Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 239)
Už nějaký ten pátek nosím v hlavě premiérové představení Želary. Scénář dle povídek Květy Legátové napsal a se souborem Mahenova divadla inscenoval režisér Dodo Gombár.
Podhůří Bílých Karpat, vedené v mé paměti jako svérázný region národopisu Moravských Kopanic v oblasti Starého Hrozenkova, měl půvab zapadlého chudého kraje. Často mě osud do těchto míst zavál. Lidé, se kterými jsem se setkával, se mi jevili jako zamračení, svého si hledící, upřímní nemluvové.
Želary je smyšlený název jedné z drobných osad onoho pomezí moravsko-slovenského. Jeho autorka, Květa Legátová napsala: V Želarech bylo zakonzervováno něco, co jinde bylo už dávno ztraceno. Zde se nosily vysoké plstěné vyšívané holínky, ručně šité kožichy a beranice, zde pracovaly vyšívačky, košíkáři, hrnčíři, krajem se potulovali dráteníci, kůžkaři, hadráři, sklenáři. Nemít hlad a nouzi muselo být potěchou, toulat se chodníčky kolem sroubených chalup a chlévů, voničkou rozmarýny odhánět dotěrný hmyz…
Muži Želar byli pro chtivé ženy málo přitažliví. FOTO archiv NdB
Zdá se, že kraj Kopanic učaroval i Dodo Gombárovi. Na jeviště Mahenova divadla převedl ve stylizovaných podobách jeho ráz i členitost. Ohnivou barevnost dívčích kostýmů mísil s šedivostí oblečení ogarů a chlapů. Výjimku učinil jen u potrhlé strakatosti místního blázna a režiséra ochotnického spolku. Prkennou krajinu zabydlel příběhy žen dychtících po mužově přízni, životním zajištění a hašteřením o rodinná stříbra. Muži Želar však byli pro chtivé ženy málo přitažliví. Sukovitý inženýr smrděl kozami, věchýtek učitel se bál dívek, farář byl fešák, ale kněz, movitý kovář bez mužné síly, mluvný soused cvokem přes divadlo a další obecním pošukem. Jediným pořádným nebojsou, urostlým chlapem sympaťákem, byl jen Józa Janda. (Věru, škoda, že se příběh této dvojice nestal prioritním.)
V kaleidoskopu Želar není dostatečně zachycena tíživost německé okupace. FOTO archiv NdB
V kaleidoskopu Želar není dostatečně zachycena tíživost německé okupace. Vzniká dojem, že osada válečnou líticí není zasažena, jako by žila pod poklopem mírové selanky. Tu a tam sice zazní letmá zmínka o válce, ale jen nezřetelně, nedostatečně. Proto se příjezd Elišky do Želar stává nejasným. Divák si dlouho klade otázky – před čím vlastně krásná městská dívka do Želar uprchla…? Před svým milým, který se s ní krátce na scéně objeví? A proč se koná její rychlý a tajemný sňatek s Józou. Je snad v jiném stavu?
Dodo Gombár vročil do titulu důležitou informaci, byť jen v závorce – Želary (Srdce mé). Jeho krédo na diváka dýchá z každé jednotlivé epizody. Všechny postavy má stejně rád. Lidé Želar jsou pro kolorit vytvářeného obrazu stejně důležití. Všechny jsou hlavními figurami, byť jen na chvíli. Jde o jakési vrstvení plástev hořkého medu na způsob Mrštíkova Roku na vsi, kde smrt je stejně těžká jako život a žití plyne tokem vody. Český Amarcord. Ohlédnutí a vzpomínka na mládí, co nenávratně uplynulo…
Zaujali snad jen Halberstadtův Józa a Eliška Magdalény Tkačíkové… FOTO archiv NdB
Herci plnili režisérovy příkazy a byli dobří. Ale za nehty mi nezůstal žádný… Snad jen Halberstadtův Józa a Eliška Magdalény Tkačíkové….
Železniční vagon jezdící kolem Želar, vozil s sebou chvilkové vzruchy, ovšem jako dějiště intimních scén byl prostředím nevhodným. Klopotné ukládání osob pod duchny do postelí se jevilo být věšením osudů na sporákové hambálky. A stavění nebo pokládání židliček před vagon jen vyplňovalo výtvarně prázdné místo na obraze, ale jinak některým divákům zakrývalo pohled na jeviště…
Za největší problém inscenace však pokládám její závěr…
Do Želar vstoupilo válečné běsnění. Divák se to dozvěděl z předvádění scének místními amatéry nazkoušenými zapáleným ochotnickým režisérem. Vojáci Rudé armády v nich plenili a znásilňovali želarské ženy. Želarská omladina jim v tom bránila. Zabíjela je. Následoval válečný střet, ve kterém opilí rudoarmějci postříleli mnoho želarských. Epilog inscenace, který vychází z pravdivých událostí, se odehrával v podobě jakési školní besídky. Stal se jejím nevěrohodným přílepkem.
Odcházel jsem z premiéry s pocitem lítosti a smutku…
Do Želar vstoupilo válečné běsnění. FOTO archiv NdB
Dodo Gombár uvedl v jednom z předpremiérových rozhovorů, že chtěl ukázat příběh celých Želar, ne jenom ten Józy a Elišky… Svůj záměr dodržel a vytvořil žel také nepřehledné leporelo, nebo spíš žánrový obrázek. Nepěkné ohlasy na inscenaci jsem vyslechl ve foyeru. Odpovídal jsem na ně: Dnešní představení nebylo „to pravé ořechové“, počkejme, příště se třeba bude dařit lépe…
Brno – Komín, 15. 4. 2017
Národní divadlo Brno – Květa Legátová, Dodo Gombár: Želary (srdce mé). Režie: Dodo Gombár, dramaturgie: Martin Sládeček, scéna: Lucie Labajová, kostýmy: Hana Knotková, hudba: David Rotter. Osoby a obsazení Eliška: Magdaléna Tkačíková Josef Janda: Petr Halberstadt Slávek: Petr Németh j. h. Madlenka: Annette Nesvadbová Marenina Irča: Jana Štvrtecká, Eda: Pavel Doucek Lucka Vojničová: Marie Durnová Žeňa: Hana Tomáš Briešťanská , Honza (Šašek): Václav Veselý Vratislav Lipka: Štěpán Kaminský Vojta Juriga: Martin Veselý Arnoštek: Jakub Šafránek Zuzanka Gorčíková: Klára Apolenářová Hospodský Látal: Jaroslav Kuneš Kněz: Martin Siničák Zdeněk Tkáč, učitel: Bedřich Výtisk Doktor Beníček: David Kaloč Juliška: Anna Stropnická j. h. Inženýr Šelda: Josef Králík j. h., Běta Látalová: Tereza Groszmannová, Poručík: Vratislav Běčák j. h. , Generál/Důstojník: Roman Nevěčný, Pavel Juriga: Martin Sláma , Kovář: Jan Grygar, Kůžkař Mráz: Jaroslav Dostál, Michal, strýc Lipky: Michal Bumbálek . Premiéra 31. března 2017 v Mahenově divadle, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 239)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
