Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 282)

S tmavými brýlemi na očích, chránícími můj léčený zrak, jsem usedl v hledišti Husy na provázku. Slečna po levici rozložila křídla programu a vzdychla: Jejda, to bude dneska dlouhé – Triptych: nejdříve Matka, pak Sladká Anna, po ní Jana z Arcu. Honzo, bude to mít i mezihru Zkáza města Mahagony a dohru Tři Marie…

Sociální drama Matka napsal J. A. Pitínský v roce 1987. Ochotnický kroužek se touto inscenací stal žádaným i zatracovaným souborem. Martin Dohnal v roli odboráře Zobana tehdy sklízel potlesky na otevřené scéně… Jak bude Matka inscenována dnes a jakého přijetí se jí po třiceti letech dostane…?

Uprostřed sálu na malém pódiu se tísní početná rodina. Ordinérní matka (Ivana Hloužková) kdákavým hlasem usurpuje manžela (Ondřej Kokorský), dědečka (Vladimír Hauser), syna (Martin Donutil), jeho známou Andělu (Růžena Dvořáková), manželova kamaráda Zobana (Milan Holenda) i služku (Tereza Marečková). Provinilce trestá uzavřením ve skříni. Skříň je pamětnicí tradic rodu. Všichni hovoří divnou češtinou. Snad slangem dělníků. Jsou oškliví. Obrostlí divokými pačesy připomínají polní strašáky. Plazí se po sobě jako hadi.

Služku uškrtí vilný otec. Andělu udusí matka ve skříni. Tatínka zahubí mrtvice. Synáček spadne z okapu. Nad skonem dědečka matka ječí – zemřel přirozenou smrtí.

Diváci se smějí sporadicky. Snad jsou v šoku. Co kdysi vyvolávalo salvy smíchu, nerezonuje. Inscenace Matky je jen hrůzným šklebem. Krutou groteskou…

Do inscenace je zakomponována postava komentátora, průvodce děním, nazvaná dvěma písmeny B. B. Hraje ji Zdeněk Kocián. Komentátor překvapil oznámením několika hudebních produkcí, které se však nekonaly. Například: Ludwig van Beethoven, smyčcový kvartet F-dur, opus 13, 3. věta. Podobně tomu bylo s poznámkami o díle Brahmse či Mozarta. Poněkud jsem tomu nerozuměl. Hlavou mi vždy prolétla otázka: Proč to?

Herecký soubor je na počátku sezony ve velmi dobré herecké kondici. Stylizovat komické figury umí. Prim hraje Ivana Hloužková v titulní postavě nenávistné, zlo páchající Matky intrikánky. Ondřej Kokorský se vyžívá v chtíčem a odporností prolezlé postavě Otce. Vladimír Hauser hýří dědečkovou senilností. Syn Antonín v podání Martina Donutila je bezelstně se usmívající omezenec, který slepě poslouchá matčiny idiotské příkazy. Jeho kamarádka Anděla vytvořená Růženou Dvořákovou je koketní, ke všemu svolné děvčisko. Milan Holenda je zavilým dělnickým předákem, slizkým vižírkou Zobanem rostoucím v průkopníka fašismu. Děvče pro všechno, služku Bětuši, hraje přesvědčivě Tereza Marečková.

První půle představení končila mezihrou, ve které se herecká družina převlékla do černých fašistických uniforem. Proč tento výjev byl v programu avizován jako opera Kurta Weilla a Bertolta Brechta Vzestup a pád města Mahagony, mi uniklo…

Druhou částí Triptychu je psychologické drama Anna Édešová, které napsal maďarský spisovatel Deszo Kosztolányi.

Honosné stěny přijímacího salonu budapešťské vily s šesti vchody a předsazenou postelí v pomyslném kamrlíku pro služky jsou opatřeny velkými skleněnými okny, za kterými pulzuje čilý ruch městské ulice. Majitelem domu je bohatý měšťan Kornel Vizy (Vladimír Hauser). Měl štěstí, že proklouzl zlým obdobím politického kvasu roku 1919. Se svou ženou Andělou (Ivana Hloužková) přežil krutosti revoluční vlády i krátké panování demokratů a nyní věří občanské vládě. Přijímá ve své vile vlivné hosty.

Jeho paní Anděle však odešla služka. Ta si zoufá: Budu muset nakupovat, vařit, vítat, obsluhovat, uklízet… Nová služka je vesnická dívenka Anna Édešová. Děvčátko hodné, bohabojné, chudobné, pracovité a naivní… Do služby si přinesla uzlíček hadříků a dětskou trumpetku. Dře do úmoru. Před usnutím se modlí: Andělíčku, můj strážníčku.

Zamiluje se do kominíka, který ve vile vymetá komíny, ale podlehne svodům synovce paní domu, Janči Patikariuse (Martin Donutil). Chce odejít ze služby a vdát se za kominíka. Paní Anděla je však zlá. Křičí, vzteká se, brání jí v odchodu. Anna v pomatení smyslů svou paní i svého pána ubodá kuchyňským nožem. Je souzena a odsouzena…

Hercům se vedlo i v této části Triptychu. V postavě Janči Patikuriuse zaujal Martin Donutil lehkostí chlapeckých a pubertálních eskapád, propojených s ladností tanečních figur. Zvraty v chování a myšlení mladinké naivní služky Anny znamenitě interpretovala její představitelka Tereza Marečková. Patolízalského úředníka vyšších kruhů Kornela Vizy s elegancí sobě vlastní hrál Vladimír Hauser a v postavě paní domu Anděly Vizyové opět řádila Ivana Hloužková.

Jako scénická črta se jevila třetí část triptychu nazvaná Proces Jany z Arcu.

V programu k inscenaci je psáno: Robert Bresson, filmové drama podle autentických zápisů ze soudního procesu 1431. Je však hrána jen scéna církevního šetření Jany kardinálem…

Uprostřed temnotou pokrytého obdélníku sedí na židli dívka s hrudí pokrytou kyrysem brnění – Jana z Arcu (Růžena Dvořáková). Je osvětlena slabým proudem světla. Kolem ní krouží civilně oděný muž (Vladimír Hauser). Má v ruce mikrofon. Klade otázky. Otázky se množí, Jana odpovídá. Kdesi v dáli začínají plápolat ohně. Vyslýchající se ptá a ptá a Jana odpovídá. Stále mluví o hlasech, kterým naslouchala a dle nich konala. Mluví o Bohu, o příkazech, které musela uposlechnout. Svůj boj o život prohrála. Církev svatá ve středověku ze svého lůna vylučovala nehodné, odbojné hříšníky a předávala je světské moci k vynesení ortelu upálení na hranicích…

Oblaka kouře zavalují prostor scény… Plameny olizují hranici… Jana se zvedá a zpívá slavnou píseň z poloviny šedesátých let dvacátého století House of the Rising Sun. Po obvodu horních ochozů se rozžehají pochodně. Hranice plane. Divadlem se šíří puch hořící nafty. Píseň dozní, vše pohltí tma…

Herci se děkují. Potlesk diváků je vlažný…

Slečna vedle mne osloví svého Honzu: Jak to vypadá, dohra Tří Marií nebude. Honza zahučí: Vypadá to tak. Tištěnému se nesmí věřit…

Pálí mě oči, mám nateklá víčka. Vyplížil jsem se z divadla… Klopýtal jsem o nerovnosti chodníku a přemýšlel o viděné inscenaci. Bude těžké o Triptychu psát. Je to taková geologická sonda vrtaná otupeným vrtákem… Zakopl jsem o tramvajový schůdek a přistál na zádech slečny. Promiňte, chvátám z divadla…

Vím, seděla jsem vedle vás…

P. S. Doma jsem dospěl k názoru, že jsem zřejmě viděl velké režisérské účtování – plné odboček, rovnic, plusů, mínusů a písmenek vytčených před závorku. Bůh suď…

Brno – Komín, 20. 10. 2017

Divadlo Husa na provázku, Brno – Brecht/ Bresson / Kosztolányi / Pitínský: Triptych / Matka. Služka. Panna Aneb Jak dobře zahrát malého nácka. Inscenace o ženě (femme), volně inspirovaná operou G. Pucciniho Trittico, vypráví ve třech různých příbězích (matky, služky a panny), ve třech různých historických obdobích (totalita, demokracie, středověk) a třemi různými divadelními formami (groteska, romance, opera) o ženském údělu jako o údělu. Aneb „Ve zlu je předtucha něčeho tajného“ Simone Weilová. Překlad: Ladislav Novomeský, režie: J. A. Pitínský, dramaturgie: Simona Petrů, scéna: Petr B. Novák, kostýmy: Tereza Hrzánová, Romana Redlová, hudba: Richard Dvořák, pohybová spolupráce: Adam Mašura, inspice: Lenka Jirků. Hrají: Ivana Hloužková, Ondřej Kokorský, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Tereza Marečková, Růžena Dvořáková, Martin Donutil, Zdeněk Kocián. Premiéra 13. října 2017 ve Velkém sále DHNP. Psáno z reprízy 14. 10. 2017.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 282)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ