Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 264)
Čas nám plyne. Žel, Peteru Scherhauferovi již uplynul… Na rozmezí prázdninových měsíců by mu bylo pětasedmdesát. Kdyby se jich dožil…
Peter Scherhaufer (31. 7. 1942 Bratislava – 29. 6. 1999 Brno). FOTO archiv DHnP
Měl jsem čest být jeho učedníkem, i „šéfem“ otloukánkem a přítelem. Stále slyším jeho naučení: Jarošu, si šéf, šéf, který denně přijímá náhlá rozhodnutí, proto musíš být v obraze. Čti tisk, sleduj televizi, rádio a odbornou literaturu, abys mohl náhlá rozhodnutí přijímat. Jak nebudeš v obraze a přijmeš rozhodnutí špatné, poškodíš divadlo, a to bych tě musel zabít, rozumíš…
Když jsem řekl, Peter to by se mělo udělat takto, slýchal jsem jeho odpověď: Neuč orla létat… Byly to doby nelehké, ba někdy až těžké…
Peter Scherhaufer a „jeho“ Provázek /s ním vlevo Petr Oslzlý, pod nimi Dagmar Bláhová a Miroslav Donutil, vpravo zleva Alena Aťka Ambrová, Iva Bittová a Eva Trúda Vidlařová, 70. léta. FOTO archiv DHnP
Na pražské přehlídce provázkovské produkce v žižkovském hotelu Tichý jsem v noční tmě poslouchal Peterův monolog: Máme v rodině rakovinové prokletí. Otec na rakovinu zemřel, sestra a já máme rakovinu taky. Vyhrnul si košili. Pozri sa – po celém těle mám takové bulky. Překulil se na postel a usnul…
Peter byl geniální organizátor. Jeho systém pracovitého, chudobného teátru je dodnes znát v systému provozu Divadla Husa na provázku.
Kladl mi na srdce: V divadle nemůžeme mít jediného člověka, který by neměl, co dělat. Ty si šéf jaksi navíc. Musíš hrát…
S Bolkem Polívkou a (vpravo) Polívka s Františkem Kocourkem v inscenaci Commedia dell´arte (1974 – 1985). FOTO archiv DHnP
Věru, pro mě to byl svátek, „hrát“ s Provázky… Rád jsem stával v sufitách a škvírkami koukal na představení. Ovšem musel jsem se mít na pozoru před zraky pana režiséra Scherhaufera, abych nezaslechl jeho: Zas nemáš co na práci…?
Divadlo bylo pro Petera všecko. Říkával: Ten, kdo mi šáhne na divadlo, je můj nepřítel. Dej si pozor, abychom mohli divadlo dělat tak, jak chceme my… Měl úžasný cit pro rytmus a spád inscenace. Neváhal ve prospěch vyznění díla vyškrtat celé nazkoušené obrazy. Cenzurní zásahy však neuznával a ani je nerespektoval…
V divadle nemůžeme mít jediného člověka, který by neměl, co dělat. FOTO archiv ČT
Na festivalech mi přikazoval: Musíš vidět co nejvíc nejzajímavějších inscenací. Ne celých, na to není čas. Rozumíš…
V Berlíně, v průběhu mezinárodního projektu Karavan Mira, mi řekl: Toto je divadlo, kde působil Bertolt Brecht. Hrají jeho hru Kulatolebí a špičatolebí, si šéf, musíš mě tam dostat. Dostal jsem nás tam oba. Bez jediného slova. Prostě jsem šel do prvního patra, do ředitelské lože číslo pět. Uvaděč v uniformě a placaté čepici salutoval, nabízel tištěný program a v předklonu otevíral dveře. Dokonce posouval křesílka, abychom se pohodlně usadili… Po deseti minutách se Peter zvedl: Jarošu, ideme, to mi stačí… Vyšli jsme na chodbičku. Vyděšený uvaděč smekl…
Některým spektáklům zkrátka věnoval jen pár minut. Říkával: Vidím, jak mají postavenou scénu, a vím, že už tam nemusím chodit. Chytrý, sečtělý, houževnatý, robustní, vášnivý, zmáhající nemožné, takový byl…
Hrob Petera Scherhaufera na brněnském Ústředním hřbitově. FOTO archiv
Mé poslední setkání s tímto divadelním titánem se odehrálo v šéfovské kanceláři rekonstruovaného studentského Studia Marta. Prorektor, profesor Peter Scherhaufer, byl vyhublý, protáhlý, bunda na něm plandala… Tiše drolil slova: Je to tady teď pěkné… Divadlo má ducha… Dobře, Jarošu, dobře…
Obejmul jsem ho.
Brno – Komín, 17. 8. 2017
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 264)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
