Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 217)

Velmi jsem uvítal pozvání od Paní Husy na projekt spřízněného pražského divadla Archa Obyčejní lidé. Potěšilo mě setkání s ředitelem Archy Ondřejem Hrabem i s režisérkou Janou Svobodovou a především možnost na vlastní oči uvidět magičnost umění čínských umělců.

Inscenace Obyčejní lidé je založena na životních paralelách lidí. Vznikla na základě rozhovorů režisérky Jany Svobodové a choreografky Wen Hai, které když srovnávaly své osudy, pocítily, že k sobě mají velmi blízko. A vzniklo společné představení Living Dance Studia Peking a Divadla Archa Praha.

V programu k inscenaci jsem se dočetl slova choreografky Wen Hui: Všichni jsme obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si všichni rovni.

Slova režisérky Jany Svobodové: Obyčejný neznamená nezajímavý a nezodpovědný. V naší inscenaci se zabýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě. Nebýt trestán systémem.

Představení začalo tuze halasně. Za policejními zátarasy z kovových trubek na malém pódiu kytarista Jaroslav Hrdlička vykřikoval a zpíval. Byl bezprostřední a vůbec mu nevadilo, že se nedočkal divácké odezvy. Poté představil čínského hudebníka Wen Luyuana, který zpíval píseň o své nepotřebnosti, hymnu studentů revoltujících proti zásahům armády na náměstí… Nebeského klidu v Pekingu. Čínská i česká slova přeložená do angličtiny byla promítána na stěny sálu. Taktéž čínská do češtiny. Což bylo výborné. Škoda, že nebyly promítány promluvy české…

Kol pódia, ale i na něm se pohybovali techničtí pracovníci s malými panely v rukou. Před zraky diváků ovládali aparatury osvětlení, zvučení a projekci. Jeden z nich kouřil elektrickou cigaretu a vypouštěl temná oblaka nasládlého dýmu na koncertujícího…

Následovala přestavba. Ti, co byli na jevišti, se vrhli na předměty spojené s koncertem. Každý z nich něco popadl a přemístil to jinam. Vznikl otevřený prostor fantaskní tovární haly. Kovové zábrany tvořily armaturní žebroví u zadního závěsu. Dlouhán do nich tu a tam třískl kladivem. Přibyly kartónové krabice rozestavěné do tvaru pomyslné sazečské dílny. Na kostrbaté plochy byl promítán jeden z prvních generálních počítačů světa s jezdícím očkem vydávajícím nepříjemně skřípavý zvuk. Ve dvou krabicích byly vmáčknuty čínské dívky. Podobaly se slepicím sedícím na vejcích…

V další pasáži krabice nepoznaly klidu, byly přemísťovány. Čínské dívky se pokoušely o pohyb. Velmi pomalými, vláčnými pohyby popolézaly, převalovaly se, občas si některá z nich stoupla a tančila na způsob čínské pohybové školy. Do tance žalovaly na svůj stát data zlých událostí – hladomor, kulturní revoluce, politika jednoho dítěte, střelba do protestujících občanů, znečištění ovzduší… Český dělník vstupoval do dění. Také on hovořil o významných údobích státu – německá okupace, únorový převrat, sovětská okupace, listopad 89 a… dnešek… Bylo to takové dlouhé reportážní školení s hudbou a plíživým pohybem…

Do všeho toho lidského marasmu v hledišti zemdlela dívka. Lidská solidarita zafungovala. Několik zachránců slečnu snášelo z elevačních schodů na hrací plochu, přiskočil mistr světelného designu Pavel Kotlík a v náručí odnesl omdlenou po schodech dolů do foyeru… Představení se nezastavilo…

Na plochu byly světlem kresleny bílé linie. Kosé i šikmé. Zmatení lidé mezi nimi pobíhali. Čar stále přibývalo. Stalo se z nich ježaté hnízdo. Kostrbatá kupa ostrých bodlin, procházejících lidskými těly. Poté se konstrukce bílých čar nad lidmi smilovala a odplula…

Krabice se daly do pohybu. Lidé z nich počali stavět pylon. Neskutečně vysoký a povážlivě vratký. Za pylon si stoupl muž obtížený svislou baterií světlometů. Prudká zář pátravě olizovala jevištní prostor. Doleva, doprava. Pylon vrhal dlouhý stín. Ustrašení lidé se ve stínu schovávali. Nejodvážnější postava temnou bariéru prorazila a pronikla do ostrého jasu světla. Když se nabažila světelných radovánek a chtěla se navrátit, hranice stínu jí to nedovolila. Narážela do plochy stínu jako do stěny… Pylon se rozkymácel, dlouho komíhal ovzduším, až konečně padnul… Následovalo rozjásané finále. Kytary a lidské hlasy opojeně křičely. Tanečnice létaly prostorem. Zběsilými pohyby vyjadřovaly štěstí.

Se studentkou divadelní vědy, slečnou Terezou, jsme seděli nad sklenkami bílého a rokovali. Jsem trošičku zaskočen, jak je svět neustále stejný. Před třiceti lety jsem podobná představení zažíval na cestách s „Provázkem“. Kodaň, Amsterodam, Západní Berlín, Francie, Itálie – stále dokola. Migrující lidé hráli o bolestech a strastech své pouti…

Blonďatá dívka usrkávala nazlátlý mok. Premisou inscenace je rovnost lidí – ať už mezi národy tak vzdálenými jako jsou Čína či Česko, nebo napříč společenským a kariérním žebříčkem, napříč pohlavím či věkem. Stírá se hierarchie událostí – návštěva prezidenta není důležitější než humorná příhoda z divadla. Každá životní zkušenost a sebemenší anekdota může mít pro člověka individuální význam větší, než médii či politiky propíraná kauza.

Slečno Terezko, souhlasím. Tvůrci inscenace tvrdí – nikdo není speciální ani zvláštní, všichni jsme obyčejní lidé.

Slečna se usmála. Je-li to optimistické či pesimistické zjištění je asi na výkladu diváka. Tvůrci se totiž neubírají ani směrem komedie, parodie a satiry, ani dystopického existenciálního zamyšlení. Kombinují, mísí a variují nejrůznější situace a výjevy – některé z nich jsou založené na textu, jiné pouze na pohybu, projekci, či hudbě. Hudbu považuji za nejzdařilejší prvek celé inscenace – syntetické efekty a temné dunění kytar není pouze atmosférotvorným elementem, ale obstojí i jako samostatné minimalistické industriální techno.

Využil jsem pauzy, kdy slečna zvedla číši ke rtům. Abych pravdu řekl, můj slábnoucí sluch při poslechu ryčných poryvů zvuku dost trpěl. Ale jinak jsem byl uhranut technickými kouzly použitými v průběhu představení.

Technologická stránka inscenace stála nad hereckou a pohybovou. Ovšem musím říci, že mísení pohybového post-dramatického divadla a divadla dokumentárního funguje pouze u diváka, který neočekává inscenaci, na jaké bývá z brněnských divadel zvyklý. Snad by bylo lepší ji nazvat projektem či performancí.

Nebo scénickou esejí, slečno. Co vy na to?

Ano. Snad…

V programu je psáno – společný divadelní projekt…

Ale také a to mnohokrát – inscenace.

Jo, slečno, svět chce být klamán…

Psáno ve spolupráci s Terezou Turzíkovou.

Brno – Komín, 2. 2. 2017

Divadlo Archa, Praha (společný divadelní projekt Divadla Archa a nezávislého divadla Living Dance Studio v Pekingu) – Obyčejní lidé. Režie: Jana Svobodová a Wen Hui, hudba a zvukový design: Jan Burian, video art: Jaroslav Hrdlička, světelný design: Pavel Kotlík, asistentka režie: Valida Babayeva, dramaturgie: Ondřej Hrab, dramaturgická spolupráce: Lonneke van Heugten a Carmen Mehnert. Překlady: Ian Yang, Anna Vrbová, André Swoboda, úprava a projekce titulků: Haruna Honcoopová. Produkce: Jindřich Krippner. Zvláštní poděkování: Martin C. Putna a Zuzana Li. Účinkují: Wen Hui, Vladimír Tůma, Jiang Fan, Philiph Schenker, Wen Luyuan, Jan Burian, Li Xinmin, Jaroslav Hrdlička a Pavel Kotlík. Divadlo Husa na provázku, Brno, 30. 1. 2017.

///

/V DN 3/2017 vyjde velký rozhovor s režisérkou a performerkou Wen Hui – pozn. red./

Více na i-DN: Můj otec mi říkal to samé

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 217)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ