Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 24)
V třeskutě beznadějné výhni letošního léta, ve které je dovoleno vrtět čímkoli, odcházejí znavení lidé k Žalovu, aby se navždy ztratili v nenávratnu. Na můj vkus je jich v poslední době poněkud více, než mnoho. Drobná, nenápadná, inteligentní, erudovaná úřednice paní Jana Putnová zemřela náhle 31. července ve věku 69 let.
Brněnské krematorium. Architekt Ernst Wiesner je v letech 1925–30 postavil z neomítnutých cihel a na střechu mu dal čtrnáct špičatých sloupů mířících k nebi. FOTO archiv Poznej Brno
Znal jsem ji dlouho. Pracovala na odboru kultury města Brna v dobách horších, zlých i lepších. Setkával jsem se s ní při zajišťování stavby nového divadla Husy na provázku i při záchranných akcích divadla pro děti a mládež Divadla Polárka.
Fandila divadlu i mému snažení. Když jsem prosazoval myšlenku postavení divadelního komplexu Divadla na provázku, jako realizaci tří samostatných staveb v akci „Z“, říkala: Ty asi moc stavařině nerozumíš, viď?
Základy stavby nového Provázku pod brněnským Petrovem.
FOTO JIŘÍ DOBROVOLNÝ
Když se začalo stavět, konstatovala: Ty budeš asi ďábel, viď? Jinak si totiž neumím vysvětlit, že se to podařilo.
Když jsem vymyslel poklep základního kamene nového divadla, jela se mnou do kamenictví vybrat příhodnou žulu a měla obrovskou radost, když kameníci osadili kámen na zeď paláce pánů Hausperků z Fanálu, říkala: To se to povedlo! A proti všem. Jsi ďábel! Na druhý den mně telefonovala: Prosím tě, co se děje? Naši chlapi z odboru museli kámen sundat ze zdi. Slavnostní poklep je zakázaný, víš to? Prý přišel příkaz z Prahy. Tady je strašný binec, bojím se, že nás pozavírají…
Neboj, nepozavírají, věř v mou šťastnou hvězdu, poklep bude!
Dalšího dne paní Jana volala: Člověče, co se to děje. Volal tajemník KV strany, že se musí okamžitě připravit kámen, pódium a kladívko, slavnostní poklep provede tajemník Urbánek. Rozumíš tomu?
Rozumím. Říkal jsem, abys věřila v mou šťastnou hvězdu, že poklep bude.
Prosím tě, jak jsi to dokázal?
Jednoduše. Zanesl jsem pozvánku jménem ředitele Státního divadla na sovětský konzulát.
Bože, ty jsi ďábel!
Když na základě mého tvrzení, že od bombardování americkými letadly v roce 1945 je narušeno podloží petrovské skály natolik, až hrozí sesutí všech okolních budov, získala stavba nového divadla od státu 200 milionů z rozpočtu na sanaci brněnského podzemí, a tím pádem mohli stavbaři realizovat založení základové železobetonové vany příštího divadelního dómu, zašeptala: Ďáble, Provázci vůbec netuší, co v tobě mají.
Divadlo Polárka, Tučkova 34, 602 00 Brno. Repro Divadlo Polárka
Po mnoha letech se paní Jana Putnová stala vedoucí odboru kultury města a já tajemníkem loutkového divadla Polárka. Správní radou Polárky o.p.s. jsem byl vyzván k účasti na výběrovém řízení. Šest komisařů a paní Jana mně kladli otázky ve smyslu, co udělat s nebohou Polárkou, aby z ní bylo divadlo na úrovni. Řekl jsem: Je to jednoduché. Musí se získat z JAMU herci, režiséři, výtvarníci, přijmout stavěče, osvětlovače, zvukaře, soubor profesionalizovat a přeorientovat z loutkařiny na činoherně hudební tvorbu pro dětského diváka mateřských, základních i středních škol. Hlavně je nutno stávající prohnilé, plesnivé sklepní divadlo přestavět do podoby útulného moderního stánku divadelního umění. Paní Jana si vzala slovo: Dívám se, jak se všichni usmíváte, jak pokyvujete souhlasně hlavami, ale chci vás upozornit, že tento muž vše, co tady říká, myslí smrtelně vážně. Znám ho. Máte na jeho plány finanční prostředky? A budete je kdy mít? Začněte je shánět. Protože, jakmile ho uděláte ředitelem, tak on vše, o čem tady mluví, začne okamžitě realizovat.
Paní Jana měla pravdu. V Polárce se začaly dít věci a paní Putnová mě nenápadně zpovzdálí podporovala, radila, jak ten či onen problém zvládnout.
V roce 2003 prošla budova Polárky rekonstrukcí. Divadlo se dočkalo dostavby foyer, vzduchotechniky, dílny a šaten a rekonstrukce sálu, jeviště, vody a topení. FOTO Portál města Brna
Po čase jsme se oba stali důchodci a já začal psát Vzpomínky antihrdiny. Často jsem paní Janě volal a tahal z ní rozumy, jak to tehdy vlastně všechno bylo. Říkala: Musíme se sejít. Dáme si někde kafíčko a hodíme řeč.
Žel, k setkání nikdy nepřišlo, neboť jsem byl příliš, příliš liknavý. Ach, Bože, je tohle bídná doba! Moji blízcí, kamarádi i dobří známí prchají z tohoto světa jako o závod. Paní Jano, díky za vše, co jste pro Brno, pro kulturu, pro divadlo i pro mě dobrého kdy udělala, díky!
Brno – Komín, 8. 8. 2013
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
