Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 28)

Snídám. Je něco po poledni. Kulisa mudrování páně Moravce a jeho hostů za mými zády ve mně podporuje myšlenku, že tu nejsem sám. Pojídám nízkokalorickou vánočku s báječnou marmeládou, kterou bez cukerných přísad pro mě uvařili moji milí z Ořechova z letošních meruněk.

Svět je krásný! V Komíně je zataženo, trochu mží. Včera jsem byl ve Studiu Marta na vynikající premiéře mladých, na inscenaci textů jednoho z velkých Čechů Kabaret Hrabal. Byl jsem po dlouhé době zcela zasažen divadlem – ohromen uměním scenáristy, režiséra, pedagoga Ivo Krobota i jeho svěřenců. Pociťoval jsem radost z profesionality a dravosti studentů, z jejich spontánnosti a především ze snahy donést autorova slova k uším diváků. Energie vycházející ze všech mladých těl rozechvívala mou duši, dokonce na mé tváři vykouzlila lehký úsměv. Taneční propletence pohybů, zpívání i vůně mládí se mísily s hořkostí Hrabalova výroku: Vše, co jsem chtěl, vše jsem již napsal.

Za zády slyším větu: Za nadprůměrné ceny jsme budovali průměrné dálnice. Říkám si, to nemusím poslouchat. Jenže když krákající televizor vypnu, přijdu o pocit, že nejsem doma sám. Tak ať si kecák kecá, mé psaní to nenaruší.

Na představení Kabaretu bylo nejpozoruhodnější, že v něm vznikl dojem autorovy přítomnosti. Jako by scénář o nelehkém životě člověka napsal Hrabal sám. Trpkost bytí zní již v prologu inscenace: Kdysi jsem se domníval, že za rozbřesku jarních jiter ptáci vítají svým zpěvem příchod slunce a světla. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světa.

Hrabalova tvář se usmívala, když herci z jeho slov malovali mistrovskou koláž. Být divadelním ředitelem, tento mimořádný herecký ročník DIFA JAMU přetáhnu do svého divadla!

Z televizoru doléhá věta: Tímto tempem dokončíme síť českých dálnic až v roce 2032. Za svá záda směřuji otázku: Není to náhodou příliš optimistický odhad? Televizor neodpovídá, protože neslyší a dál si mele svou.

Připomínám si myšlenku Bohumila Hrabala: Když nejde o život, jde o hovno. Když tedy jde o život, tak o co vlastně jde? Bejt frajerem do poslední chvíle. Tak, tak. Kabaret Hrabal!

V závěru uplynulého týdne jsem se stal účastníkem pozoruhodného koncertu. Pedagogičtí kolegové a studenti uspořádali muzicírování pro svou nemocnou profesorku zpěvu přímo uprostřed areálu Nemocnice Milosrdných bratří. Za běžného provozu v prodejním bufetu si rozbalili svá fidlátka a mezi konzumujícími promlouvali, hráli a zpívali.

Dávná sólistka prvních operních domů Prahy a Brna, paní Sylvie Kodetová poslouchala zabalená v županu. Její pojízdné křeslo připomínalo královský trůn. Hezká dívenka pěla Mozarta. Árii Zuzanky z Figarovy svatby zpívávala kdysi i paní profesorka. Její jméno přinášely cedule slavných operních dómů. Teď seděla, oči jí zářily: Lado, nebála bych se více zapojit cit, ale jinak to bylo výborné. Pamatuj si, kdo umí zpívat Mozarta, zazpívá všechno. Mozart je nade vším. Ředitel školy dodal: Hned, jak se váš zdravotní stav zlepší, můžete přijít za námi, musíte učit!

Ano, hned jak budu moci chodit, přijdu.

V televizoru zas již mají jiné zábavné téma, od dálnic přešli ke korupci ve fotbalu. Jsou prý určité podvody v sázení na zápasy v nižších soutěžích. Za tímto malým skandálem se prý skrývá snaha překrýt skandál velký v soutěžích nejvyšších. No není svět krásný? Je! Zvykáme si na kapitalismus a já jsem u toho.

Můj vrozený optimismus nemůže přebít ani fakt, že mně v ledničce zplesnivěla na týden uvařená fazolová polévka. Šak co, uvařím si jinou. Tentokrát držkovou! Jde přece o to bejt frajerem do poslední chvíle, jak kdysi napsal Bohumil Hrabal.

Brno – Komín, 15. 9. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 28)

1. Václav Dostál

   

   Dobrý den pane Tučku,
   se zájmem i mrazením poslouchám vaše čtení na Vltavě. Ač z Olomouce, s žízní a vervou jsem zajížděl do Brna na Provázky a Ha divadlo (konec 70. a začátek 80. let). Když jsem v letech 80 – 81 byl na základní vojenské službě v Brně, utíkal jsem na Provázek, jak jen to šlo. Pro mne jako pro introverta byl problém, jak se na představení bez vstupenky dostat, ale touha byla silnější než plachost. Takže teď se se zpožděním dozvídám něco o tom, jak to fungovalo ve vaší rovině.
   Patří vám můj trochu zpožděný dík, a určitě nejen můj. Shodou okolností na Vltavě v Psáno kurzívou uvedl Ondřej Vaculík 17. 9. esej „Poučení z krizového vývoje po dvaceti letech“, doporučuji, pokud jste to nezachytil.
   Pane Tučku, děkuji vám za vše, i za to osobní nasazení, jež prokazujete na Vltavě.
   Václav Dostál

   20.09.2013 (1.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ