Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 214)

Temným tunelem nám bylo prodírat se po zkrabatěné fólii za světlem sálu. Režisér Ivo Krobot klopýtal vedle mne. Jardo, pozor, čekají nás dvě hodiny bez pauzy. Podklesla mně kolena. Zakopl jsem. Slečna Mab suše poznamenala: Časová hodnota Směšné temnoty oproti předchozí premiéře Náměsíčníků /viz: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 204)/ bude poloviční a zmizela v přítmí sálu.

Obklopilo mě jakési chladno. Stál jsem rozpačitě před zaplněným hledištěm. Dívky stavěly před první řadu přístavky. Na jednu ze tří židliček jsem usedl…

Hleděl jsem smutně před sebe. Ve vyschlém říčním korytu ze špinavých igelitových cárů stál omšelý motorový člun… Na obou březích linie drátů směřovaly ke kovovým monstrům připomínající antény vysílacích stanic. Zableskly se světelné jazýčky, do zaprášené džungle proniklo slunce.

Muž ve vojenské uniformě obhlížel velitelským zrakem v temnotách sedící diváky. Poté se vážným hlasem představoval. Jmenuji se Oliver Pellner… Jeho promluvu narušila společensky upravená dáma. Distingovaná krasavice. K vojákově nelibosti apelovala na diváky, aby si adoptovali uprchlíka, jak to udělala ona. Začala číst migrantův dopis. Rozohňovala se a poznenáhlu se vžívala do bytosti adoptovaného somálského piráta obhajujícího se před hamburským soudem.

Agáta Kryštůfková pojala obtížný monolog osobitě: „civilním“ způsobem.  Nebojí se však komických ani emočně vypjatých poloh. Je krásnou ženou vyprávějící příběh. Má mimořádně plastické ruce. Prsty i dlaně. Půvab gestikulace podtrhuje její herecký výkon.

Vážení čtenáři, tady si dovolím přerušit tok svého líčení poznámkou o autorovi hry: Wolfram Lotz je absolventem literární vědy a umění (studia v Kostnici a Lipsku). Věnuje se publicistice a vydavatelství, píše filmové scénáře, eseje, povídky a básně. Je autorem rozhlasových her a přispívá i do internetových blogů. Jeho kariéru odstartoval berlínský festival Theatertreffen, kde slavil úspěch se svou hrou Der grosse Marsch. HaDivadlo ji uvedlo v roce 2013 pod názvem Velemarš.

Kultivovaná dáma odešla, jen fréziové srdce parfému po ní zůstalo. Strohý voják, plukovník Oliver Pellner (Jan Lepšík), se vrátil, aby nám sdělil, že společně se svým pomocníkem Dorschem (Zbyšek Humpolec) mají za úkol vydat se do afghánské džungle najít a zabít zběha Karla Deutingera (Táňa Malíková), který se tam ztratil a zbláznil.

Jak se vojáci dostávají stále hlouběji od „civilizace“ do „divočiny“, setkávají se s nejrůznějšími typy, které představují problémy západní kultury. Například barvitě vykreslený italský generál Lodetti (Jiří Svoboda), který v džungli de facto zakládá novodobý pracovní tábor, pokrytecký a sexistický misionář Carter (Jan Řezníček j.h.), nebo cynický a materialistický obchodník Stojkovič (Jiří Miroslav Valůšek).

Jednotlivé epizody působí jako komický katalyzátor. Ke konci hry, kdy jsou vojáci již hluboko v džungli a téměř nevidí na cestu, se znovu objeví somálský pirát. Je však bez milosti zastřelen – v příběhu pro něj již není místo, protože jde o vyprávění příběhů evropských vojáků při konání „jejich“ hrdinství v „divočině“.

Somálského piráta hraje opět Agáta Kryštůfková, nalíčená černou barvou na obličeji. Její krátký výstup se stal důvodem k přemýšlení. V samém závěru se Pellner s Dorschem setkávají s hledaným Deutingerem. Tuto mužskou postavu ztvárňuje Táňa Malíková, útlá blondýnka, která představuje pravý opak toho, co bychom čekali od vojáka přežívajícího v džungli. V Lotzově hře nevystupují žádné ženy, vždyť jde o misi v afghánské džungli. Škoda, že pro režiséra je však tento fakt zcela nezávazný.

Byl jsem po dvouhodinovém bušení slov značně vyčerpán. Slečna Mab řekla: Suchou nohou jsme prošli řekou Hindúkuš a bárkou se plavili do nejasného cíle. Nepořádek, armádní barety, zvuk vyvolávající nepříjemné pocity, pocity nejistoty… Přijde snad výstřel a konec?

Byl mráz, nedobře se mi dýchalo. Cedil jsem mezi zuby: Proč se ta hra jmenuje Směšná temnota? Co je na temnotě směšného? Tma je tma. Možná, kdyby z té tmy vyletěla ruka a jednu někomu ubalila. Tak to by mohlo být pro diváka směšné…

Směšná temnota – jde to kontra. Temnota, nejasnost, nezřetelnost – vyvolávají v člověku obavy.  Něco, co směřuje k negaci. Smích možná tak u bezcitného, nevnímavého člověka, který s touto temnotou – chápejme, jako neznalosti o situaci druhých – neuvažuje, nedotýká se ho, je mu lhostejná.

Odpověděl jsem: Je to jako v dětské říkance Chodí Pešek okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho Pešek bouchne. My víme, že nás Pešek bouchne. Ale my děláme, že se nic neděje, protože je vůkol jenom ta temnota. Temnota, v jejímž důsledku je Pešek neviditelný. Tudíž Pešek není. Směšné, což?

Mab se usmála. Cizinec – reportér, přijede do zahraničí, vytvoří reportáž dle toho, co slyšel, co zrovna viděl, a zaobalené do svého hávu, podává ji svým krajanům. Jsou to však informace relevantní? 

U nádraží jsme se rozloučili. Lampy s mrazivými podpisy snítek květů zářily…

Psáno ve spolupráci s Terezou Turzíkovou a Mgr. Martou Poláškovou.

Brno – Komín, 23. 1. 2017

HaDivadlo, Brno – Wolfram Lotz: Směšná temnota. Režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Dagmar Radová, výprava: Jan C. Löbl, hudba: Tomáš Vtípil. Hrají Jan Lepšík, Zbyšek Humpolec, Táňa Malíková, Agáta Kryštůfková, Jiří Svoboda, Jiří M. Valůšek, Jan Řezníček j.h. Premiéra 11. ledna 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 28. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 214)

1. Soňa Čapková

   

   Dvě hodiny
   tohoto napínavého představení jistě neponechalo žádného diváka v klidu, díky za postřehy tohoto emotivního příběhu.

   28.01.2017 (10.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ