Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 267)

Moji milí, je to hodně dávno, co jsem byl veden maminkou do břeclavské školy. Pamatuji se, že mě nabádala zdravit Pochválen buď Pan Ježíš, i když jsme se museli učit hajlovat… Mařenka Halady překvapila, zdravila Pochválen a heil Pan Ježíš… Za rok jsme v slabikářích přelepovali německá slova a četli Máma má mísu a učili se psát azbukou…

Letos prvního září bylo Brno pod mrakem a prvňáčci do školiček neproudili. Byl pátek a někdo usoudil, že začínat školní docházku v tento den není šťastné…

Oholil jsem se a s písní Josífku náš, copak děláš, děti jdou do školy, ty ještě v posteli, na nic nedbáš jsem se vydal do Polárky. Vedení divadla připravilo pro učitelky a učitele „náborový“ den. Koncert kapely Polaris spojený s povídáním o dramaturgii divadla a jeho směřování…

V Polárce se dějí věci… Stěny foyeru mě překvapily jemností kreseb stromů, keřů, ba i drobně malovanými zvířátky… Na stolcích se usmívala očka veganských pokrmů. Džbánky bílého i červeného vína a sklenice pramenité vody vítaly návštěvníky…

Na scéně, pod promítaným nápisem Polaris, byli kapelmajstrem Smečkou představováni hudebníci v leskle zlatých a bělostných overalech. Před nimi, uprostřed scény, se dřevěný kůň pyšnil bílou hřívou…

Kapela Polaris začala bušit do bubnů a kytar. Hříšná sóla hrál štěbenec… Vesmírný posel mával praporem. Velké červené srdce se třepotalo nad hlavami přítomných, kolem svištěly ohně z trubiček i kornoutů, vzduchem poletovaly nafukovací balónky a konfety. Diskotéková koule vrhala světelné odlesky po celé Polárce. V oblacích dýmu se nad jevištěm vznášela vesmírná loď. Malinká, ale loď… Duše kapely David Smečka hulákal: Emeritní ředitel Polárky se ještě třikrát vyspí a bude mít narozeniny. Dnešní koncert věnujeme panu Jaroslavu Tučkovi…

Oj, krásný koncert to byl… Z aktérů tryskala energie, až mě pot poléval… Běsnili a zpívali jako rachotící poslové nebe. Rozdávali cédéčka a já dostal od nejkrásnější z nich, kosmonautky Hlostové, políbení na tvář…

Hudební vlny odezněly… Aktéři i diváci zmizeli…

Stál jsem uprostřed sálu, obhlížel lazury portálů, stěn a velkého akustického límce nad jevištěm… Vzpomínal jsem na kamaráda Mirka Melenu, výtvarníka, který mi zdarma, za dva dny, vytvořil maketu této podoby hracího sálu i jeviště. A jak donucení stavaři přenášeli šuplerou její míry do schválených prováděcích výkresů a dělníci dle těch zanesených mír okamžitě bourali portály a hloubili jámu pro diváckou elevaci… Rychlost přestavby byla závratná. Náklady narostly o pět milionů a já měl být v den slavnostního otevření nové Polárky odvolán z funkce ředitele…

Usmíval jsem se. Paní vedoucí Lexové a uměleckému šéfovi Cimrovi jsem blahopřál – podařilo se vám dát do kupy báječnou partu zapálených komediantů a to je dobře…

/Kapela Polaris: JAKUB Cír – bicí, JAKUB Špyřík – basa, Adam Hlavatý – kytara, Radovan Kramář – klávesy, Kateřina Veselá – klávesy, Alfred Texel – trumpeta, Jan Cimr – klarinet, Matěj Záhořík – harmonika, Tomáš Sukup – MC jablíčko, Nikola Minářová – percusse, David Smečka – kytara. Kosmopáni: Jiří Skovajsa, Lukáš Daňhel, Vašek Vítek, Planety: Víťa  Pískala, Lukáš Julinek, Kosmodámy: Isabela Smečková-Bencová, Alžběta Filipová, Táňa Hlostová, Anděl: Luboš Stárek, Kabina – kokpit: Ondřej Coufal (projekce), Lukáš Votava (zvuk), Saddám (zvuk 2). Kostýmy: Natálie Pelcová, produkce: Vendula Záhoříková, Tereza Lexová, scéna: Vojta Havelka. Hosté: Anna Čonková, Michal Jež, Jakub Marada. Režie: Majka z Gurunu a Marika Gombitová/

Připili jsme si červeným a já vykročil ze snového areálu. Tučkovou ulici jsem se vydal na cestu, za Divadlem Husa na provázku… Slavilo padesát let od svého vzniku…

Před provázkovskou fortnou stál vůz České televize. Pohledem jsem pohladil základní kámen stavby divadla z roku 1986. Má ulomený roh. Jeho slavnostní poklep se málem nekonal… A když jsem přišel s myšlenkou postavit divadlo v rámci akce ZET, byli ze mne všichni natolik zmatení, že mi to prošlo.

Vstoupil jsem do historické budovy Hausperského paláce pánů z Fanálu. V průjezdu jsem blahopřál řediteli Petru Oslzlému, na Alžbětinské scéně si připil s barmanem hořkým fernetem a při pojídání klobásy mu vyprávěl story, jak byla sanována boční zeď sousedního Lídlova domu… – do spodních kaveren byl lit tekutý beton. Druhý den mě rozhořčený nájemník naháněl po stavbě kyjem, že jsme mu zalili patnáct metráků koksu… Tři dny rozbíjeli stavaři sbíječkami betonovou zálivku a bruskami obrušovali koks…

Divadlo plné lásky – hlásal plakát… Televizní kabely směřovaly do foyeru. V ovzduší byla cítit slavnostnost. Televize Art uvede v hlavním vysílacím čase přímý přenos představení Lásky jedné plavovlásky – Plavovlásky jedné lásky aneb S pravdou ven!

Stal jsem se neviditelným. Jako pan Nikdo jsem coural ochozy a schody divadelního sálu a osahával jeho režné zdivo. Televizní tým se radil, jak vše bude probíhat. Stoupl jsem si na pátý schod elevace a rozhlížel se. Vynořil se přede mnou šéf Vladimír Morávek, podal mi ruku a řekl: Děkuji vám za vše, co jste pro Provázek udělal…

Podklesla mi kolena… Málem jsem omdlel… Vyhrkl jsem: I já vám děkuji za všechno, co jste pro Provázek udělal…

Šéf se vzdálil a já zesmutněl…

Během několika minut se sedadla zaplnila slavnostně naladěnými pamětníky a celebritami mnoha zemí… Na poslední chvíli přiběhla kamarádka Mab. Otřepala z deštníku vodu a usedla vedle mne na židličku vklíněnou za tři televizní kamery.

Inscenaci jsem viděl loni na plácku pod hradbami hradu Špilberk. Byla tehdy dravá, herci hráli své party výbojně… Dnešní představení mělo tempo daleko volnější, scénické přechody hrajících byly dlouhé a herecké vyjadřování civilnější…

Historka o touhách dívek z jedné továrny městečka Vysočiny po milování a zakládání rodin byla demonstrována za pomoci jednoduchého přenášení stolů a židlí – do prostor schůzové místnosti, nájemního bytu, vojenské ubytovny a především do nevzhledné restaurace, ve které ryčná kapela „válela“ hity bájného Západu.

Má mysl se vracela do dob vysokoškolských studií a prvních divadelních angažmá…

Sledoval jsem směšné děje a myslel na své směšnosti lapání a tužeb po avantgardnosti života v umění. Na dobu návštěv Semaforu, setkávání se s představeními pantomimy a propadání kouzlu Brouků…

Husa vlastní kvalitní herecký soubor. Vedle zkušených matadorů Vladimíra Hausera, Pavla Zatloukala, Ivany Hloužkové, Jana Kolaříka, Tomáše Milostného, Milana Holendy, Roberta Mikluše, Ondřeje Kokorského, řádili v představení i ti mladší – Martin Donutil, Dominik Teleky, Dalibor Buš a v roli Plavovlásky Tereza Marečková. Nelze pominout silný fraucimor výtečně disponovaný pohybově, herecky i pěvecky – Nicole Maláčovou, Simonu Zmrzlou, Růženu Dvořákovou, Naďu Kovářovou, Pavlínu Vaňkovou, Kateřinu Jebavou, Lenku Jirků…

Přestávka, vyplněná pro televizní diváky rozhovory s významnými představiteli světa divadla i muzicírování, které se odehrávalo v sále jako podkres přenosu, se stalo událostí… Nicole Maláčová, Pavlína Vaňková, Dominik Teleky, ale především Dalibor Buš a Tereza Marečková strhujícím způsobem interpretovali hity Beatles. Troufám si tvrdit, že od dob Evy Pilarové nemělo Brno zpěvačku jejích kvalit, až nyní mladičkou, osobitou, muzikální slečnu Marečkovou…

Diváci byli u vytržení…

Morávkův ironický pohled na „bájná“ léta šedesátá byl zřetelně artikulován v druhé půli, v pomalém rozehrávání průběhu zamilování a svádění plavovlasé naivky Aničky obtloustlým zpěvákem Mildou. Krutý závěr představení přinesla skutečnost, kdy rozdychtěnou společnost převálcují stylizované atrapy malinkých tanků a naivní, zklamaná Anička si žiletkou podřeže žíly na rukou…

Slavnostní představení se divákům líbilo. Dlouhým potleskem odměnilo výkon jubilujícího souboru Divadla Husy na provázku.

Spěchal jsem doprovodit kamarádku Mab. Televizní režisér Karel Fuksa na mě mával: Jardo, děkuji ti, že jsi Provázky podržel v těch nejhorších létech… O tom se tady neví… Děkuji…

Drobně pršelo a bylo chladno. Mab se rozběhla. Také mi zamávala…

Brno – Komín, 2. 9. 2017

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 9. září 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 267)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ