Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 228)

Mocnářství i jeho císaře pána odvál čas. Ve vzduchu je cítit jaro. Na Provázku si připomínali druhé výročí premiéry inscenace Mein Švejk. Byl jsem u toho.

Pác, pác, zabili nám Ferdinanda. Husou zní zběsilý operetní kvapík. Osm zmalovaných kabaretiérů hbitě poskakuje před dobytčím vagonem, s nápisem 91 batalion a vyřvává kuplety.

Vše, co znám z četby románu a ze zlidovělého filmu s Rudolfem Hrušínským je jinak. Selanka pražského koloritu se změnila ve vulgární škleb. V rychlostní závod zraku diváka s pohyblivými obrázky kaleidoskopu. Tak ostrý start do představení asi v žádném divadle nezažili.

Po čtvrt hodině jsem se začal obávat, že se herci zalknou a odpadnou. Nestalo se. Stěna polního vagonu se otevřela a kupletová sestava naskákala do rozjetého ešalonu války… Drsný humor se změnil v kalibr černého zrna ošklivosti. Civilové se proměnili ve vojáky. Tempo šílení nepolevovalo. Obludnost tuposti velitelů kvetla. Dění ve vagonu se stalo hnusným. Otrlým divákům těžce stravitelným. Kabaretiéři žonglovali svými těly. Balancováním, pády, vyskakováním a naskakováním do vagonu, demonstrovali pohyby jedoucího, brzdícího i zastavujícího vlaku.

Elegance vtipnosti Haškova textu však vzala za své. Herecký sprint se řítil vpřed hlava nehlava. Ve vagonu se žralo, sralo, zvracelo, onanovalo. Na diváky se vystrkovaly holé zadky. V ústech se mi dělalo nedobře. Mozek kutal v paměti a sluch číhal na Haškovy věty. Chrlení slov kabaretiérů však bylo proti…

Když rytmické běsnění povolilo, rozpoznal jsem epizody: luštění kódovaných telegramů za pomoci dvojdílné knihy, Balounovo zvracení staniolu ze sežrané paštiky a Švejkovu lekci, jak si snadno zapamatovat číslo lokomotivy. Chvilky zpomalení byly oázami v pískových dunách. Kabaretiéři se měnili v karikatury postav obyčejných lidí, bojících se náhlé, nepřirozené smrti. Válečná mašinerie, i ta nejzdegenerovanější, své oběti však dopraví k prvním liniím lidských jatek včas. Švejkův batalion se ocitl v krutém ohni bojiště.

Herci přeskakovali rozházené praktikábly. Praskaly granáty, rachotil kulomet, hořely ohně, valil se dým. Záblesky výbuchů ozařovaly zničenou krajinu. Vojáci strhávali uniformy a mazali si těla blátem. Nad hlavami jim létal dron. Malá helikoptéra. Vypukla apokalypsa. Peklo války vítězilo nad člověkem. Švejk padl. Z hlavy mu vytékal mozek…

Představení krutosti skončilo. Sprint herců ustal. Po zádech mi běžel mráz… Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Ondřej Jiráček, Ondřej Kokorský, Milan Holenda, Tomáš Sýkora a Hana Hloužková mají mou úctu.

Ve vzduchu je cítit jaro.

P. S. Viděl jsem premiéru a psal o ní /viz Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 118)/. Po dvou letech představení herecky vyzrálo. Škoda, že autor Jaroslav Hašek se z inscenace již téměř vytratil.

Brno – Komín, 7. 3. 2017

Divadlo Husa na provázku, Brno – Jaroslav Hašek / Karel Vaněk: Mein Švejk. Opereta, komedie, smrt. 2. díl projektu Smějící se bestie. Režie: Jan Antonín Pitínský, scénář: Miroslav Oščatka a kol., dramaturgie: Perri Perun, scéna Milan Nytra, kostýmy: Stella Šonková, hudba: Richard Dvořák, pohyb: Jiří Bilbo Reidinger, asistent: Petr Kubala, inspice: Zuzana Měřínská, zvuk: Jan Čechovský, světla: Štěpán Jindra. Věnováno Míšovi Ženíškovi s láskou. Hráli a zpívali: Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Ondřej Jiráček, Ondřej Kokorský, Milan Holenda, Tomáš Sýkora, Ivana Hloužková a knihkupec Dušan Zdráhal. Premiéra 6. března 2015. Psáno z reprízy 6. 3. 2017.

///

Více o této inscenaci na i-DN:

Hippie Švejk

Švejk úplně jiný a zcela konvenční

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 118)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 228)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ