Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 221)

Je tomu dobrých třicet let. Peter Scherhaufer mi vyprávěl: Jarošu, som děsně znavený. Kmitám, až sa potkávám. Jel sem s Osků z Budapešti a najednú som před volantem zbadal bílé slony… Vyděsil som sa: Osko, vidím bílé slony. Rozespalý Oska odpověděl: Bílé slony, to je vzácnost. Ukaž kde….

Měl jsem krušnou neděli. Za úsvitu jsem vyrazil na nákupy. Po návratu jsem obšťastnil pračku prádlem a na počítači pokračoval v psaní mudrování o Kmenech v divadle Reduta. Před šestou večer jsem se opláchl, oblékl a něco před sedmou usedal v přítmí hlediště Divadla na Orlí…

Studenti hráli – lépe řečeno – zpívali šansony Jacquese Brela. Jevištní prostor přede mnou připomínal „pajzl“ poslední kategorie po uzávěrce. Něco stolků a židliček, kanape pokryté omšelými polštářky. U zadní stěny mezi haraburdím stržená afiš Café Brel a na vyvýšeném pódiátku pianino s preludujícím pianistou. Tři stropní lampy ve tvaru plujících medúz propouštěly pod sebe nažloutlé pavoučí světlo. Před nevzhledným kanapem stál nepěkný stojan, ověšený plynovými maskami.

Do ošuntělé kavárny strohými schůdky se zábradlím sestoupila herečka (Veronika Morávková), aby se připravila na vystoupení v divadle. Uvolněně zazpívala Ďáblův song. V tom se ozvaly detonace, světlo zamžouralo a po schodech vplula dáma z lepší společnosti, krasavice výrazného obličeje i tvarů těla, Lady (Diana Velčická). S ní elegán v bílém odění, gentleman s šedivě poprášenými vlasy (Robin Schenk). Ještě se nestačili usadit a po schodech do sklepení vpadl navztekaný Taxikář (Ondřej Halámek). Že to zatracené bombardování všechno zničí, ba i jeho auto… O něco později se do Café Brel vkoulel voják v uniformě, s fešáckým knírkem pod nosem (Patrik Földeši). Pochopil jsem, že inscenátoři na jevišti evokují první dny začínající druhé světové války…. Útočiště před válečnou vřavou našla v lokále i Holka na útěku (Marianna Polyáková).

Chvílemi jsem si Brelovy písničky pobrukoval s účinkujícími. Při jedné z dalších explozí lampy zhasly a má mysl ulétla do doby, ve které se přes mé rodiště valila válka. Naše rodina se chvěla strachy v malém sklípku na brambory. Bouchaly šrapnely a ze stropu se na nás sypala omítka s pískem.

Padla na mě únava a zpívajícím se počaly zdvojovat hlavy. Bruneta měla hlavy tři. Krásné, zcela blonďaté, opatřené kruhovými zářemi. Naštěstí se přihodila přestávka…

Od kolapsu mě zachránil ovocný preparát. Při jeho pití jsem cítil, jak se mi uvolňují svaly v obličeji. Vzpomenul jsem na Scherhauferovy bílé slony a překvapeným profesorkám zpěvu jsem sdělil: Pěvkyně měly hlavy zdvojené a jedna dokonce tři.  Se svatozářemi. Mé tělo se vzpamatovalo a druhou půli sledovalo pozorně.

Azylanti sklepní kavárničky pěli písně smutné, nostalgické, o starých časech bez války či o dávných láskách, ale i rozverné, škádlivé a sociálně laděné. Byli smutní i veselí. A také tančili. Mluvili málo. Scenárista se totiž soustředil jen na nezbytná sdělení pro vysvětlení situací a pochopení děje. Klavírista byl nenápadný, doprovodná kapela ukrytá za kulisou a herci zpívali jen tak, na živo, bez mikrofonů a portů.

Sestava návštěvníků kavárničky působila jako vzorek vědeckého průzkumu. Vedle usedlého páru starších boháčů se pohybovala naivní dívenka, co utekla z chudoby domova hledat romantickou lásku. Herečka se živelně vrhala do náručí cynického taxikáře a mladinký vojín oplakával válkou zabitého kamaráda. Vše pod patronací moudrého, dobráckého pianisty středních let. Zazněly šansony, které u nás proslavila Hana Hegerová…

Oznámení konce náletu ukončilo i studentské koncertování. Jejich zápolení s písněmi Jacquese Brela bylo upřímné. Zda z nich budou jednou šansoniéři, si netroufám tvrdit. Ale zdálo se mi, že všestranný Ondřej Halámek k tomu předpoklady má. Chválu zasluhuje režie Gene Tarrusa, která byla soustředěná na vytváření jevištních atmosfér svícením či projekcemi surreálně laděných snímků během produkcí táhlých písní. Povedla se scéna, kostýmy i program inscenace. Byl to šťastný nápad adeptům muzikálového herectví umožnit realizaci Café Brel. Získané zkušenosti se jim zajisté budou hodit.

Přišel jsem domů a dlouho nemohl usnout. Tak jsem byl znavený. Když jsem konečně zaspal, nezdálo se mi vůbec nic…

Brno – Komín, 13. 2. 2017

Divadlo na Orlí, Brno – Gene Terruso: Světlo pod Café Brel. Písně: Jacques Brel. Scénář a režie Gene Terruso. Volně inspirováno dílem Morta Shumana a Erika Blaua. Dramaturgie: Miroslav Ondra. Aranžmá a hudební nastudování: Tomáš Küfhaber. Scéna Lenka Řezníčková. Kostýmy: Lucie Sedláčková. Projekce: Nikola Pracná. Produkce a asistent režie: Michaela Rusňáková. Choreografická spolupráce: Hana Litterová. Hudební příprava: Dada Klementová, Lenka Císařová. Osoby a obsazení – Pianista: Tomáš Küfhaber j.h. Herečka: Veronika Morávková. Lady: Diana Velčická. Gentleman: Robin Schenk. Taxikář: Ondřej Halámek. Voják: Patrik Földeši j.h. Holka na útěku: Marianna Polyáková. Kapela pod vedením Tomáše Küfhabera – klavír: Tomáš Küfhaber. Flétana: Milan Vaneček / Aneta Herková / Michal Vojáček. Kontrabas: Juraj Valenčík. Pedagogické vedení: Mgr. Petr Štěpán, Mgr. Miroslav Indra, Dada Klementová, Mgr. Jana Matyášová, MgA. Markéta Ungrová, MgA. Lenka Bartolšicová, doc. Mgr. Karel Hegner, Mgr. Iva Musilová, Mgr. Hana Litterová, doc. Ing. David Strnad, Mgr. et Mgr. Stanislav Slovák, MgA. Michal Zetel, Ph.D., doc. MgA. Blanka Chládková, doc. Mgr. Marie Jirásková, prof. Mgr. Ján Zavarský, MgA. Kateřina Bláhová, doc. Mgr. Petr Francán. Česká premiéra 12. 2. 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 19. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 221)

1. Soňa Čapková

   

   Velice emotivní příběh
   vsunutý do nelehké doby. Šansony od Jacquese Brela podtrhly jistě děj samotný.
   Díky, pane Jaroslave, za přiblížení onoho představení.

   21.02.2017 (17.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ