Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 265)
V Brně drobně pršelo. Něco málo po poledni jsem vystoupil z tramvaje číslo čtyři na konečné zastávce v Obřanech. Na asfaltu mokl růžový slogan: 19. srpen – Festival Překročme řeku.
Námořnická osádka v bílých overalech juchala v prodejních stáncích a kouřila cigára místních značek. Statná námořnice si uplivla: Nezaprší a nezaprší a recht dnes pršet musí…
Na řece Svitavě se děly věci…
Starší lidé v pláštěnkách nastupovali do raftu. Děda kroutil hlavou: Máňo, tomu říkáš stříbrná svatba? Voda pod námi, voda shora, samá voda, samá voda… Jako náš život, Tóno, odvětila jeho paní… Plešatý člověk pádloval v nafukovacím člunu, jako by mu bylo patnáct… Kolibřice ve strakatém trikotu klauna přecházela řeku po laně. Z vodící šňůry jí po dlaních stékaly pramínky vody. Pod stříškou stanu malovaly děti obrázky zvířátek… Nad nimi cedule hlásala: Dejte se stezkou Rudolfa Těsnohlídka. Chodil tudy i básník S. K. Neumann. Jakýsi fešný muž s bíbrem, v omoklém klobouku šlechtice, se snažil vyklepat vodu z pláště. Broukal si píseň – Je léto, je léto…
Pane hrabě, kudy se dá jít k Hamerskému mlýnu, co je kovárna?
To musíte tudy kolem hospody nahoru. Ale tam prší taky…
Hamerský mlýn je ruina. Mouka se v něm dávno nemele. V jeho útrobách jsem spatřil funkční kovárnu. Kovář, připomínající čerta, kul žhavé železo. Mezi ránami kladiva se představil: Jsem Drdy syn, Drda.
Dírou ve zdi jsem koukal, jak dole pod rozvalenou stěnou se líně převaluje řeka Svitava. Přestalo pršet. Vrátil jsem se do Obřan.
Kousek od obřanského mostu jsem zhlédl vybledlé fotografie zachycující stavební vzlet obce a pak – v rukou itinerář festivalových akcí – jsem zbloudil. Svezl jsem se tramvají k husovické vozovně a marně hledal husovické hasiče v akci. Na plácku stojící pódium uklízeli…
Pod židenickým jezem statný chlap tahal na laně raft s dětmi. Mezi mraky problesklo slunce. Nasvěcovalo zdevastované haly proslulé Zbrojovky, stojící na protějším břehu.
Uvědomil jsem si, že tudy všude brouzdám, zatvrzelý Brňan, prvně a že je to moje škoda…
Najednou jsem byl na Cejlu. Pod nohama seschlé pražce a kolejnice. Tudy se kdysi odvážely utkané tkaniny vyhlášených textilek do světa…
V průrvě plotu svítila budova supermarketu a pod stromy se skrývala betonová skořepina nevzhledného památníku hlásajícího, že v těchto místech se shromažďovali lidé protestující proti nastupujícímu německému fašismu.
Skauti ve svátečních stejnokrojích organizovali soutěž v kreslení a v nákladním vagonu promítali dětem grotesky… Na Černovickém nábřeží koncertovaly kapely. Vzduch se chvěl pod poryvy hlučně vřískajících reproduktorů. Omladina jásala.
Chvíli jsem okouněl a pak se, věrný řece, vydal dál. Setmělo se. Na industriální krajinu padl chlad. Divadlo Feste rozložilo své nádobíčko na stráních pod vzrostlými stromy. Po chatrné lávce jsem překročil řeku. Klouček mi vnutil program. To abyste věděl, o co jde…
A o co jde? Zeptal jsem se.
Budeme, prosím, hrát pohádku o čápovi, žábě, komárovi a vodní řase – Samá voda…
U rozsvícených reflektorů jsem hleděl na hněď řeky. Nad travou porostlými svahy poletovala hejna drobného hmyzu. Ze tmy se rojili lidé. Maminky s dětmi, tatínci s maminkami. Někteří přijížděli na kolech a mnozí se dostavili i se psy… Usazovali se do vysoké trávy a mizeli mi z oči. Vypadalo to, jako by si hráli na zajíčky v svých jamkách. Zvědavý fotograf sklouzl a jel travou dolů. Měl štěstí. Své tělo zastavil těsně nad hladinou.
Na protějším břehu počalo být živo. Čtyři svérázně obléknuté bytůstky animovaly své údy. Křepčily, natřásaly se a brebentily. Čáp se vrátil z Afriky, tak klapal chlubivě zobákem. Žába kvákala nad pomíjivou krásou svých vnad a vlasatá řasa mávala vařečkami, aby se vlísala do přízně mutujícího komára.
K mému překvapení všichni čtyři hupsli do řeky… Stříkali kolem sebe, skákali, rochnili se v ní. Asi vychutnávali její chlad. Ve vodě tančili, mluvili a dokonce i zpívali… Byli šťastní…
Diváci nadšeně tleskali a vykřikovali.
Selfie Jiřího Honzírka a Divadla Feste. FOTO Divadlo Feste
Vodomilové si pochvalovali, jak je to dobře, že jsou pospolu, že se mohou požírat, protože vytvářejí svůj potravinový řetězec. Dívčina stojící vedle mne řekla nahlas: Mami, to je nějaký jetý. Radují se, že se požírají… Maminka vyprskla: Pohádka, Alžběto, pohádka…
Nespokojená žába kvákala, že ji to ve Svitavě nebaví, že půjde hledat štěstí do vody větší – do Svratky. A šla. Dobrých sto metrů po proudu. Pak hlasem mocným promluvila Svitava. Volala na žábu, aby nezrazovala kamarády a svou rodnou řeku, protože voda Svratky je černá… Žába ve vodě přemýšlela a po dlouhé chvíli se začala vracet. To bylo radosti, když se vrátila…!
Komár, řasa a čáp běsnili, až voda vířila, cákala a měnila se v mlžnou páru… V radostném dovádění vylézali promáčení aktéři na břeh a děkovali se.
Prokřehlí diváci nadšeně aplaudovali…
Spěchal jsem. Na lávce jsem zakopl o schod a přistál v náručí za mnou se šplhající dámě… Měla sílu. Vrátila mi stabilitu a popřála šťastnou cestu.
Dal jsem se hrází ke Zderadovu sloupu. Z posledních sil jsem nastoupil do tramvaje…
V Komínském bytu jsem svlékl potem zbrocený „šat“, opláchl se a počal si natírat nohy koňskou mastí…
Dobrá akce, zajímavý HU festival. Příští rok, jestli dožiju, půjdu zas.
Brno – Komín, 20. 8. 2017
Divadlo Feste, Brno – Kolektiv: Samá voda. Režie: Jiří Honzírek, hudba: Eva Rohleer a Tomáš Rohleder, asistent režie, kostýmy: Seba Frei, technika: Nikol Piškytlová, Tomáš Nerád, produkce: Kristýna Břečková, Kateřina Chromečková. Hráli: Lucie Ingrová (ŽÁBA), Veronika Nouzová (ŘASA), Ivo Krejčiřík (ČÁP), Matěj Pohořálek (KOMÁR).
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 265)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
