Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 278)
Stalo se, a já díky oční a ušní chorobě šel do brněnského kina Scala na premiéru filmu Jmenuji se Hladový Bizon dvakrát… Ve čtvrtek se na mě mladinká informátorka dívala s filosofickým porozuměním: O Bizonovi vím, že bude zítra, dnes můžete spatřit filmy o ekologii stárnoucích organismů…
V pátek jsem přišel opět. Přehlédl jsem dobu začátku a pak celou hodinu „stepoval“ v prostorách Scaly… Půl hodiny jsem sledoval promítané upoutávky typu: Potřebujeme vás, jmenovali jsme se DOPZ, Scala, Moskva, Univerzitní kino Scala, jsme tu pro vás, předplaťte si své sedadlo, uspořádejte u nás svou akci, můžete k nám chodit i se psy (vychovanými)… Byl jsem nedočkavý a zvědavý na příběh člověka od narození nevidícího, stiženého postupnou ztrátou sluchu, který si ve čtyřiceti letech dokáže plnit své sny…
Hlediště kina se naplnilo a před promítacím plátnem se představili tvůrci. Byli mezi nimi i ti, kteří mě na premiéru pozvali, autor hudby David Smečka a scénárista a režisér Pavel Jurda. Na pódium se dostavují i hlavní aktéři Jan a Zuzana Pavlíčkovi. Jan slepeckou holí oťukává schůdky, jeho paní je mu nápomocná…
Byli mezi nimi i ti, kteří mě na premiéru pozvali. FOTO archiv
Na plátně běží úvodní titulky. Střídá je obraz legendární hory Shiprock obklopené nehostinnou krajinou, územím současné indiánské rezervace Nového Mexika. Přivírám oči, zdá se mi, že slyším hrkot dostavníků, vytí prérijních šakalů a střelbu koltů…
Následuje ruch známé brněnské ulice zvané Masarykova. Statný muž osahává dlouhou slepeckou holí zdi domů a kamení chodníků. Z prodejny levných potravin vychází maminka a její tři děti. Cikáňata. Přetnou muži cestu. Muž se usměje. V hledišti se ozve smích. Muž s černými brýlemi na očích vstoupí do obchodu. Nechává si prodavačem předvést pušku… Prodavač mu trpělivě vysvětluje, jak se zbraň nabíjí, jak se s ní zaměřuje a střílí. Muž má problém s mluvou. Klade do prostoru hranaté slabiky těžce luštitelných slov. Jmenuji se Hladový Bizon…
Jmenuji se Hladový Bizon… FOTO archiv
Absurdita výjevu je absolutní. Někteří z diváků se smějí. Komiksové detaily ze života nevidomého se množí. Se svou manželkou Zuzanou se učí řídit auto. Jan řadí rychlost. Paní Zuzana radí. Jan šlápne na plyn. Zdemolovaný vůz končí v křoví na stromu. Promítací plátno zaplaví tma. Dvojice sedí na kládě, na ohýnku si opéká špekáčky…
Jan je na vyšetření u odborníka. Lékař mu sundává naslouchátka a jehlicí mu čistí ucho. Řekne: Konstatuji, že sluch dále postupně slábne. Snad by mohli pomoci šamani z Ameriky…
Do paměti se mi vrývají záběry na počítačovou techniku s klávesnicí pro ty, co nevidí, a na Jana převádějícího si text odborné knihy do písma slepců. Novodobá alchymie mě ohromuje…
Jan řadí rychlost. Paní Zuzana radí. FOTO archiv
Jan často a rád hraje na kytaru. Zpěv písniček mu dělá radost. Ráda zpívá i jeho paní. Vztah manželů je cudný, tajemný. Zuzana je Janovi oporou. Pečuje o něj jako o dítě. Jan jí bezmezně věří.
Bizon si vynutí cestu za medicinmanem z kmene Navahů. Jan sedí v pozici mlčícího náčelníka po vykouření dýmky míru. Kdyby neměl ochranné brýle, jistě by mu byla na očích vidět víra v uzdravení. Setkání s šamanem Blackhorsem i s lidmi indiánského kmene mají grotesknost kouzla okamžiku. Čeština i angličtina se mísí s řečí Navahů. Jmenuji se Hladový Bizon a toužím po přátelství s vámi. Jan se dožaduje společného zpívání a rituálního tance… Rodina Indiánů hledí v úžasu, co to ten podivný návštěvník chce. Janovu bolestnou rozmrzelost zahání jeho paní: Nemysli na to, zapomeň, zazpíváme si…
Jmenuji se Hladový Bizon a toužím po přátelství s vámi. FOTO archiv
Bizonovo putování prérijními dálavami je hymnicky dojemné. Když ohmatává bílou holí stezku nekonečné prérie a vedle něj kráčí tichý potomek Indiánů, mám pocit, že se mi otevírá hruď a mé srdce jde vyprahlou plání s nimi… Uklidňuji se, šeptám: Je to film, je to jen film…
Člověk se belhá k hoře, v mokřadu smáčí hůl. Stoupá úbočím, dlaní osahává balvany. Shiprock se tyčí ve své majestátnosti nad ním. Jan jej nevidí. Jen ví, že tam ta hora je.
Bizonovo putování prérijními dálavami je hymnicky dojemné. FOTO archiv
V posledních záběrech kamera odkrývá cudnost manželského soužití. Bizon Jan a paní Zuzana polehávají v manželské posteli. Jsou přikryti indiánskou houní. Jan stydlivě vyslovuje větu: Mám tě rád…
A pak už je tma… Za naprostého ticha běží na plátně závěrečné titulky… Jsem dojat.
Zvedám se ze sedadla. Nohy těžce zdolávají schody. Je přítmí. Nevidím… Ploužím se k východu…
Natočili jste hluboce lidský film. FOTO archiv
Napsal jsem Pavlu Jurdovi a Davidu Smečkovi e-mail: Natočili jste hluboce lidský film.
Brno – Komín, 8. 10. 2017
Jmenuji se Hladový Bizon. Námět, scénář a režie: Pavel Jurda, producent: Radim Procházka, scénář: Pavel Jurda, kamera: Jiří Strnad. Střih: Marek Šulík, fotograf, produkce: Roman Franc, zvuk: Jiří Kubík, hudba: David Smečka. Ve filmu vystupují Jan a Zuzana Pavlíčkovi. Blackhorse a další. Brněnská premiéra 6. 10. 2017 v kině Scala.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 278)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
