Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 229)
Mám rád operetu. Vážil jsem si kolegů, kteří „uměli“ lehkonohou múzu hrát a zpívat. Vtíral jsem se do jejich přízně. Měl jsem čest setkat se s Oldřichem Novým a hrát s Marií Pavlíkovou. S idolem mého mládí Veronikou Butorovou jsem se učil kouzlu mladokomika, do operetního herectví mě zasvěcoval Antonín Julínek a s teorií „operetly“ seznamoval vynálezce tohoto termínu, tehdejší dramaturg Ivo Osolsobě…
Slávu brněnské operety však odvál čas. Věhlasný soubor již není… Zdá se, že se opereta stála ohroženým druhem umění, a to nejen v Brně…
Brněnskou operetní štafetu prý převzal soubor Janáčkovy opery. Před třemi roky nastudoval a před vyprodanými sály hraje nejkrásnější Nedbalovo dílo, Polskou krev. Domluvil jsem se s dávnou kolegyní, profesorkou Jarmilou Krátkou a vydal se za zpěvnou potěchou.
Předehra. Opona jde nahoru. Za organtýnovou clonou stála pacholata. Erbovní značení dávných věků. Mohutná dekorace paláce a tanec skvostně obléknutých dam a pánů. Varšavská honorace pořádá ples v duchu oparu Vídně… Urostlý muž říká: Zpropadený Bolo, nikdo se mu v tanci nevyrovná. Stěny se rozestoupily, taneční rej se šířil do velké jevištní plochy. Krása sukniček tanečnic soutěžila se slušivostí krinolín napudrovaných dam. Kolotání v růžovém oparu však zahlcovalo jednání figur. Marně jsem ve víření tanečníků hledal toho nejlepšího z nich – hraběte Boleslava Baraňského….
Sjíždějící dekorační stěna několikrát oddělila klasicky pojatý tanec tanečních dvojic, aby vytvořila salon pro představení hlavních aktérů a rozehrání operetní zápletky. Poněkud matný výkon orchestru, nezřetelnost mluvy a uniformita kostýmování však byly překážkou operetního herectví. Snad jen s výjimkou dvou postav – statkáře Zaremby a pistolí se ohánějícího Bronia z Popielů. Vanda s křídly anděla se přehlédnout nedala, srozumitelná však byla jen v okamžicích běžících titulků překladu písňových textů.
O přestávce po prvním jednání jsem se svěřil profesorce Krátké s nápadem: Snad by bylo dobré titulkovat nejen texty zpívané. Uvést jméno role a pak její text… Paní profesorka se smála…
Na druhé dějství jsem změnil místo. Přesunul jsem se ze zadní lóže do přední.
Sídlo hraběte Baraňského hýřilo zelení. Bolovi kumpáni holdující alkoholu a karbanu byli oděni do brčálově zelených mysliveckých kamizol. Na zelené ploše dlouhého kulečníkového stolu exhibovaly čtyři tanečnice. Hrabě v purpurovém županu mastil karty. Divadlem znělo jednadvacet, jednadvacet jako hymnus. Helena se do role služky dostavila v plesové krinolíně… K mému překvapení, v závěru dějství, Nedbalem hudebně dokonale napsaná, dramaticky působivá pasáž střetu Heleny s Wandou a Bolem byla vypuštěna. Opona padla nečekaně, jako milost u soudu.
Paní profesorko, oni snad hrají jinou operetu. Proč se to jmenuje Polská krev? Vždyť na jevišti nic polského nevidět. I ten Krakowiak připomínal Vídeň. Profesorka Krátká krčila rameny… Dvě mladší dámy se nám vmísily do hovoru. Bruneta pravila: To se nedá přečkat. Ta opereta je bez úsměvu. Zpívají o něžných blondýnkách a mají tváře s pohledy odsouzenců. Profesorka si povzdechla: No, my to hrávali jinak… Ale to už je dávno a pryč.
Třetí dějství, kostýmově tónováno do hráškové zeleně v kombinaci s bílou a hnědavými balíky slisované slámy, bylo hudebně navozeno předehrou v duchu staročeské sousedské… Bezkonfliktnost inscenaci vydržela až do konce. Bylo mi jako v muzeu voskových figur. Wanda odešla s nepořízenou, Helena zůstala, Zarembovi se vyplatilo být diplomatem a láska zvítězila… I když jsem zamilovanosti ústřední dvojice neuvěřil….
Doprovázel jsem profesorku Krátkou. Do řeči nám nebylo… Při loučení ze mne vypadlo: Profesor Osolsobě říkával: Dobrá operetla se nedá zabít… Smutek se zračil v úsměvu paní profesorky.
Nesměle jsem řekl: Asi měl pravdu… Tehdy!
P. S. Budova si generální opravu zaslouží. Dveře k WC a skleněné lítačky na schodištích třískají jako šrapnely. Jevištní točna při pohybu temně rumpluje, hrací plocha při chůzi účinkujících vydává zvuky znejasňující srozumitelnost textových pasáží…
Brno – Komín, 4. 3. 2017
Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), Brno – Oskar Nedbal: Polská krev. Libreto: Leo Stein, český překlad: Ivo Osolsobě, úprava: Patricie Částková, Tomáš Pilař. Hudební nastudování: Jakub Klecker, dirigent: Ondrej Olos, režie: Tomáš Pilař, výprava: Aleš Valášek, choreografie: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, sbormistr dětského sboru: Valeria Maťašová, asistent režie: Barbora Hamalová, odborný poradce pro prózu: Irena Rozsypalová, dramaturgie: Pavel Petráněk. Osoby a obsazení. Jan Zaremba, statkář: Jan Šťáva, Helena, dcera Zaremby: Daniela Straková – Šedrlová. Hrabě Boleslav Baraňski: Jaroslav Březina j.h. Bronio z Popielů: Petr Levíček. Wanda Kwasiňská: Marta Reichelová. Jadwiga, její matka: Jana Iskrová j.h. Mirski: Milan Řehák. Gorski: Ivo Musil. Wolenski: Serhij Derda. Senovič: Štěpán Harasim. Baronka Drygalská: Hana Procházková. Komtesa Napolská: Zuzana Kantorová. Wlastek: Martin Novotný. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Dětský sbor Brno, balet Taneční konzervatoře a komparz. Premiéra 28. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno. Psáno z reprízy 3. 3. 2017.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 229)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)