Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 283)
Futuristická opera v Brně / ó, Veliký, jak mocný jsi, / netušil jsem, / že se dožiji… // Před zábradlí múzické scény vyběhli vyvolávači: Uvidíte, co jste ještě neviděli… Nejmohutnější „párin“ z nich, zpěvně recitoval „stichy“ divných ruských slov…
Michail Maťušin, Alexej Kručonych, Kazimir Malevič, Velimir Chlebnikov: Vítězství nad Sluncem – Lukáš Hlavatý (Nepřítel), Alžběta Vaculčiaková (Pestré oko), Jíří Svoboda (Kaligula/Nero), Tadeáš Hoza (První silák) – Moravský podzim 2017. FOTO VOJTĚCH KÁBA
Jeviště ledabyle halené závojem organtýny dýmá vonným „tumanem“ tlejících hmot. Uprostřed mlžného prostoru třpytná koule vrhá odlesky vesmírného Všehomíra. Useknuté hlavy, pahýly rukou a mátohy těl podléhají zkáze slunečního jasu… Hudbou je skřípot, vzlyky a křik i uším lahodící měkkost popěvků. Statní chlapíci v uniformách carských důstojníků brázdí smetištěm homo sapiens.
Dobré je vše, co dobrý má začátek… Zpívá ten větší. Menší kontruje otázkou: A co konec? Větší odpovídá: Žádný konec nebude! / Prorážíme všehomírem / Proti sobě štveme svět / Chystáme řež strašáků / Spousta krve, spousta šavlí / a těch těl – potravy děl… Zpívají zpěvnou kantilénou oba.
Konstrukce obdélníkových hranolů se posouvají, mnohé z nich sjíždějí shůry a pak trčí v bezčasí jako mementa žernovů.
Lepá děva se mazlí s kosterními fosiliemi… Jana Melišková (Jeden/Mnozí). FOTO VOJTĚCH KÁBA
Hlavou se mihne vzpomínka.
Na hodině uměleckého přednesu se mi nechtělo číst Máchovy romantické verše. Zamumlal jsem: Paní profesorko, futurum je slovesný čas budoucí, co to je futurismus? Překvapená profesorka Skrbková si srovnala brejličky: Futurismus je jeden z uměleckých směrů ze začátku 20. století. Jeho stoupenci usilovali o vytvoření netradičního, dynamického umění. Zdůrazňovali technický pokrok civilizací a civilizaci novými formami. Jistě víš, že v Praze žil a filmy točil jistý osobitý herec, co si říkal Ferenc Futurista, komiku… a teď prosím… Byl první máj, večerní máj, byl lásky čas…
Kjul sur der… smažte, rvěte, co jsem nedopek… Aleš Janiga (Cestovatel), Jiří Svoboda (Nero/Kaligula). FOTO VOJTĚCH KÁBA
Nero a Kaligula oblečení v bizarní kostýmy notovali hrozivě: Kjul sur der… smažte, rvěte, co jsem nedopek / pojídám psa / a bělonožky / smaženou kotletu / místa je maličko / pečeti mlčeti / ž š č…
Světelné paprsky panorámují trosky lidstva. Dívka jménem Zlomyslný člověk, vecpaná do overalu barvy pouštního písku, má znetvořené tělo neforemnými boulemi nádorů. Proplétá se mezi morbidními lidmi. Skřehotá a usmívá se. Nohatá krasavice se zavěšuje na kovový žebřík. Blonďaté vlasy šmátrají po podlaze, půvabné nárty kmitají kdesi v oblacích… Břichatý mužik chlastá a vyje zlostnou notu… Uhrančivá černovláska s červenými rukavicemi na svůdných pažích, proráží vzduch odvážnými výškami řeřavých tónů… Blyštivý kotouč slunce je utopen v akváriu… Kvílivé Hrobařky bloudí jevištěm. Něčí ruka osahává čísi hřbet. Je to tak trochu chaos těžce pochopitelného hemžení, jako bych pohled na mravence v mraveništi. Mladík v rubašce, poseté stříbřitými kaménky, zpívá: ju ju juk / gr gr gr / prn. Vlast hyne / kvůli vážkám / kreslí lilie / parovoz. Z orchestřiště chrčí zvuk, matně připomínající hrkot letadlové vrtule.
Mladík v rubašce, poseté stříbřitými kaménky, zpívá: ju ju juk / gr gr gr / prn. Vlast hyne / kvůli vážkám… Michael Robotka (Letec). FOTO VOJTĚCH KÁBA
Skotačivý gay v síťovině hanbatého negližé dává na odiv své přednosti. Jiný s jednou nohou holou a druhou obepnutou torzem trikotu, kráčí krokem vítěze k budoucnosti… Jakýsi generál bobtná pýchou, furažku má ověšenou vojenskými metály. Zpívá. Zpívá i dav všech těch chorých bytostí. Navzájem se škrtí a zabíjejí… Lepá děva se mazlí s kosterními fosiliemi… Zdá se, že vše spěje k záhubě. Prudké světlo tisíce sluncí září divákům do očí. Zní vojenská hymna, píseň zpívaná pilotem.
Rozpoznal jsem: kr tip timt vida diba cha cha žiju…
Veškeré jevištní dění překryla plachta s nápisem: Dobré je vše, co dobrý má začátek a nemá konce. Svět zanikne, ale my nekončíme!
Kvílivé Hrobařky bloudí jevištěm… Jarmila Balážová a Veronika Chlebková (Funebráci). FOTO VOJTĚCH KÁBA
Stoletá archiválie se zaskvěla v plné kráse. Mám pocit archeologa, co se prokutal k poznání, že člověk je jen člověk, který hledá a objevuje dříve poznané pravdy.
Jsem dojatý poutník, co má štěstí… Mám vláhu v očích a tleskám…
Brno – Komín, 16. 10. 2017
Na obdivuhodné a zdařilé rekonstrukci k poctě prvnímu futuristickému syntetickému dílu – opeře Vítězství nad sluncem (1913) Michaila Maťušina (hudba), Alexeje Kručonycha (text) a Kazimira Maleviče (výtvarná složka) s prologem Velimira Chlebnikova – se podíleli: režie Marek Mokoš, scéna a kostýmy David Janošek, hudba Jiří Najvar, dirigent Tomáš Krejčí, překlad libreta Vítězslav Mikeš, produkce Zuzana Palaniyappan. Osoby a obsazení: První silák Tadeáš Hoza, Druhý silák Roman Hoza, Nero a Kaligula Jiří Svoboda, Cestovatel Aleš Janiga, Zlomyslný člověk Alžběta Trembecká, Rváč, Tlouštík Martin Javorský, Mladík, Nepřítel Lukáš Hlavatý, Sportovec, Zbabělec Michal Marhold, Nový, Telefonista Pavla Radostová, Funebráci Jarka Balážová, Veronika Demelová, Jeden, Mnozí Jana Melišková, Dělník, Letec, Zbabělec Michal Robotka, Starousedlík Milan Voldřich, Recitátor Robin Schenk, Pestré oko Alžběta Vaculčiaková, basklarinet Milena Svobodová, trombon Aleš Esterka, klavír Jiří Hrubý, těremin Dan Dlouhý, bicí nástroje Martin Švec, elektronika Hana Minaříková. Divadlo na Orlí, Brno, 15. 10. 2017 (49. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim).
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 283)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
