Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 30)

Polehávám. Bere mě cemr. Horlivě totiž denně chodím Brnem až do vzdáleného sklepení studentské Marty na zkoušky inscenace slavné hry Wiliama Shakespeara Hamlet, kde po boku adeptů herectví vytvářím ducha zavražděného krále, Hamletova otce.

Nešetřím se, zkouším ze všech sil a zapomínám přitom na pnutí svého, přece jen věkem opotřebovaného, staršího organismu. Připočtete-li k tomu nezvykle rychlé, dlouhé procházky chladnými rány i fest fungující divadelní klimatizaci, musí vám být všem jasné, že neštěstí bylo nasnadě. Ofouklo mě!

Záda postihl ischias, píchá v nich a kosti bolí. Plížím se po bytě omotán do zábalů teplých dek a skučím: Jsem úplně mrtvý muž. Přesně v intencích paní režisérky Jolany. I když ona mě nabádala: Neprožívat. Být nad věcí! Vleču se od postele k oknu a memoruji repliky své role: Po nocích jsem odsouzen bloudit a ve dne v očistných plamenech pálit všechny hříchy, které jsem spáchal za živa. Režisérka ještě také chce, abych v ruce tahal velký kufr. Ohýbám se, že uchopím nákupní tašku, zpocený padám do křesla.

Z televizoru se na mě sypou hrůzy chorého světa: Ve Spojených státech amerických zablokoval Kongres čerpání financí. Atentátníci se odpalují v Afganistanu, Iráku, Sýrii. Nemocnicím Česka hrozí kolaps. Pojišťovnám také. Roste zadluženost rodin. V Karviné se ukončí těžba na dole Paskov. Nezaměstnanost je neskutečná a stát je bezmocný. Nemá žádné mocenské páky, kterými by přiměl bohaté majitele podniků konat ve prospěch hroutícího se hospodářství. Neviditelná ruka trhu nás drží silně pod krkem. Lidé propadají skepsi, sahají si na životy. Politické strany dostaly svá volební čísla. Zpocený a bolavý koukám na jejich předvolební řeči, na besedu s lídry a jsem z nich silně rozpačitý. Slova, slova, slova! Doba vymknuta z kloubů šílí, napsal kdysi dávno Shakespeare a ono to platí stále.

Kašlu na bednu, vypínám její zvuk a obracím se k obrazovce zády. Blikající zdroj světla vytváří na zdi siluetu kroutící se postavy. Mluvím k ní do zdi: Hamlete, měl-li si někdy rád svého otce, pomsti tu nestoudnou, nestydatou vraždu! V pánevní oblasti mně píchá a bodá. Silueta na zdi se naklání. Skřehotám: Vypráví se, že mě v zahradě uštknul had, když jsem si tam šel po obědě zdřímnout. Celé Dánsko muselo spolknout tento výmysl o mé smrti. Tak věz, chlapče, že had, jenž uštknul tvého otce, teď nosí jeho korunu.

Zpocený sedám na pohovku, utírám si pálící víčka, čelo, krk i hlavu. Stále skuhrám Shakespearův text: Ten slizký netvor se vkrad na zahradu a nalil mi do ucha jedovatý bolehlav. Tak jsem ve spánku byl rukou bratra připraven najednou o život, o trůn, o královnu. Bez zpovědi. Nepřipraven. Pomsti mě, Hamlete, zabij Claudia!

Z posledních sil pouštím zvuk televizoru. Lídři stále ještě blekotají. Slova jim padají z úst. Řeší, jak se budou starat o nás, dlouhodobě staré a nemocné. Asi je už nechci vůbec slyšet, ani vidět. Raději budu potmě. Vypínám je! Do tmy šeptám repliky: Musím jít. Červánky nesou zatykač. Sbohem, Hamlete, a nezapomeň na mě…

Nevím proč, ale najednou se mi vybavilo jeviště Mahenova divadla, na něm nasupený herec Karlík, který zlobně vysvětluje: Pane kolego, když mluvíte, musíte rozeznívat celou hlavu. Jinak tu ratejnu tady neovládnete. A artikulovat musíte, artikulovat! Dobrý herec mluví i zátylkem. Já jsem člověk makrokefalní, vite, mám velkou hlavu. Proto je mě slyšet všude, i tam nahoře, v poslední řadě bidýlka. A to tady, pane kolego, jak jste zajisté pochopil i vy, není dobrá akustika. Za Rakouska i v době první republiky jsme byli divadlem na hradbách a pod stropem nám visel baňatý, několikapatrový lustr z broušeného skla a s lesklými žárovičkami. A ten lustr tady završoval náš akustický zázrak. To tehdy byla, pane kolego, akustika, jedna báseň.

Za oknem zaskučel vítr. Meluzína mě přenesla do sídla dánských králů, na hrad Elsinor. V královské ložnici kralevic Hamlet drží královnu Gertrudu pod krkem. Mrtvý král Hamlet se táhne prostorem s velkým kufrem a vmísí se živým do dění: Hamlete, neubližuj dál své matce, uklidni ji, promluv s ní!

Cemr zlobí. Bolí fest! Tisknu zuby, zavírám oči. Na forbíně Mahenky stojí starý pan Šlégr, herec nádherného hlasu, co pamatoval Vojana: Pane kolego, vidíte, támhle vprostřed pod kupolí visel ten nádherný lustr, co dělal divy. Tady jste mohl šeptat a lidé v sále všemu rozuměli. Když jsem zařval, tak lustr cinkal a sypal se z něho prach. Taková akustika to byla. A nemyslete si, že ti prdelatí andělíčci támhle v lóžích jsou tady jenom na ozdobu, kdepak, pane kolego. Oni tehdy páni architekti a jejich štukatéři divadlům rozuměli. Oni moc dobře věděli, co divadlo chce. Uměli spočítat divácký prostor. Tady se hrály opery, balety, operety i činohry. A zvuk byl vždycky kvalitní, adekvátní provozovanému dílu. Jo, akustika je věda, ta musí být spočítána na fous. Jenomže, přišla válka a na jejím konci Němci lustr, co dělal akustiku, ukradli a někam odvezli. A bylo po ptákách. Podívejte, pane kolego, vidíte, jaké pometlo tam teď visí. Jo, jo, není lustr, jako lustr. Lustr má dělat akustiku, jenže tenhle ji jenom žere. 

Záda bolí. Nevím, jak sedět. Bojím se hnout. Odhodlávám se k činu. Otvírám kelímek s hřejivou koňskou mastí a se zkřivenou tváří si natírám kyčle, pánev i páteř. Opět se halím do deček z ovčí vlny, stahuji se bederním pásem a skládám se na postel. Obtáčím kolem sebe huňaté pokrývky, opatrně si pod páteř podkládám pryžového ježka, bodliny mě tlačí na centra bolestí. Joj, joj, joj, jój, cikán, jój, cikán, ojojojój, bolestně skučím árii z Kálmánovy operety Hraběnka Marica. Pane Bože, co jen budu dělat, až se nebudu moci vůbec hýbat? Spoléhat se na náš skomírající stát, to snad nelze ani při dobré vůli! Ale protože herec má osobní zkušenosti přenášet do rolí, bolestně cedím skrze zuby královské repliky: Hamlete, pomsti mě, zabij Claudia! Ať si jakkoliv budeš počínat, svou duši nepošpiň…

Bože, je mi teskno. Ovladačem pouštím bednu. To jsem asi neměl! Zprávy. V září v Česku zkrachovalo 535 firem. Ve středu města Brna je volných pět tisíc bytů. Nájemníky vyhnaly vysoké nájmy. Dvacet tisíc za bydlení ve čtyřech pokojích s příslušenstvím je pro mnohé k nezaplacení! Tak, tak, neviditelná ruka trhu nás přímo miluje! Raději nic už nevědět. Vypínám televizor. Nutím se myslet na něco příjemnějšího.

Vybavuji si hereckého kolegu Oldu Slavíka: Konečně tady máme nový lustr, je dost podobný tomu původnímu. Tedy dost. A přitom divadlo nestál ani korunu. Fakt. Náhoda, trocha štěstí a něco konexí. To bylo tak, vážení. V Kamenickém Šenově, kde jsem se kdysi učil sklářem, se před pěti lety objevila velká zakázka Iránského šáha Réza Páhlaví, to byl ten velký krasavec, co se s ním naše republika tehdy kamarádila. Objednal si pro svůj nový palác čtyři obrovské lustry v ceně čtyřiceti milionů korun. Platil hotově a předem. Prostě šáh. Lustry mu byly okamžitě po zhotovení dodány. Tři si nechal a čtvrtý poslal zpět do sklárny s tím, že se musí předělat jeho tvar. Zároveň poslal dalších deset milionů, jako zálohu na konečnou platbu. Skláři lustr přebrousili, přestavěli, zabalili do beden, že ho pošlou do Iránu. Jenže, v Iránu proběhla revoluce, šáh Réza Páhlaví padnul a z Iránu prchnul do Francie. Ve sklárně nevěděli, co se zaplaceným lustrem za miliony, šáh ho nechtěl, měl jiné starosti a protože nepožadoval ani zaplacené miliony, tak telefonovali mně, jestli lustr nechci. Vážení, slovo dalo slovo a lustr za deset milionů visí v Mahence. Jenom mu nemůžeme přinatrefit správnou výšku zavěšení. Jakousi míru máme, ale stačí, aby se řetězy nepatrně vyvěsily, lustr trošičku pootočil a je po akustice. Vytáhneme lustr o centimetr, akustika je jako víno, stáhneme lustr o dva centimetry níž a všechno je v háji. Lustr řeže hluboké hlasy. Přijdou diváci, je plné divadlo, akustika se zlepší. Diváků přijde méně, hlasy zní dutě. Je to na palici. No co, snad se to léty vystříbří, hlavně, že máme lustr.

Mé bolavé tělo přemohl spánek. Spím. Záda bolí, kufr tíží, nohy se boří do bahna rašeliniště. Šumí moře. Vlny mně myjí bolavé kotníky, houkají sovy, míjím hradby Elsinoru. Vojáci norského krále Fortinbrase si šeptají: Počkáme, až se vyvraždí, pak na ně vtrhneme. Bloudím noční krajinou. V dáli září světlo halogenu. Balancuji s velkým kufrem na schodišti. Náhle stojím uprostřed arény. Z mlhy vystupuje postava. Šéf Provázků Morávek. Hamlete, králi, akustika tohoto sálu patří mezi vaše hříchy. Jste si toho vědom? Kývám hlavou, biji se v prsa: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! V očistných plamenech pálím všechny hříchy, které jsem spáchal za živa.

Postava šéfa mně i nadále vyčítá: Králi, Hamlete, králi, takový nádherný divadelní prostor necháte postavit a zapomenete na jeho akustické pojednání. To je velký hřích, králi Hamlete, ten nedokáže spálit žádný plamen. Být tady dobrá akustika, tak byste se tady dal báječně inscenovat? Chodil byste támhle po ochozech, váš syn Hamlet by na vás volal z jedoucí lávky a Gertrudino lože by bylo v samé hlubině dómu.

Musím jít, pane šéfe, červánky nesou zatykač, a nezapomeňte na mě! Volám, až se zalykám.

Trmácím se s kufrem brněnskou ulicí. Tichým hlasem mě oslovuje omšelý tulák, režisér Hubert Krejčí. Má pod paží stoh scénářů. Králi Hamlete, já také bloudím. Co myslíš, je asijské divadlo základem budoucího scénování. Rád bych tě, králi Hamlete, hrál formou čínské opery. To ještě nikdo nikdy nezkusil, Hamlet jako čínská opera. Hodně pohybu a jen málo slov. Neboj se, kufr bych ti nechal. Zařiď to, vladaři! Třeba tady v Polárce, tady by se Hamlet vskutku šiknul. Králi Hamlete, tady se ti to divadlo povedlo. Především jeho akustika. Ozvučný límec nad forbínou posílá zvuk do hlediště, ozvučné desky na zdech jej zesilují. Hubert se rozplývá…

Belhám se Lužánkami. Kufr tíží, v zádech mě bolí. Potkávám bělovlasého kmeta. Petře, prosím tě, kudy se jde do Marty, bloudím. Hraji v Martě krále Hamleta a neumím ji najít. Děda se nedůvěřivě dívá. Ty že jsi král Hamlet? Ale toho přece už sto let hraji já! Je něco shnilého ve státě Dánském.

Děda mizí. Svíjím se. Hmatám po kelímku s koňskou mastí. Třu kyčle, pánev, páteř. Bože, jsi-li, dej, ať mě ten ludra cemr povolí! Ráno je zkoušku a já na ní přece nemůžu chybět. Co si mladí pomyslí, když do Marty nedorazím? Bože, divadlo je kumšt kolektivní a já se do figury krále Hamleta lidsky už tak protrpěl, až to fyzicky bolí! Bože, proč mě tolik trestáš…

Brno – Komín , 3. 10. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 7. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 30)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ