Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 293)
Bylo to trochu strašidelné putování mezi rohatými čerty, Mikuláši a anděly k řece Svitavě za uměleckou produkcí Divadla Feste do sálu s tajemným názvem Industry. Nakonec jeden usměvavý pekelník poradil – to musíte autobusem, šedesát čtyřkou. Industry je hala současných mrazíren. Jsem tam skladník.
V doprovodu sličné studentky divadelní vědy jsem přešel silnici, prošel úzkou chodbou vrátnice do rozsáhlého, skromně osvětleného dvora… Po schůdcích jsem se dostal na dlouhou rampu a na jejím konci zabočil do spleti studených chodbiček, sálků a sálu.
V kavárničce teplé nápoje nepodávali a víno nalévali do sklenic na váhu. Vážení alkoholu mi připadalo jako obřad z jiné dimenze technického pokroku lidstva… Stal jsem se hostem půvabné studentky Julie. Tady prý bývala jatka…, pravila a pohybem ruky mísila mok ve sklenici. Ano, sem přiváželi dobytek na porážku…, odpověděl jsem a kopíroval slečnin rituál. Proti člověku, který se rozhodl zemřít, nic nezmůžete… Boží koně Mahi Binebine, četl jsem z programového listu… Příhodné, řekla. K vínu dobré…
Popíjeli jsme správně vychlazený mok a já pokračoval v četbě. Dramatizace novely marockého spisovatele a výtvarníka Mahi Binebine zkoumá problematiku náboženského fundamentalismu skrze životní osudy čtyř atentátníků z chudinské čtvrti Casablanky Sidi Moumen, kteří mohli být součástí teroristického útoku 16. května 2003…
V sousedním sále byla zima jako v ratejně. Na boční stěně bylo napsáno: Máte strach. V jednom koutě ležela hromada bílé suti. Ve druhém harampádí, a čtyři modré sportovní žíněnky. Nad nimi byly pomítány trhané záběry dění na kolorované skládce odpadků. Uprostřed scény zrnila obrazovka televizoru. Před diváckou tribunou hrál na klávesy dobrácký chlapík (Milan Holenda). Zpíval song o městu, které muselo být zničeno Kartago esse delendam – Kartágo hoří. Když dozpíval, přátelsky mávnul rukou a odnesl hudební nástroj závěsnou clonou do vedlejší haly. Jen mikrofon se stojanem ponechal. Čtyři, do černých sak odění muži obehnali divácké území křiklavou policejní páskou a postavili se do postoje soustředěných čekatelů konce… Ženský hlas odpočítával: šest, pět, čtyři, tři… Muži rozepnuli saka a odhalili na hrudích připoutané nálože s roznětkami… Dva, jedna, a nastala tma…
Za policejní páskou jsem si začal připadat jako v muzeu zločinu.
Čtyři atentátníci se převlékli a v úborech sympatických rošťáků rekapitulovali své bědné žití v bídě rodného slumu. Váleli se, rvali a kočkovali na rumišti. Prázdné pet-lahve jim sloužily k dovádivým hrám. Házeli s nimi, kopali do nich, opájeli se omamnými výpary z nich vycházejícími… Přistupovali k mikrofonu, sdělovali názory na dění a komentovali stav své mysli… V Sidi Moumen patřila smrt ke každodennímu životu. …můj bráška skočil z mostu do řeky… Již nevyplaval… Rodiny byly velké, ztratit jednoho nebo dva členy nebyla katastrofa. Smrt se stala všudypřítomnou… …můj šéf chtěl po mě sex… Utloukl jsem ho kladivem…
Mužové mluvili, až dospěli k poznání, že v jejich životech je něco špatně. Po přesvědčivě hrané scéně drogového rauše přemýšleli, kdo může za jejich bídu… Jeden z nich zavěsil na stěnu snímek bradatého strýčka Sama. Na monitoru se zjevil šikmooký rétor. Zeptal se: Chcete být pravými muslimy? Mužové vzali do rukou knihy a učili se zákonům víry muslimů. Poté prováděli bojová cvičení… Na obrazovce, uprostřed davu, nesl muslim v náručí mrtvolku dítěte. Detail hlavičky se zvětšoval. Obraz davu se rozlil na celou zeď. Mrtvolka s otevřenými ústy je obrovitá… Vymývání mozků se stupňuje…
Hlas kazatele je vtíravý… Najdi svého nepřítele, najdi svého nepřítele.
Mužové si zavazují páskami oči a hledají nepřítele. Zabij svého nepřítele… Mužové po hmatu nepřítele nalézají a zabíjí ho… Hledej svého přítele… Najdou přítele. Objímají se s ním… Dle pokynu – zabij sebe, se zabíjejí…
Sugestivní rekapitulace hrůzných činů nebrala konce. Byla odstraněna policejní páska a zamyšlení diváci se rozešli do zšeřeného prostoru ledárny.
Čtyři mužové prošli mezi námi s kyblíčky. Našli si svá stanoviště, svlékli se a počali se omývat. Stoupl jsem si k tomu, co měl vystříhánu třetinu hlavy (Petr Bláha) a poslouchal, jak opakuje – nebudu již nikdy bezvýznamným… nebudu již nikdy sloužit… Umytí atentátníci přešli na diváckou tribunu. Velitel (Jan Grundman) z černého kufříku rozdával mužům černý šat…
Ženský hlas odečítal – Šedesát, padesát devět, padesát osm… Vrahové si navlékali kalhoty, obouvali boty, oblékali bílé košile a černá saka. Třicet, dvacet devět… Na životy si připásávali výbušniny. Usměvavému, teď už vážnému člověku (Milan Holenda) uklouzla z úst slabika popěvku… Pět, čtyři, tři, dva, jedna… Nastala chladná tma…
Po zádech mi běhal mráz…
Herci se děkovali a já se nemohl probudit ze zlého snu.
Režisérovi Jakubu Čermákovi se zdařilo jednoduchými divadelními prostředky vytvořit neobvyklé sugestivní představení o síle demagogie žijící z bídy člověka. Kladem inscenace jsou herecké výkony, scénická hudba, práce se světly a kamerovými dotáčkami. I syrovost zvoleného místa produkce přispěla k úspěšnosti neobvyklé inscenace.
Studentka Julie se klepala zimou ještě cestou v autobuse. Chválila viděné a hovořila o metodě Grotowského… U nádraží si přezouvala boty dívka-anděl. Rohatý čertík se jí smál, že tak zmrzlého anděla nepamatuje…
Brno – Komín, 6. 12. 2017
Divadlo Feste, Brno – Mahi Binebine: Boží koně. Proti člověku, který se rozhodne zemřít, nic nezmůžete. Překlad: Jana Petrová, dramatizace: Katarína K. Koišová, Jakub Čermák, dramaturgie: Kristýna Břečková, výtvarná koncepce: Martina Zwyrtek, hudba: Matěj Kotouček/Sky to speak. Hrají: Petr Bláha, Jan Grundman, Milan Holenda, Matěj Pohořálek. Premiéra 19. 11. 2017 v prostoru Industry, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 293)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)