Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 305)
Německý dramatik Müller, žijící ve východním Německu, hru o povstání černých otroků kolonií napsal v roce 1979.
Jako vlnou tsunami zavaluje režie Jiřího Pokorného (vlevo) diváky drsností, sžíravou ironií, běsněním, křikem, nahotou a sexuchtivostí. FOTO archiv HaDi
Tři muži, pověření revoluční vládou Francouzské republiky, byli vysláni v duchu hesla – rovnost, volnost, bratrství – zlikvidovat na Jamajce feudální otrokářský řád. Kontroverzní dílo, se hemží výrazy – Revoluce je masakr smrti, Smrt je maska revoluce, Revoluce nemá čas počítat své mrtvé. Tato hra na naše jeviště doputovala téměř po čtyřiceti letech od svého vzniku ve dvou po sobě jdoucích premiérách (soubor Lachende Bestien 12. ledna ve Venuši ve Švehlovce v Praze /režie Michal Hába/ a Hadivadlo 17. ledna /režie Jiří Pokorný/).
Jako vlnou tsunami zavaluje režie Jiřího Pokorného diváky drsností, sžíravou ironií, běsněním, křikem, nahotou a sexuchtivostí. Jeho pohled na francouzskou buržoazní revoluci je mnohem peprnější než samotného autora Pověření Heinricha Müllera…
Vracíme pověření udělené konventem… FOTO archiv HaDi
Režisér otvírá vhled do inscenace mystickým šerosvitem hořící svíce. Na dlouhém bílém piedestalu, na divákův dosah, chrčí do přikrývek ukrývající se opilý revolucionář Antoine (Jan Lepšík). Tajemný námořník v klobouku hodném piráta (Miroslav Kumhala) mu chrchlavým hlasem vnucuje list od jistého Galoudeca z Jamajky. Vracíme pověření udělené konventem, protože jej nebylo možné splnit… Zpitý Antoine vykřikuje, že pověření nepřijme, protože již není v úřadě, který už také není, neboť vše je jinak. Francii vládne Napoleon…
Světlo rozjasňuje jeviště. Na bílou obrubeň vstupují dívenky. Z rour vystřelují chvosty zlatavých lístků. Ve vzduchu poletují nafouklé figuríny černochů. Vypadají jako velcí mravenci.
Jsou nezkušení. FOTO archiv HaDi
Tři pověřenci francouzského konventu – smavý Sasportas (Lukáš Štěpánek), umolousaný sedlák Galoudec (Jiří Svoboda) a vitální chlapisko Debuisson (Zbyšek Humpolec) – se na Jamajce přou a křičí, jak budou osvobozovat černé otroky ze jha Angličanů… Jsou nezkušení. Otrokářův bič jim práská nad hlavami. Jako nepříjemné Debuisonovo svědomí vstoupují do dění dívenky (Agáta Kryštůfková a Táňa Malíková). Květnatými slovy ho nabádají k zachování otroctví, neboť ti černí svobodně žít neumějí… A Antoine – byl-li to Antoine – upadl do deliria a uviděl budoucnost. Ocitl se ve zdviži. V dlouhém monologu bojoval s časem a počty pater i s vidinou, že u šéfa obdrží pověření… Jeho elegantní oblečení odpovídalo dnešním dnům. Jeho ústa hovořila o současných vzpourách lidstva. O nemocné Evropě. Mysl mu dovolila vystoupit na vesnické ulici v Sýrii… Zazněly věty: Kráčím dál do krajiny, která nemá na práci nic jiného, než vyčkávat vymizení člověka. Teď znám své určení. Odložil svůj šat a nahý odešel (divadelním) tunelem do dáli. Zadnice mu zářila jako půlený terč.
Otrokářův bič jim práská nad hlavami. FOTO archiv HaDi
V samém závěru je revolucionář Debuison uškrcen šálou utkanou do podoby francouzské trikolory. Pesimistická hra o krutostech revolucí požírajících své děti byla u konce.
Herci se děkovali…
V hlubokém zamyšlení jsem odcházel z divadla.
Kladl jsem si otázku. Proč vlastně německý autor napsal škleb o dopadech francouzské revoluce na rozpad otrokářského řádu v Karibských koloniích Anglie a Francie? Je historicky doloženo, že černí otroci byli na Jamajku deportováni z území Afriky násilím jako laciná pracovní síla.
Lidstvo je nepoučitelné. FOTO archiv HaDi
Usedl jsem v tramvaji na sedačku…
Proč Müllera tento násilný přesun lidského živlu před čtyřiceti lety zaujal? Možná proto, že byl svědkem vlny migrace tureckých občanů za prací a výdělky. Německý stát k rozmachu ekonomiky tehdy potřeboval lacinou pracovní sílu… Jenže lacinou pracovní sílu potřebují všechny vyspělé státy Evropy… Měl snad autor informace o hrozbě další africké invaze nebo jen tušil, že by se mohla dávná historie opakovat. Těžko soudit…
Před 240 lety to na Jamajce skončilo vzpourou černých otroků… Ach jo… Lidstvo je nepoučitelné.
Pane, probuďte se a vystupte, jsme na konečné… Třásl se mnou řidič tramvaje. Jste v Bystrci… V Bystrci? Tak to ještě jde, pane. Byl jsem totiž v divadle na velmi zajímavém představení a trochu mě to vzalo…
Brno – Komín, 20. 1. 2018
HaDivadlo, Brno – Heiner Müller: Pověření. Překlad: K. R. Jilská, režie: Jiří Pokorný, úprava: Jiří Pokorný a Matěj Nytra, dramaturgie: Matěj Nytra, scéna: Petr B. Novák, kostýmy: Jana Hauskrechtová, hudba: Petr Hromádka. Obsazení – Antoine: Jan Lepšík, Anděl smrti: Simona Peková, Revoluce: Marie Ludvíková, Debuisson: Zbyšek Humpolec, Galloudec: Jiří Svoboda, Sasportas: Lukáš Štěpánek j. h., První láska 1: Agáta Kryštůfková, První láska 2: Táňa Malíková, Fucking nigger: Jiří M. Valůšek, Námořník/Otrokář: Miroslav Kumhala, Demonstrantka: Kateřina Kumhalová. Premiéra 17. ledna 2018.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 305)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
