Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 235)

Japonský kjógen představuje komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a v nepřerušené tradici je provozována dodnes. Kjógen – bláznivé, umně vyšperkované akce a slova, je odlehčující mezihrou vkládanou mezi dvě hry vážného obřadního divadla nó. Kjógen je fraškou, kultivovanou groteskou, osobitým způsobem pranýřující lidské nedostatky. Mladé divadlo kjógenu se této dálkami vonící disciplíně věnuje. Japonské frašky uvádí v českém jazyce.

Divadlo vzniklo z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího, japanisty Ondřeje Hýbla a předního představitele kjótské tradiční školy Ókura, Mistra Šigejamy Šimeho.

Jsem pamětník. S režijními opusy Huberta Krejčího jsem se setkával v dobách, kdy Husa byla Divadlem na provázku, a s hlavními aktéry Malého divadla kjógenu, když ještě netušili, že se kjógeny budou prezentovat na veřejnosti. Igora Dostálka jsem potkával po čas jeho studií v čerstvě dostavěné Martě a s dalšími jeho aktéry v projektu Evy Tálské Dům. O pátečním večeru jsem soubor produkující kjógeny měl možnost uvidět v progresivním BuranTeatru.

Bylo vyprodáno… Hlediště obsadili převážně mladí diváci, rekrutující se z řad studentů brněnských škol.

Na holé, do černě oděného jeviště vešel principál Igor Dostálek v kostýmu mistra japonského kjógenu. Jeho nohy, opatřené bílými ponožkami šitými ve tvaru palčákových rukavic, pátravě a pomalu ťapaly pódiem. V dlouhém úvodním semináři prezentoval historii kjógenu a předváděl jeho hlavní herecké znaky. Nezvyklé držení osy těla, gesta, plastičnost paží, originálnost chůze a práci s rekvizitou – vějířem. Demonstroval řeč japonských slov i jejich chrochtavé české ekvivalenty. S tematikou kjógenu a s diváky si doslova pohrával. Jeho „seminář“ byl šperkován výbuchy smíchu.

Produkci tří kjógenů odstartovala hra Hlemýžď (japonsky Kagjú).

Pán domu (Karel Šmerek) poslal sluhu Tarókadža (Igor Dostálek) hledat chutného hlemýždě, neboť se doslechl o jeho léčivých účincích. Vyslaný sluha našel ve křoví spát mnicha Jamabušiho (Tomáš Pavčík), který měl na zádech rituální ulitu. Sluha se domníval, že našel hlemýždě. Přesvědčoval mnicha k cestě za pánem. Mnich Jamabuši souhlasil, vymínil si však, že mu sluha bude celou cestu zpívat. Vydali se na cestu. Zpívali a tančili. Pán domu se nazlobil, chtěl mnicha potrestat. Mnichovo kouzlo přinutilo pána radostně tančit s nimi…

Prostý, naivňoučký příběh, byl hran na holém jevišti neobvyklou divadelní poetikou s pohybovou a hlasovou dokonalostí. Oplýval množstvím vtipných gagů. Diváci se smáli. Byli nadšeni.

Ve hře Chrám Inaba (japonsky Inabadó) se ztrápený muž (Igor Dostálek) chtěl zbavit zahálčivé, věčně opilé ženy (Jiří Pečánka). Poslal jí rozvodový list a vydal se do chrámu Inaba poprosit bódhisattvu Jakušiho Njóraije o novou ženu. Do chrámu se však dostavila i jeho manželka. Znavený muž v chrámu usnul, žena mu našeptala, že u brány objeví nebesy danou novou ženu. Muž si přivedl domů pod závojem (kazuki) skrytou postavu. Při novomanželském přípitku zjistil, že si přivedl staronovou ženu, línou pijanku.

S lehkostí a přesností předváděli herci figury kjógenu. Základní rekvizitu hry – vějíř – oživovali dle potřeby k zvýraznění gest, proměnám hereckých detailů a markýrování potřebných předmětů. Z vějíře bylo naléváno saké…

Hra Jobikoe – Hlas za dveřmi – svým provedením připomínala buffo operu. Příběh byl opět jednoduchý. Sluha Džirókadža (Tomáš Pavčík) se skrývá před službou. Pán domu (Radek Odehnal) se sluhou Tarókadža (Karel Šmerek) jej hledají. Vějíř je tentokrát dveřmi skrývajícími sluhu Džírokadža. Pán s druhým sluhou pozměňovali své hlasy, aby je Džírokadža nepoznal. Chytrý sluha svůj hlas měnil také. Mluvené otázky – Jsi tam – i odpovědi – Nejsem doma – se postupně stávaly zpívanými. Zpěv se zrychloval a tři Japonci se začali přemísťovat. Ťapali černým jevištěm jako figurky na šachovnici. Doprava, doleva a úhlopříčně. Tempo zpěvu i ťapání se zrychlovalo, diváci se smáli.

Vedle mne sedící slečna řekla: To je boží… Principál Dostálek se u východu z hracího sálu loučil s diváky. Stisknul jsem mu pravici a řekl: Pane, byla to paráda. Chytré divadlo, technicky na vysoké úrovni. Blahopřeji!

Nadšená byla i má průvodkyně, múza Mab…

Brno – Komín, 15. 3. 2017

Malé divadlo kjógenu, Brno – Hlemýžď, Chrám Inaba, Hlas za dveřmi. Hráli: Igor Dostálek, Tomáš Pavčík, Radek Odehnal, Karel Šmerek, Jiří Pečánka. Psáno z reprízy 13. 3. 2017 v BuranTeatru, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 15. dubna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 235)

1. Soňa Čapková

   

   Příjemně čtivé
   představení tří her, které muselo rozhodně sklidit velké ovace u diváků. Usmívám se při představě, že jsem přísedící – já tam vlastně seděla v duchu s vámi, pane Tuček, tak jako pokaždé díky vašemu skvělému přiblížení v „Mudrování (nejen) nad divadlem“.

   15.04.2017 (10.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ