Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 216)

Henrik Ibsen dopsal své básnivé drama Paní z moře v roce 1888. Do konce života mu zbývalo osm let.

Paní Marie Walterová, se kterou jsem měl čest hrávat v divadle na Výstavišti, mně barvitě vyprávěla o Paní z námoří, kterou v poválečném Brně (1947) inscenoval se Svobodným divadlem její manžel Rudolf. Své povídání uzavřela slovy: Pane kolego, brněnská divadla vždy uměla hledat a nalézat to nejlepší ze skvostů světové tvorby…

V Mahenově divadle se zdála být zvláštní atmosféra. Pamětníci s vážnými tvářemi pomalu usedali do sametových sedadel. Mladší jen špitali, aby nerušili. Kdyby z napětí rostly růže, buclatí andílci by byli jeden květ…

Četl jsem si v programu: Ibsenova hrdinka Elida Wangelová není daleko od moře šťastná, láká ji volná plocha širého oceánu, navíc pochybuje, zda udělala správně, když se vdala za staršího lékaře. Jednoho dne v nedalekém fjordu přistane loď s cizincem, který jí připomene dávný slib a láká ji, aby s ním odešla. 

Martin Františák  o Ibsenově hře:  Nabízí nám životní pravdu, která je na jedné straně plná humoru a na druhé straně plná nesmiřitelné krutosti.  Snažili jsme se příběh postavit na živých vztazích, s nimiž souvisí konfliktní a výrazné situace. 

A já dodávám:  Paní z moře se hraje sporadicky, pro jistotu tedy nastíním děj: Okresní lékař, Erik Wangel, žije se svou druhou ženou Elidou a dcerami z prvního manželství Boletou a Hildou poklidným manželským životem. Paní Elida je nešťastná. Zasnoubila se s námořníkem, který zmizel za mořské bouře… Sňatek s lékařem se pro ni stal nouzovým řešením.

Na předscénu vstoupili dva umělci. Malíř v teatrálním gestu ukazoval hubenému sochaři na podlaze bílé plátno – Namaluji obraz, pláž s umírající mořskou pannou… Nach opony vystoupal a z jeviště na nás dýchnula idyla lázeňského zákoutí s protáhlým domkem z dřevěných latí, s lehkými látkovými závěsy a s prosklenou krychlí na temeni. Kdyby v ní plavaly ryby, řekl bych, že se jedná o akvárium. V průsvitné budce, poněkud stranou budovy, stála štíhlá žena. Možná se sprchovala. Dvě mladinké dívky na terase domku brebentily. Jedna z nich házela na plochu jeviště kopretiny, chrpy, vlčí máky… Režisér servíroval jednotlivé postavy v nápaditých jevištních aranžích, obohacené o hereckou fantazii a dravost.

Michaela Rykrová rozehrála vzpurnost povahy dcery Hildy do poloh „frockovství“ a nenávisti ke všemu… Anna Stropnická předváděla její sestru Bolet jako sladkou bytost, příští milenku mnoha mužů, která bude hledat tak dlouho vhodného manžela, až jej nenajde. Za krásou dívky se dala vytušit její příští bestialita. Tomáš Šulaj postihl vývoj ředitele školy od okouzleného milovníka mladých dívek, až po jejich oprašovače. Klátivý krok okresního playboye dovedl být intrikánsky servilní, nejistý, vyčkávavý, ale i vítězný. Václav Veselý svého malíře Ballesteda kreslil hutnými tahy, jako optimisticky laděného mořského vlka. Masivní svetr, čibuk a halasná slova umělce v ústech.

Herecky nejbohatší a nejpropracovanější figurou byl „sochař“ a bývalý námořník Hans Lyngstrand v podání Martina Siničáka. Větry vybledlý baloňák na jeho rachitické postavě, špidlatý deštník ve vztyčené paži, občasná masáž hrudníku dlaněmi, vnitřní energie a plastická mluva, se staly magnetem divácké pozornosti. Nenápadná smrt sochaře, jediná skutečná tragedie, pak vrcholem inscenace. Při hereckých výstupech jmenovaných jsem měl pocit, že se dívám na postavy dramat Antona Pavloviče Čechova. Škoda, že jemný humor, kterým herci oplývali, byl diváky akceptován jen sporadicky.

Petr Halberstadt je ideálním představitelem okresního lékaře Erika Wangela. Urostlý, pohledný chlap, kterému ve vlasech probleskuje začínající pleš. S dcerami laškuje a tváří se vesele. V dialozích s manželkou je z něho cítit napětí. Jeho mluvní projev je tichý. Výbuchy svého rozladění dokáže rychle tlumit. Škoda, že výbušně hlasitých poloh nenašel v roli lékaře více.

Paní z moře se řadí mezi Ibsenova společensky-kritická dramata s ženskou hlavní hrdinkou, nešťastnou v manželství a v její sociální roli. Eva Novotná zvolila pro roli Elidy Wangelové polohu tiše se ploužící, utrápené ženy, která chce odejít od dobře situovaného manžela, ale tuší, že na odchod nemá dostatek sil… Režisér v závěru představení nechává Elidu ulehnout na bílé plátno malíře Ballesteda do polohy umírající mořské panny. Postavu dávného Elidina milence, se kterým se zasnoubila a kterého považovala za mrtvého, hrál Roman Nevěčný bez vzruchu.

Jestliže platí rčení, že scénografie má být tak kýčovitá, až je krásná, pak to platí o výtvarném řešení Marka Cpina dvojnásobně. V projekci na horizontu byly vidět zasněžené hory i valící se moře. Domeček s prosklenou krychlí na temeni se otáčel kol vlastní osy jako výletní jachta na rejdě. Sprchový kout a do jeviště vbudovaný bazének s živou vodou vypovídaly o luxusu doby. K tomu kostýmy podporující charaktery postav. Co více si může oko diváka přát…

Snad by se dala Františákova inscenace nazvat koláží vokálně i akusticky strhujících výjevů. Scény z kuchyně manželů Wangelových byly snímány skrytou kamerou a přenášeny na plátno. Jevištní proměny byly syceny hudbou islandské kapely Sigur Rós. Z jeviště se ozývalo tajemné hučení i šplouchání vln… Na vlnách se houpala pomyslná láhev se vzkazem: Dáš-li milovanému člověku volnost, bude se k tobě stále navracet… Františák básnivost hry o nalézání svobodného života ozřejmil milostí impresivních obrazů. Prokázal opět, že Ibsenova klasická díla umí oživovat a převádět do současnosti tak, aby rezonovala a zároveň i provokovala.

Dramaturgyně Lucie Němečková řekla, a já jí věřím: Je to možná i trochu smutné zjištění, že za sto let se toho mnoho v instituci manželství nezměnilo.

Za šťastné považuji použití překladu Františka Frölicha.

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou a Terezou Turzíkovou.

Brno – Komín, 30. 1. 2017

Mahenovo divadlo / Národní divadlo Brno –  Henrik Ibsen: Paní z moře. Překlad: František Fröhlich, režie: Martin Františák, dramaturgie: Lucie Němečková, dramaturgická spolupráce: Petr KlariN Klár, odborný poradce: Karolína Stehlíková, scéna: Marek Cpin, kostýmy: Marek Cpin, pohybová spolupráce: Petr Krušelnický. Osoby a obsazení. Erik Wangel, okresní lékař: Petr Halberstadt, Elida Wangelová, jeho druhá žena:Eva Novotná, Boleta, Wangelova dcera z prvního manželství: Anna Stropnická j. h., Hilda, Wangelova dcera z prvního manželstí Michaela Rykrová j.h., Gunnar Arnholm, ředitel školy:Tomáš Šulaj, Hans Lyngstrand: Martin Siničák, Ballested: Václav Veselý, Cizinec: Roman Nevěčný. Premiéra 28. 1. 2017 v Mahenově divadle.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 4. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 216)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ