi neustále dovysvětlovávat, co se na jevišti snažíme ztvárnit. Na závěr jsme tedy hledali jen mezi novelami, kde je málo postav a jednoduchý příběh. A zároveň pečlivě vykreslené charaktery.

A padla volba na Něžnou…

Dostojevkij už na začátku píše, že hlavní postava tragického příběhu, majitel zastavárny, si často protiřečí. Popírá sám sebe a vrací se k různým tématům, což je to, s čím je pohybové divadlo zvyklé pracovat – s repetizací, variováním, dáváním jedné myšlenky do různých kontextů. Proto jsme nemuseli jít cestou dramatizace, ale pouze sledovali atmosféru příběhu, mužovu změť myšlenek a jeho vnitřní chaos. Z jeho chaosu jsme těžili maximálně… Inscenace je chaosem motivů, které se hlavní postavě neustále vracejí, opakují a tříští o hlavu. Jednou je jeho gesto rychlejší, jindy pomalejší, jednou je drsnější, jindy zamilované, jindy zas nenávistné, ale často jde stále o to stejné gesto.

Mám pocit, že jsme u Něžné měli opravdu štěstí na velmi dobrý inscenační tým…

///

Šéf Augustín se rozloučil a doslova běžel organizovat zkoušku. Jako zářící kometa přilétla usměvavá dramaturgyně Sabina Machačová. Potřásli jsme si pravicemi, představil jsem svou asistentku Terezu, slečna dramaturgyně řekla – aha a… já spustil:

Šéf mi naznačil, jak je na tom divadlo ekonomicky. Vy jste v BuranTeatru honorována jak?

Sabina Machačová: Já nejsem placená vůbec. Proto mám ještě tři další zaměstnání – překládám ze španělštiny pro různá nakladatelství, vyučuji španělštinu a češtinu a taky češtinu pro cizince a pracuji jako prodavačka v knihkupectví.

Takže divadlo je pro vás čímsi vedlejším?

Ne, divadlo je pro mě neustále hlavní, ale snažím se všemi možnými způsoby uživit. Další zaměstnání jsou daň za to, že můžu dělat divadlo takové, jaké dělat chci. Nemusím se zpronevěřit svým názorům a divadelnímu vidění za cenu toho, že dostanu plat. Divadlo jsem vystudovala, divadlo je to, co chci dělat, a chci ho dělat tady, v BuranTeatru.

Jak vznikl váš tandem s Jurajem Augustínem?

Poprvé jsme se střetli na našem společném projektu Kdo chytá brouka v žitě o Marku Davidovi Chapmanovi, vrahovi Johna Lennona, což bylo v druhém ročníku na JAMU. Od té doby pracujeme skoro pořád spolu. Je to můj srdcový režisér, a proto jsem i v BuranTeatru. Fandím divadlu, jaké Juraj dělá, jsem nadšená z jeho divadelní poetiky, z jeho způsobu práce, z jeho nadšení pro divadlo, protože je to člověk, který tady v divadle, když je třeba, bude od rána do večera drhnout podlahu a bílit zdi. Zároveň je to pro mě skvělý spolupracovník, protože mi dává velkou tvůrčí svobodu. Bere mne jako rovnocenného partnera, nikoli jen jako nápovědu nebo podržtašku. V podstatě ve všech otázkách režijně-dramaturgické koncepce se radí se mnou. Není vůbec direktivní, vždy je otevřený jakýmkoliv připomínkám nebo nápadům. Velmi často si říkám, že fungujeme jako dramaturg i režisér oba dva, protože když pracuju na textu, dává mi zpětnou vazbu z pozice dramaturga, a v průběhu zkoušek přicházím často já s režijními nápady, které Juraj zapracovává do inscenace. Jako týmu nám to funguje velmi dobře.

Jaká je vaše současná dramaturgická vize souboru?

V BuranTeatru se objevuje několik poetik, které budou pokračovat – je to samozřejmě poetika Juraje Augustína, dále poetika Gabriely Ženaté a potom bude záležet na domluvě. Doufám, že můžeme do budoucna počítat s Hanou Mikoláškovou-Kovaříkovou nebo Mikolášem Tycem.

Co z toho je blízké vám?

Mě velmi láká objevovat tituly a zprostředkovávat nové hry nebo i prozaické texty, které následně upravíme do dramatické podoby. Juraje i mě přitahují i neumělecké texty a jejich divadelní zpracování.

Viděl jsem váš Kabaret U Vrtaného kolena a považuji jej za velmi zdařilý…

U Kabaretu nám několik textů napsali jiní autoři, něco vycházelo z improvizace herců a zbytek byly moje texty, které vznikaly po domluvě s režisérkou Gabrielou Ženatou. Pro Gabrielu jsem kromě toho teď dělala dramatizaci Alenky v říši divů a za zrcadlem, která se začíná zkoušet zítra.

A co inscenace Něžná?

Něžná je titul, o kterém jsme s Jurajem mluvili už dříve a opakovaně, ale nikdy nebyla příležitost pro jeho uvedení. Teď jsme hledali titul pro dva herce a Něžná se nabízela. Její dramatizace či scénář vznikal dvěma způsoby – na již hotové partitury jsem vytvářela text, anebo právě naopak: psala jsem text a na jeho základě se dotvářely partitury. Mně osobně vyhovoval více ten první přístup, protože jsem mohla psát na danou situaci, pro danou fázi vztahu Něžné a Zastavárníka, kdy jsem podle videa propojovala gesta a slova, aby nám to ještě více podpořilo význam jednak pohybové situace, jednak textu.

Jaká je tedy Něžná ve vaší interpretaci?

V původní povídce postava Něžné nedostává žádný prostor, aby se vyjádřila. My jsme věděli, že naše Něžná jej mít bude. Proto jsme museli vytvořit i její charakter úplně od nuly. Nejvíce jsme vycházeli z její interpretky, herečky Alžbety Vaculčiakové a toho, jak postavu chápala a interpretovala. Pracovali jsme s tím, že Něžná o sobě mluví ve třetí osobě, čímž má divák celou dobu pocit, že se nacházíme v situaci po její smrti. Není to čistá retrospektiva, pořád se nacházíme v momentě, kdy muž sedí se svou mrtvou ženou doma, a to, že ona mluví, je divadelní prvek, na který musí divák přistoupit. Velmi často používá postava Něžné repliky Zastavárníka, abychom variovali polohy jejich vztahu. Tím, jak říká jeho repliky, se totiž snaží demonstrovat, co si v dané chvíli myslela o jeho chování. Zároveň bych moc chtěla vyzvdvihout hudbu, kterou složil Ondrej Kalužák a který mimochodem skládal pro divadlo poprvé. Je úžasnou atmosférickou i významovou složkou inscenace (viz https://soundcloud.com/machula/sets/nezna-soundtrack-for-theatre-play-by-buranteatr).

Do dveří nakoukl šéf: Sabinko, musíš jít líčit herce. Bětka má problém s vlasy… Dramaturgyně se nadechla… Jé, já musím.  Vydechla a vyběhla… Pán Tuček, pravil šéf, hodně jsme o vás při zkoušení mluvili… Poznáme váš příběh… Nebudu se zlobit, když na představení dnes nepůjdete…

Já kvůli inscenaci přišel…

Slečna asistentka Něžnou již viděla, záznam rozhovoru prý dodá zítra. Rozloučila se a odešla.

Zesmutněl jsem.

Na poslední chvíli přišla do divadla má múza, slečna Mab. Tváře a ušní boltce měla od mrazu rozpálené dočervena. Měli jsme rezervovaná místa v první řadě. Moc jsem nevnímal. Tělo se mi chvělo.

Na jevišti byly dvě těžké kovové židle, bíle svítící svislice uprostřed tmavého prostoru a dva aktéři. Muž a žena s bílou tváří. Za nimi na zdi poletovali nakreslení ptáčci a zjevovaly se perem psané nápisy – je zmatený – je mrtvá. Zamrazilo mě v zádech…

Představení jsem prožil jako ve snu. Byl jsem jím stržen. Herecké balancování na hraně cirkusové artistiky mě uhranulo. Alžbeta Vaculčiaková hrála svůj životní part. David Tchelidze také.

Hudba navozovala tíživou ponurost vztahů protagonistů a rytmizovala tok melodických motivů nešťastných i šťastnějších chvil jejich soužití. Překvapovalo mě promítání graficky pojednaných psaných textů zdvojujících slovní projev aktérů a tvořících na scéně úchvatné kinetické obrazy. Jako v dobách němého filmu se objevovaly nápisy. Ještě stále je mrtvá. Ještě stále je v rozpacích. Svícení, světelné střihy umocňovaly chorobnost zlé chvíle. A znovu a znovu dvě koncertující herecké osobnosti, udivující vitalitou a precizností… Když ovdovělý muž své mrtvé manželce navlékal na holé nohy ponožky, málem mi puklo srdce…

Po konci představení jsem objímal všechny tvůrce. Byli dojatí zrovna jako já. Poznamenal jsem: V tomto představení je i zavazování tkaniček do bot uměleckým činem…

Doprovázel jsem slečnu Mab na tramvaj. V duchu jsem vzpomínal na tragédii skonu mé paní. Mluvit se mi nechtělo. Mab také ne. Řeč nám vázla, až uvázla zcela. Rozloučili jsme se a jeli do svých domovů.

Druhý den jsem chatoval slečně Tereze otázku: Dokázala byste na inscenaci Něžná napsat malou recenzi? Obratem jsem se dočkal odpovědi – ano.

Něžná je intimní výpovědí o nešťastném vztahu a potřebě ničit jeden druhého i sám sebe. Tragédie vztahu se naplní smrtí Něžné, která ukončí svůj život skokem z okna. Takto vážné téma vycházející z psychologicky brilantně vykreslené povídky Dostojevského se na prknech BuranTeatru demonstruje formou divadelní koláže sestávající z pohybu, slova, hudby a projekce. Přes stylovou rozmanitost a epizodičnost děje (vstupy dramaturgyně a režiséra) působí inscenace kompaktně, puntičkářsky přesně, domyšleně a nazkoušeně. Režisér Juraj Augustín vytváří originální divadelní jazyk, jímž dovede vyjádřit více, než by bylo možné slovy. Jeho práce s temporytmem, repeticí a změnami nálad udržuje diváka neustále v napětí a zprostředkovává mu tak dynamičnost a citovou labilitu postav Něžné.

Zaujala mě práce se symboly. Nejvýraznějším je pták – symbol svobody, v kontextu Něžné samozřejmě způsobu smrti. Tento motiv se objevuje v animaci projektované nad hlavami herců (infantilní animované scénky s ptáčky, které však odlehčují vážnost inscenace, a vytvářejí tak vzrušující kontrast; zároveň dokazují nadhled tvůrců) a v hudbě (zpěv Alžbety Vaculčiakové) i v pohybech. Dalším motivickým symbolem je výška – výška, která může způsobovat až závrať a zároveň je přitažlivá, lákavá. Je vyjádřena prknem stojícím uprostřed jeviště. Po jeho stranách herci umisťují kovové židle a následně si na ně sedají či stoupají, až se z jejich nebezpečných kousků tají dech. Tím se dostávám k nejobdivuhodnější složce inscenace, kterou jsou herecké a pohybové výkony Davida Tchelidze a Alžbety Vaculčiakové. Fyzická zdatnost a tvrdý trénink v kombinaci s neuvěřitelnou energií a upřímným zanícením obou protagonistů budí u diváků obdiv a silné emoce. Předchozí buranské pohybové inscenace Juraje Augustína nepůsobily ani zdaleka tak silně – tentokrát je komornější a více koncentrovaný. Díky tomu je Něžná vrcholem jeho dosavadní tvorby v BuranTeatru. Na žádné jiné brněnské scéně nevidíme podobné postupy a málokdy se setkáme s takovým stylovým synkretismem a zároveň prostou radostí z tvorby.

Nu, tak opravdu mám asistentku!

Psáno ve spolupráci s Terezou Turzíkovou.

Věnováno památce mé paní Kateřiny.

Brno – Komín, 19. 1. 2017

Buranteatr, Brno – Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Sabina Jurajevič: Něžná. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Sabina Machačová. Překlad: Emanuel Frynta. Scénář: Sabina Machačová. Scéna: Juraj Augustín. Kostýmy: Hynek Petrželka. Hudba: Ondrej Kalužák. Světla: Tomáš Tušer. Projekce: Simona Vaškovičová a Tomáš Tušer. Asistent režie: Pavel Stříž. Produkce: Jana Fišerová. Grafika: Simona Vaškovičová. Foto plakátu: Pavel Nesvadba. Výroba: Martin Martin. Hrají: Alžbeta Vaculčiaková a David Tchelidze. Premiéra 14. 1. 2017. Psáno z druhé premiéry 16. 1. 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 21. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 212)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ