Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 22)

V poledním vedru svého bytu jsem se rozpouštěl před zapnutou televizí a za hrůzného hořekování sledoval tragickou komedii o koncích české politiky a možná i státu. Poslanci parlamentu jako dobře voděné loutky lkali na téma věčné beztrestnosti korupce české, dle instrukce: Nemůžeme plácat, co nás zrovna napadne. Mistrem nad mistry byl Mistr Kalousek bojující „všemi prostředky“ za čistotu zvolené demokracie parlamentarismu proti všem, co si myslí něco jiného, snad i za cenu občanské války.

Vypnul jsem zářič nenávistí, sbalil si batůžek poslední záchrany, šel na zastávku tramvaje, sedl v Komíně do jedničky a jel okolo celého Brna jako kdysi bájný Kudrna až na konečnou do Řečkovic. Zlatý pecen pálil jako ďas. Pajdal jsem rozpáleným dlážděním z kopce, chodníčkem v trávníčku se dal k ulici Marie Hübnerové a tam zazvonil na zvonek pohledné rohové vilky obrostlé cizokrajnými piniemi.  

Herecký kolega z dob mladosti, bard odváté bujarosti Mojmír Heger mě usadil ve svém pokojíku do křesla: Čím tě mám pohostit? Chceš kafe, zákusek nebo mám pustit televizi? Zrovna se v ní hrdlí, že čin spáchaný na půdě parlamentu nemůže být zločinem. Tedy zločinem ano, ale ne stíhaným. Takže všechny v kauze politické korupce pozavírané zrovna propustili a ódéesáci jsou na koni.  

Mojdo, toho koně neznám, co by tyto lidi unesl. Půjdou jenom od válu. Hlavní úkol, církevní restituce už zařídili, takže pozavíraní budou propouštěni a následně amnestováni. Televizi nezapínej a nic mně nedávej, přišel jsem, abych si poslechnul vyprávění, jak ti šel život. Vím, že tvá paní Olga oslavila v lednu osmdesátiny, že teď v červenci se dočkáte šedesátin společného manželského soužití a tebe v září potkají pětaosmdesátiny. To víš, v Brně se nic neutají. Tak povídej!

Ani pivo nechceš? Ne? Tak to já si pivo dám. Má pěnu. Víš, podle pěny poznám, že piji pivo. Mojmír si nalil do sklenice zlatavý mok, usadil se do křesílka, mávl rukou směrem k nábytku: Vidíš, to je celý můj život. Pár knížek v almaře, recenze, dopisy, jsou tam psaní od Vlasty Fabiánové, Karla Högera, Milana Kundery, kronika mého dědy, mou rukou sepsaný životopis a tvoje vzpomínky. Mám je všechny, rukopisné i ty, co vyšly knižně. Řeknu ti, že jsem netušil, že máš takovýto dar. Dar od boha. Jsi sečtělý, vzdělaný, když mluvíš, má to kulturu. Mluvíš pomalu a dobře, myslím, že to musí mnohé i srát. Tak, kde bych, chlapče, začal?

Nepřerušované vyprávění Mojmíra Hegera

Narodil jsem se v Jahoslavicích jako nemanželské dítě. Farář mně při křtu dal jméno Rochus. Rochus Kožoušek. Maminka se totiž za svobodna jmenovala Kožoušková. Emilie Kožoušková a sloužila u židů Baumlerů v Šumperku. Po dvou letech si vzala sedláka Mojmíra Hegera, který přiznal mé otcovství a já tak získal jméno Mojmír Heger. Maminka se přistěhovala za otcem do Stavenic, kde jsme žili na statku. Měli jsme koně, krávy, maštale, stodolu. Začal jsem chodit do školy. Byl jsem dost nešikovný, otec mně říkával: Prosím tě, běž pryč, tobě tak akorát nasrat do rukou a nepouštět tě k vodě! Pak otec zbankrotoval, přišla německá okupace, Stavenice byla přejmenována na Steinmetz, otec se odstěhoval i s maminkou do obce Weberschau na sever Čech do Sudet, kde dostal práci jako správce statku.

Já zůstal u dědy Josefa Hegera na jeho chalupě. Děda byl písmák a trochu i hudebník, za mlada studoval u Leoše Janáčka a krátce bydlel v jeho brněnském domečku. Měl vztah k hudbě i k poezii, vyznal se v zákonech a ve vyhláškách. Uměl počítat a mezi lidmi byl váženým občanem. Dlouhá léta pracoval jako účetní věhlasného pivovaru v Litovli.

Vyučil jsem se zahradníkem a po válce začal jezdit do Litovle na gymnázium. Ráno vstával v šest, šel pěšky na lokálku a po škole zase do Stavenic.  Byl jsem dobrý na češtinu a latinu. Matematika mně nešla. Jednu chvíli jsem myslel, že půjdu studovat na faráře, jenomže děda to nechtěl. Na gymplu jsem se sešel s tuze zajímavými lidmi, se kterými jsem se pak setkával po celý život. Třeba s Janem Dvořákem, Milošem Hynštem, Míšou Axmanem. Také jsem začal ochotničit. V nějaké operetě jsem hrál prince a na školních besídkách recitoval Seiferta, Nezvala a Horu. Na nějaké slavnosti pro předsedu vlády Petra Zenkla.

Pak jsem byl vzat na byt do bohaté rodiny továrníka Lamra, co měl tuze pěknou mladou ženu. Já byl urostlý panic v pubertě, kam se na mě pan továrník Lamr hrabal. Strašně jsem se zamiloval a chtivá panička taky. Nechci se kasat, ale bylo to krásné! Bože, jak jen to všecko bylo krásné. Jenže se to brzy provalilo. Chtěl jsem s Mínou z Litovle uprchnout, koupil jsem lístky na vlak. Stáli jsme na peronu, drželi se za ruce a čekali na lokálku. Přijel pan továrník v automobilu, Mínu si odvezl a já dostal vyhazov z bytu i ze školy.

Kamarád z gymplu Mirek Spurník jel do Prahy dělat zkoušky na konzervatoř. Chtěl studovat režii. Řekl mně, jestli nechci na výlet. Tak jsem jel. Bez peněz, bez vybavení. Na konzervatoři si mě všimli. Prý, co mám připraveno ke zkouškám. Tak jsem řekl, že básničky, a oni, že to je málo. Zašel jsem za Janem Dvořákem, on mě poslal za Václavem Lohniským. Tak jsem se učil monology a na zkouškách je předvedl. Odříkával jsem Hamleta, být či nebýt, to je oč tu běží a nakonec jsem sebou třísknul. Oni mě vzali. Kamaráda ne. Chválil mě, že to omdlení na závěr Hamletova monologu bylo přesvědčivé. Bodejť by ne, omdlel jsem doopravdy. Měl jsem šílený hlad. Psal se rok 1947.

Spával jsem různě. Kamarád Dvořák mě pomohl k bydlení na koleji Mikolajka. Abych se uživil, myl jsem nádobí v restauraci na Smíchově, dělal kotelníka ve Vaňatkově divadle a v hotelu, co už dnes nestojí, poslíčka. Dostal jsem uniformu, čepici s nápisem „boy“ a od hostů tringelty. Měl jsem ale smůlu. Při mytí jsem rozbíjel nádobí, v divadle mně bouchnul kotel a v hotelu jsem únavou usínal ve stoje. Tak mě odevšad vylili. Pořád jsem ještě rostl a měl neustálý hlad. Byl jsem vytáhlý jako tyčka a hubený jako lunt.

Seznámil jsem se s mnoha významnými lidmi. S básníkem Nezvalem, režiséry Lubošem Pistoriem i Václavem Špidlou, tatínkem toho našeho slavného soc. demokrata. On byl pan senátor tehdy velmi zlobivé dítě a tatínek mu jednou ve Vinohradském divadle vlepil přede všemi pěkně výchovnou facku. Pak přišel únor 1948 a všichni moji kamarádi a známí se na mě vrhli, jak můžu být sociální demokrat, když oni vstupují do komunistické strany. Tak jsem vstoupil taky.

Život studentský byl veselý, Praha veliká, jen peněz na obživu málo. Z konzervatoře jsme byli převedeni do vzniklé divadelní akademie. Profesory jsem měl nejlepší z nejlepších a hodně ctitelek. Do jedné z nich jsem se zamiloval, do mé paní Olinky. To je tak dávno, tak strašně dávno, že to snad už ani není pravda.

Během jednoho představení v Disku mě uprostřed monologu na jevišti stihlo chrlení krve. Otevřená tuberkulóza. Odvezli mě do ústavu a položili na postel. Nemohl jsem dýchat, nesměl se hýbat. V duchu jsem si říkal Wolkerovy verše a počítal těžké hodiny, které mně ještě do konce života zbývají. Připadal jsem si, že už ležím na prkně. Jediný lék, který na tuto hnusnou chorobu existoval, byl streptomycin. Ten ovšem v Československu nebyl. Zachránili mě moji pedagogové. Alfréd Radok zajistil zásilku streptomycinu ze zahraničí, profesoři pomohli se zaplacením, pomohla i Olinka a já se z toho umírání dostal. Dopisy od Vlasty Fabianové a Karla Högera mám schované tady v almaře.

Dostal jsem angažmá do Plzně. To byla tehdy prvotřídní štace. Hodně jsem tam hrál i velké role. Pro Olinku ale v divadle místo neměli, tak se živila jako kancelářská síla v různých vojenských posádkách kraje a já na ni strašně žárlil. Někdy v jednapadesátém jí režisér Zdeněk Dinter nabídl herecké angažmá v brněnském Divadle mladých, a protože tam měl místo i pro mě, tak jsem to v Plzni zabalil a šel s Olinkou do Brna. Kolegové mně tehdy říkali: Co blbneš, z Plzně se chodí jenom do Prahy! Jenže já byl mladý a zamilovaný…

Olince se v brněnském divadle dařilo a mně taky. Hráli jsme do roztrhání těla před plnými sály, měli skvělé režiséry. Pracoval s námi Láďa Smoček, Miloš Hynšt, Lojza Hajda, Zdeněk Kaloč, Standa Fišer, Saša Lichý. Na divadelních Žatvách jsme získávali ceny, jezdili hrát i do zahraničí. Prostě divadlo mělo svou váhu a rajc. Dostal jsem tam funkci v odborech a to mě začalo bavit. Viděl jsem řediteli do struktury divadla, do jeho ekonomiky, do platových zařazení a mohl mluvit i do odměn. To víš, že jsem to uměl náležitě využít a že jsem taky ovlivňoval chod věcí. Jenom ty dětičky v sále, ty mně pily krev! Však jsi to taky poznal. Skobičky, kuličky, kaštany, někdy i svačiny, když zrovna neměly k házení nic jiného.

Měl jsem v Brně i dva kamarády, spisovatele, Vojtěch Jestřába a Milana Kunderu. Bože můj, to bylo disputací, kolokvií, ctění svátostí boha Bakcha. U obou jsem se také dostal na stránky jejich děl. Vojtíšek už bohužel není, zato s Milanem si píši dodnes. I když teď už má jiné starosti, než myslet na Brno a na kamaráda Mojdu.

V šedesátém pátém nám Divadlo na Výstavišti zrušili a nás herce převedli k Mrštíkům. Všichni se těšili, že se zbaví skobičkových dětiček, ale já měl strach, že to příští bude špatné. Taky bylo. K Mrštíkům nastoupil nový ředitel Pásek, z Hradce Králové si přivedl své lidi a na nich pak stavěl repertoár. Pro nás, dětské herce, jak nám u Mrštíků říkali, začaly těžké doby. Z Olinky udělali suflérku a já hrál takové ty role do počtu, takzvané dlouhosrsté psy. Výstup na začátku, štěk uprostřed a slovo závěrem posledního obrazu. Kamarád, kolega Miloš Kročil, mně mockrát říkal: Vrať se do Plzně, tam tě měli rádi. Jenomže moje Olinka se uchytila v dabingu, v televizi a v rádiu jsme dostávali menší role, měli jsme v Brně byt a naše holka chodila do dobré školy. Příjmy jsme měly pravidelné a jisté.

A potom, já si v těch těžkých dobách splnil svůj velký sen. Nenápadně, bez jakéhokoliv kádrování, bez nadirigovaného výběru jsem se stal principálem herců, režisérů i výtvarníků a mnoho let jsem šéfoval zájezdové scéně, takzvanému Vesnickému divadlu při Divadle bratří Mrštíků. Najednou jsme oba, já i Olinka, hráli pěkné role, viděli kus světa a ještě k tomu nějakou tu korunku přivydělali.

Po sametové revoluci jsem opustil všechny funkce a s Olinkou jsme odešli do penze. Dcera se vdala, má vilu, já s Olinkou mám tento domek a žijeme si. Olinka dostala cenu za celoživotní mistrovství v dabingu (2003 – pozn. red.), já kdysi dávno zasloužilého pracovníka v kultuře a Míša Axman vytvořil podle mě  sochu Julia Fučíka, co je odložena v depozitáři. Teď zrovna sledujeme souboj českých feudálů. Olinka fandí knížeti a já zemanovi. Přemýšlím, když tomu božímu Kalouskovi vzali židli, kterou skulinou se nám, chlapec houževnatá, vrátí do hry.

Chlapče, mám za sebou několik operací, špatně chodím, špatně slyším, jídlo mně nechutná a jedinou radost mám z toho, že jsi za mnou přišel. I když tě neslyším. Je to takový život od krize do krize. Narodil jsem se na začátku celosvětové finanční a ekonomické krize jako chudý boháč a odcházím ze světa v době další celosvětové finanční a ekonomické krize jako bohatý chudák. To je oblouk, co?!

Čas loučení

Paní Olga se vrátila domů. Mojmír mi rychle ukázal několik obrazů i hrst vzácných dopisů a nastal čas loučení.

Vážení, tu šedesátku společného života vám upřímně závidím. Léta ne. Naše léta jsou nám všem na obtíž. Hlavně těm, co žijí kolem nás. Ale stejně, jak vy ta vaše výročí máte pěkně řazená do jednadvacítek, to se hned tak nevidí. Jednadvacátého ledna bylo paní Olze osmdesát, v červenci jednadvacátého slavíte diamantovou svatbu a v září jednadvacátého bude Mojmírovi pětaosmdesát. To už je pomalu jako v té slavné Nedbalově Polské krvi: Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet…!

Tak mnoho štěstí, milí Hegerovi a ještě hodně jednadvacítek! A o Kalouska strach neměj, ten už vešel i do pranostik. Vždyť ta jeho kápě nám bude kapat nejméně sto let. A možná se jednou dočkáme i Mirkova blahořečení.

Brno – Komín, 21. 7. 2013

P. S.

Teď jsem se dozvěděl, že svatba Olinky a Mojmíra se ve skutečnosti konala 21. září 1953. Tak ať se vede!

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 29. července 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 22)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ