Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 261)
Měli jsme seniorské srocení ve sklepních prostorách Městského divadla Brno. Konalo se obligátní „focení“.
FOTO archiv
Mojda Heger se mi tiše svěřoval, že má motolice, Vláďa Krátký smutnil nad nečekaným odchodem ročníkového kolegy Přibyla, rozevlátá Marcelka Dürová se holedbala, že jsou jí žádostivé pohledy mužů pořád na obtíž, a komik operety Mirek Výlet, belhající se o dvou holích, se smál: Na starosti s pohřbem jsem vyzrál, mé tělo patří vědě… Žádných třicet tisíc pod polštářem. Umřu, přijedou si pro mě doktoři z ústavu a šmytec…
V jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie si varhanním koncertem připomínala 94. výročí narozenin legendární rektorka JAMU, profesorka a varhanice Alena Veselá. Hrála skladby starých mistrů Louise – Nicolase Cérambaulta a Nicolase de Grigny. Ve druhé části koncertu její žačka Jana Kubová-Pololáníková prezentovala skladby Dietricha Buxtehude, Leoše Kuby a Zdeňka Pololáníka…
Pozoruhodné muzicírování monumentální velebnosti mě uchvátilo. Poklonil jsem se stále svěží profesorce Aleně Veselé a pozdravil se s kamarádem, hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem.
V drobounkém dešti jsem chvátal na tramvaj.
///
Za uměním jsem se vydal serpentýnami cestiček na hrad Špilberk. Kopec je to mírný. Bylo parno, několikrát jsem usedl do stínu stromů na lavičku. Pot se mi vlnil kadeřemi.
Na náhorní plošině mě uvítal šéf Vladimír Morávek. Herecká družina se scházela na připomínky.
Mýtina pod mohutnou hradební zdí se naplnila diváky.
Klučina v tričku cvičence prošel pódiem, ukázal svaly a zasekl sekyrku do špalku… Uprostřed jeviště doutnalo ohniště. Obláček kouře z něj stoupal vzhůru. Jako šelmy vtrhli mezi nařezaná polena osadníci. Podkarpatští horalé i divoké horalky… Skřípot houslových strun a poryvy zběsilého zpěvu se rozléhaly hradními ochozy…
Morávkova inscenace Balady pro banditu je syrovým dramatem o Nikolu Šohajovi. FOTO archiv DHnP
Morávkova inscenace Balady pro banditu je spíš syrovým dramatem o Nikolu Šohajovi Ivana Olbrachta než hrou Milana Uhdeho. Dravost, posedlost chtíčem a zavilá zištnost byly základními prvky jednání herců. Morávkova herecká družina hrála příběhy Koločavy a zpívala melodie Miloše Štědroně, jakoby to byly rozbouřené vody horského potoka.
Strhující, poslední Balada pro banditu na Špilberku skončila. Diváci aplaudovali ve stoje…
Obezřetně jsem hupsal schody a svahovými stezkami… Na každém třetím schodu jsem řekl: Škoda. Škoda. Škoda.
///
V prázdninové Huse, provoz v jednom kuse, to je můj sen, řekl mi jednou bájný režisér dávné minulosti Peter Scherhaufer. A dodal: Budeš muset zajistit víc směrných čísel pro lidi do techniky. To víš, to u nás budou hrát hosté z jiných divadel. Takový provoz s šesti současnými techniky nezajistíš…
Únava se mi rozlézala po těle, ale zvědavost zvítězila nad hmotou a já se připlížil do milé Husy, na zahájení Měsíce autorského čtení…
Roj usměvavých dívenek, brigádnic, se proplétal přízemním foyerem. Slovutní šéfové nakladatelství Větrné mlýny, Pavel Řehořík a Petr Minařík, mě obdarovali několikajazyčným katalogem autorských osobností, které na čtení vystoupí a protože hosty grandiózní akce budou literáti z daleké Gruzie, dostal jsem i knížku Základy gruzínštiny…
Kamarádka z dob mého působení v divadle Polárka, Kateřina Wewiorová, autorka grafických podob mnoha tisků nakladatelství Větrných mlýnů i mé prvotiny Záloha na vzpomínání, mi s láskou představovala vystavené svazky a upozorňovala na tituly, které bych měl mít ve své knihovně…
Na velké scéně stála ošuntělá monstrózní stavba z Dostojevského projektu, popelavě nahnědlých stěn. Před výklenkem, na menším stole, se nacházel stojánek s drobnými sběrnými mikrofony. Na sto diváků v košilích a v tričkách se usadilo na židlích mnohořadé elevace. Žádná zkostnatělá okázalost. Na scénu přišel urostlý, ramenatý postarší Gruzín a spolu s Petrem Minaříkem krátkou řečí zahájili mezinárodní festival čtení…
Datho Turashvilli s Džínovým románem. FOTO IVAN MOTÝL
Datho Turashvili, rodák z Tbilisi, kromě scénářů píše romány, povídky, divadelní hry a překládá z ruštiny, španělštiny a angličtiny. Jeho díla jsou přeložena do více než deseti jazyků. Dvakrát se stal držitelem literární ceny Saba.
Samotnému čtení předcházel debatní úvod o současnosti Gruzie a její literatury. Sympatická byla autorova zmínka o popularitě díla Karla Čapka mezi gruzínskými čtenáři. Škoda jen, že dialog mezi autorem a překladatelem byl provázen soubojem s mikrofony.
Snad tři stránky četby z románu Útěk ze SSSR (Džínsová generace) s promítáním překladu na velkou stěnu dekorace bylo na můj vkus trochu málo, abych si mohl učinit názor na kvalitu díla…
Závěrem odpovídal spisovatel na četné dotazy z řad publika.
Měsíc autorského čtení 2017 – Jaroslav Erik Frič: Můžu ti říct svůj sen? FOTO archiv MAČ
Velmi působivá byla druhá část večera – prezentace člověka neklidné letory, nakladatele, žongléra se slovy a hudbou, básníka Jaroslava Erika Friče.
Verše na pomezí života a smrti v podkresu táhlých tónů saxofonu odkrajoval hlasem nomáda zavalovaného pouštní dunou.
Verše na pomezí života a smrti v podkresu táhlých tónů saxofonu odkrajoval hlasem nomáda zavalovaného pouštní dunou. FOTO Youtube
Obtížen smutkem jsem opouštěl majestátní fortnu paní Husy…
Pršelo…
Z vedlejšího Biskupského dvora zněly bujaré melodie muzikálu.
Herci v pláštěnkách a s roztaženými deštníky hráli a zpívali. Diváci pod deštníky tleskali… Bylo to takové optimistické zpívání v dešti…
Myslel jsem na Scherhauferova slova: V prázdninové Huse, provoz v jednom kuse…
Dost jsem promokl.
Brno – Komín, 16. 7. 2017
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 261)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
