Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 29)
Sedím u zdroje dění, počítač přináší zprávy, facebook informace, dotazy, obrázky. Čas nepočítám na hodiny. Střídající se světlo s tmou připomínají, že dny přece jenom ubíhají. Doba si jednoduše plyne. Vnímám ji jen jako teplo, chlad, zima, sucho, vlhko, déšť, bouři.
Máme před sebou volby do dolní sněmovny. Bavím se slogany. Vaše volba, vaše budoucnost, přetvářím na, vaše volba, je i moje budoucnost. Televizor příliš nepouštím. Zdráhám se dívat na zapálené obličeje slibujících. Vlastně si žiji v bezčasí.
Z civilizační samoty mě vytrhávají jen radostné události.
Jim Jarmusch: Dead Man (1995). Repro archiv
Ze studentské Marty přišlo pozvání ke zkouškám Shakespearovy hry her o princi dánském Hamletovi. A tak na zavolání překonávám bodání trnů v mnoha kloubech a opouštím klec osamění, abych docházel do míst mně důvěrně známých, kde mi každý kout připomíná děje dávno uplynulé.
Kupodivu, i když je tělu zatěžko zvládat návyky stáří, překonává se a mládne. Energie mládí je obdivuhodný lék.
Byl jsem obsazen do role krále Hamleta a hledám cestu vytyčenou režisérkou Kubíkovou k figuře Mrtvého muže. Není to jednoduché hledání. Můj herecký projev je až příliš romantický, mezi mladými adepty trčí jako kůl.
Krásná, mladá paní režisérka Jolana mně škrtá všechna archaická slova, věty, monology a trvá na věcnosti sdělení. Do ruky mi vrazila těžký, lodní kufr, na hlavu místo koruny posadila okruží drátů portu, do kapsy vecpala krabičku s baterií. Neprožívat, bloudit, sdělovat, držet rytmus hudby. Profesorka pohybu špitla, krok, houpavý krok, podívejte, je to jednoduché. A pedagožka Jelínková dodala, na mikroport si zvykneš, to nic není, já tak hraju dvacet let. Stačí, že přijdeš a zase odejdeš. Mezi těmi učedníky jsi velký vjem. To víš, ti jsou úplně o něčem jiném. Kolega, vytáhlý student Zbyšek radil, mluvte hodně potichu a trochu taky šumlujte. Když přidáte na hlase, tak je to moc precizní a všechno to tady strašně duní. Řekl jsem tiše: Vážení a taky budu chtít od vás absolventskou šerpu!
Aryan Kaganof: Return of the Dead Man (1994). Repro archiv
Ach ano, zde jsem svou uměleckou kariéru začínal rolí otroka Štipky v Plautově Komedii o strašidle, a tady ji také slavnou rolí Shakespearova krále Hamleta ukončím. Pardon, rolí Mrtvého muže!
Docházejí mi i depeše. Zdaleka píší lidé, vyslovují obdiv a děkují za má Mudrování, za knížku i za četbu vybraných kapitol na rozhlasové stanici Vltava. Je to milé, potěšující i povzbuzující.
Opravdu velkou radost mně udělalo pozvání na událost, připomenutí 45. výročí vzniku divadla Husa na provázku, slavnostní akci Divadlo v pohybu.
I přesto jsem po mnoha letech vstupoval do posvátného chrámu brněnského Domu umění s pocity tuze smíšenými. Rozevlátému řediteli slovutného Centra experimentálního divadla profesoru Petru Oslzlému jsem se přiznal, že se stále nemohu zbavit stísněnosti, kterou jsem ve zdech tohoto dómu onemocněl asi natrvalo.
Ve dvanáctihodinovém toku, rozděleném do dvou dominantních budov působení Divadla Husa na provázku, Domu umění, kde se soubor jmenoval Divadlo na provázku, a do paláce pánů Hausperků z Fanálu, jsem mohl opětovně obdivovat neuvěřitelně bohatou tvůrčí činnost zlobivého divadla, šperkovanou vzpomínkami i realitami dřívějších dění.
Mé osobě se dostalo nezvykle milého zacházení. Sám Petr Oslzlý mě posadil mezi významné hosty k dlouhému dubovému stolu prohýbajícímu se pod nánosy delikates, ovoce a pití. Po levé ruce na mě pátravě hleděl sedící slovenský scénograf Jáno Zavarský, zprava si mě prohlížel Jirka Pecha. Dobře naladěný Mirek Donutil co chvíli cinkal malým zvonečkem, aby vzpomínající řečníky upozornil, že překračují k projevu stanovený tříminutový limit.
Všeobecné veselí skomíralo, když se blížila zlomová divadelní sezona 1979/1980. Repro archiv
Všeobecné veselí skomíralo, když se blížila zlomová divadelní sezona 1979/1980. V absolutním tichu jsem byl vyzván, abych promluvil i já, a to o svém nástupu do funkce uměleckého šéfa a o době svého působení v Divadle na provázku. V duchu Polívkova jevištního zákona, že se po jevišti nemá chodit v přímkách, jsem obloučkem obkroužil stůl, postavil se k mikrofonu, roztáhl papír a začal z něho číst.
Vážení, jsem opravdu Jaroslav Tuček, pětasedmdesátiletý důchodce a zapálený divadelník, člověk kontroverzní, jak o mně tvrdí média, bytostný dadaista, jak říkám já. V tu chvíli se na své židli pozvedl věhlasný herec Mirek Donutil. Pokračoval jsem. Neboť mé bytí je tvořeno řadami nesmyslů dávajících až ve výsledné podobě smysl. Mirek Donutil překvapen dosedl na židli a pak již napnutě sledoval všechna má slova až do konce mé řeči.
Od ledna 1980 jsem byl delegován, proti vůli souboru Divadla na provázku do funkce uměleckého šéfa, dnes se dá říci dozorce, dozorce dvou malých divadel, Hanáckého divadla a Divadla na provázku. Při inauguraci jsem byl veřejně označen termínem nutné zlo a zároveň mi byla na krk vsazena pomyslná psí hlava. Má nebohá paní Kateřina mně mnohokráte nabádala, zbav se té psí hlavy včas, jinak se s ní jednou nevejdeš do rakve.
M. Uhde: Prodaný a Prodaná (r. P. Scherhaufer, výprava J. Zavarský, prem. 28. 1. 1987). Repro archiv DHnP
Nu což, mnohému a mnoho jsem se od obou divadel naučil, opravdu mnoho a mnohému. Beze zbytku jsem vše dokázal využít v další práci pro československé divadlo. Díky za to!
O svém divadelním putování jsem napsal knížku Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku, vydalo ji brněnské nakladatelství Barister a Principal. Velmi si vážím skutečnosti, že jsem mohl ze svého apokryfického spisu číst ve sklepení milovaného divadla Husy na provázku!
Pokorně přeji nám všem, aby ještě dlouhá léta zářil na krku své Husy Provázek jako vzácný diadém a vychovával světu nové, další zapálené divadelníky. Hodně zdaru, vážení! A protože mám ještě asi třicet vteřin z daného časového limitu, dodávám na vysvětlenou, vše jsem si raději napsal, abych se tady před vámi zbytečně neza – pauzoval. Děkuji za pozornost!
Uklonil jsem se a šel za dlouhého potlesku opět obloučkem okolo stolu na své místo. Naklonil se ke mně Jáno Zavarský: Človeče, ty si mal byt farárom. Temu scházalo len Božie požehnání…
O přestávce jsem byl zahrnut blahopřáními i mnohými gratulacemi. Nejvíce mě potěšila ta od profesora Milana Uhdeho a profesora Bořivoje Srby.
J. Orten, J. Vondrák: Slutečně jsem nechtěl ublížit nikomu (r. V. Morávek, prem. 10. 2. 1990). Repro archiv DHnP
Pak se vše přesunulo průvodem přes Kobližnou, náměstím Svobody, kolem Staré radnice až do paláce pánů Hausperků z Fanálu, nynějšího sídla Divadla Husa na provázku.
Na osobní přání uměleckého šéfa Vladimíra Morávka jsem pak ve velkém sále přednesl dlouhé Mudrování nad koloběhem života a smrti pojednávající o mém rozhovoru s bájným režisérem a emeritním rektorem JAMU, profesorem Aloisem Hajdou. Mudrování mělo úspěch a bylo odměněno upřímným, dlouhým potleskem. Byl to krásný, skvostný den!
Mailoval mi umělecký šéf Husy Vladimír Morávek: …já děkuji vám! Byl ten váš smutek a plaché štěstí a klid a dojetí a úsměv a dobrá vůle trestí toho, co jsem toužil, aby ta slavnost byla. Sejití obdivuhodných lidí, kteří si kvůli Divadlu Husa na provázku zkomplikovali život – a byli a jsou za to šťastni nadosmrti. Bylo moc hezké vidět vás, jak jste zas tam, kam patříte. Objímám – Vladimír.
Repro archiv
V toku zpravodajství jsem zaznamenal omluvu nějakého ministra čehosi nám důchodcům, prý vláda nemůže k našim důchodům přidat víc než 45,- Kč. Rozepisuji raději nestoudnou cifru slovy čtyřicet pět korun, aby to vypadalo na víc, než jenom na omluvu.
Vaše volba bude i mojí budoucností! Tož tak.
Brno – Komín, 28. 8. 2013
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 29)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
