Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 31)

Do pokoje zasvítilo slunce. Nadchlo mě, že je tak prudké, až nedělá stíny. Proteplilo knihy v knihovně i obrázky na zdi. V dlouhém pásu zářících paprsků se víří letitý prach. Je neděle. Pod křeslem se leskne vysavač. Sousedka mně povídala, že nejhorší pro člověka jsou roztoči, malí, neviditelní vrazi, skrývající se v pokojovém prachu.

Vysávám. Usedlý prach se dostává do ovzduší, ve slunečním pruhu je ho vidět čím dál víc.

Snesu do koupelny všechna špinavá trička, košile, spodky, ponožky, utěrky, ručníky. Za zpěvu lidové písničky A já sám, vždycky sám, své koníčky osedlám, cpu prádlo do pračky. Pračka pere, jdu zkontrolovat, jak je to s prachem ve vysátém pokoji. Nebe se zatáhlo, sluníčko nesvítí, tak nevím.

Sedám k počítači a dokolečka opakuji: Je krásně, je krásně, je krásně. Dnes budu psát jen pěkné příběhy, vždyť je neděle, říjnová neděle, svítilo sluníčko a v Brně se udály události i radostné!

Požádal mě autor Jaroslav Štěpaník, abych na křtu jeho knížky Vyprávění brněnského draka přečetl povídku Šemberova lest. Svátečně naladěn jsem ve čtvrtek 26. září vyrazil hledat v Bohunicích Moravský zemský archiv. Ptám se v trolejbuse: Jedu na Palachovo náměstí, nevíte, prosím, kde mám vystoupit? / Palachovo náměstí, Palachovo náměstí… to je snad někde v Praze, pane, nebo ne?… Ale ne, je to někde tady, už jsem to slyšela. Ano, tady, tady, ale kde? Ujal se mě chlapec z Prievidze. Študujem tady, dovedu vás. Byl tolik hodný a v Brně orientovaný, že mně nejen řekl, kdy mám vystoupit, ale provedl mě i labyrintem schodů, průchodů a obchodními pasážemi až k velké honosné budově zemského archivu. Tuto po schodoch, tam hore to je!

V prostorném sále bylo plno vzácných hostů i usměvavý autor. Průběh křtu probíhal slavnostně, hlavní řeč měla výtečná historička a jedinečná znalkyně brněnských reálií paní Flodrová. Dokonce vystřihnula z paměti dlouhou Mikuláškovu báseň o vytváření legend. Bylo to mé prvé setkání s touto jiskrnou dámou. Její jemná ironie mně zavoněla jako orchideje mé bytové zahrádky. Pak jsem četl já. Šemberovu lest. Nakonec bylo rozkošné dílko padesáti brněnských příběhů připomínající známé i zapomenuté legendy uvítáno do života přípitkem. Knížku napsanou Jaroslavem Štěpaníkem s nadhledem, čtivou češtinou a jemným humorem graficky pojednal a ilustracemi opatřil Václav Houf. Chcete-li vědět, jak to bylo s brněnským drakem, kolem, s vodníkem, Zderazovým sloupem, s třemi praporky královny Rejčky, s vánočním stromem Rudolfa Těsnohlídka, nebo s brněnskými návštěvami Marie Terezie, knížku si pořiďte. Dobře se čte. Já ji přečetl s chutí. Líbila se mi.

Další radost mě potkala v brněnském rozhlase, kde jsem načetl povídku o tom, jak navštívil studentskou Martu a slavně v ní vystoupil americký básník Allen Ginsberg a ještě k tomu i fejeton Mudrování nad koloběhem života a smrti.

Tento týden jsem také obdržel poštou balíček a v něm dárek, knihu Objevy pozdního čtenáře s osobním věnováním autora Milana Uhde. Moc si toho vážím a věhlasnému dramatikovi děkuji! Vždyť je to jako sen. Soused, který mně balíček doručil, z toho málem omdlel.

Dva dny na to jsem byl vyzván mladým studentem režie brněnské JAMU Jurajem Augustínem, abych v pátek jedenáctého října pronesl slavnostní přípitek při otevření hracích prostor nového brněnského Divadla Krajiny.

V pátek jedenáctého října o šesté večer jsem nastoupil v Komíně do jedničky, po dvaceti minutách na Mendláku z tramvaje vystoupil a v drobném dešti, schován pod parapletem, šel Křížovou ulicí k Paláci Prigl. Kdysi bývala Křížová slavnou brněnskou ulicí. Chodíval po ní skladatel Janáček, genetik Mendel, abé Dobrovský, procházel se tudy i spisovatel Trýb, a když jezdíval Kudrna okolo celého Brna s kolomazí, zastavoval tady na pivo.

Restaurace Paláce Prigl byla plná. Šéf Pavel Krupa dělal na půllitrech pěnové kopečky a rozléval do sklenic víno. U barpultu popíjeli páni se slečnami, zahlédl jsem tam i profesora Ivana Němce z pajdáku a profesora Václava Cejpka, prorektora JAMU. U stolků bylo také plno. Prošel jsem lokálem, pozdravil se s půvabně nohatou blondýnou, studentkou herectví, mou současnou kolegyní z Marty Alžbětou i s jejím pedagogem Lukášem Riegrem a chodbičkou zamířil do sálu. Tati, volala na mě z šatny dcera Míša. Odlož si! Dal jsem jí kabát i mokrý deštník. Prší, budete mít štěstí i plný sál.

Nakouknul jsem do hracího sálu. Šéf občanského sdružení Honza Krupa dělal do praktikáblu vrtačkou dírky pro spojovací šroubky. Nervózní klučina, režisér Juraj Augustín rovnal kupu čerstvé hlíny do tvaru pyramidy a potom přeběhl k bílé vaně, aby jí černou izolepou zalepil odtokový otvor. Urostlý herec Zbyšek Humpolec s cyklistickou přílbou na hlavě a žlutým knírem pod nosem se z mé přítomnosti zřejmě vyděsil, protože velmi rychle zapadl do bílých bočních dveří.

Obdélníkový černý prostor osvěcovalo sporé světlo. Vysoký strop jsem nedohlédl. Vytušil jsem jen dlouhý dřevěný trám a nějaké tmavé průduchy. Po obou stranách hracího obdélníku byly z praktikáblů postaveny jednostupňové elevace se starými židlemi. Některé byly polstrované. Připadal jsem si jako v dekoraci černobílého filmu Rozina sebranec. Vonělo to tam však divadlem a snahou uspět.

A najednou byl hrací sálek plný a všechny jeho židličky obsazeny. Režisér Juraj Augustín, štírek ve strakatém overalu, usadil posledního příchozího a spustil usměvavou řeč. Pamatuji si, že ocenil pomoc a vůli majitele Priglu pana Pavla Krupy i děkana divadelní fakulty Janáčkovy akademie, docenta Zbyňka Srby a především práci členů a kamarádů Divadla Krajiny i technických pracovníků JAMU. Také omluvil vedení divadla, že se prezentuje před váženým publikem v montérkách, protože se do poslední minuty v sále tvrdě dodělávalo. Historicky první premiéra Divadla Krajiny v domácím stánku, hra Pavla Trtílka Sestřičky byla odstartována.

V ostrém tempu hrané představení o sesterské nenávisti starých, nemocemi stižených žen zvládala trojice aktérů brilantně. Zbyšek Humpolec v roli mistra byl nejen humpoláckým kolohnátem, ale i suverénním organizátorem dění, osvětlovačem, zvukařem, aktérem, režisérem. Dvojice výbušných mladých hereček Erika Stárková a Lucie Schneiderová předváděla dokonalé herecké orgie. Vášnivě, přesvědčivě, s mluvní bravurou hrála lidské úskoky, nelidská ponižování i hrozná fyzická mučení tak úchvatně, jako by ve svém životě hrála naposled.

Na oslavu osmdesátých narozenin si nemohoucí stařena Eliška přiveze z ústavu pro dlouhodobě nemocné ochrnutou sestru Andělu, kdysi dávno půvabnou krasavici a výtečnou klavíristku. Stářím a nenávistí pokroucená Eliška si Andělu táhne domů v ohyzdné, bílé vaně. Anděla střečkuje, z vany vyštěkává vzteklá slova, Eliška ji polévá čajem, lije na ni do vany džbery studené vody, uvězní její hlavu do kbelíku, na kbelík pak tluče, rtěnkou na něj maluje smějící se tvář. V mládí zcizenou partituru klavírní skladby, věnovanou Anděle zamilovaným pianistou, Eliška zahrabe jako narozeninový dárek pro Andělu do kopce hlíny. Přivíral jsem oči, když dychtivá troska Anděla kutá rukama v kupě hlíny a následovně vztekle trhá prázdné notové osnovy na kousíčky. Hrůza mě obešla v okamžicích brutálního škrcení Anděly smyčkou konopného lana…

Režisér Juraj Augustín pochopil hru Pavla Trtílka jako možnost prezentace divadla krutosti. Zvolenými prostředky dovedl autorův text k hrůznosti, ale i bolestné účinnosti. Augustínova režie je dynamickou, nanejvýše uměleckou výpovědí o stavu našeho světa. Zdá se, že božské múzy našly v tomto usměvavém chlapci hýčkaného oblíbence. 

V závěru představení nechává režisér nenávistně běsnící sestry rukama Mistra strčit do modrých igelitových pytlů…

Do posledního místečka obsazený sálek vnímal premiéru zcela šokován a v napjaté tichosti. Nakonec aplaudoval dlouho a bouřlivě.

Sotva v sále dozněl potlesk, vystoupil šéf občanského sdružení Divadla Krajiny Jan Krupa a představil umělecký program nově vzniklé party mladých divadelníků. Během jeho krátké řeči přinesly pohledné dívky kelímky naplněné vínem a já byl vyzván režisérem Augustínem: Prosím, spřízněnou duši, pana Jaroslava Tučka, aby pronesl slavnostní přípitek!

Vážení a milí, je to pro mě taková zvláštní situace – nové divadlo a já nebyl u jeho stavby… Připijme Divadlu Krajiny, ať se mu cesta nelehkým údělem umění daří! Ať žije Divadlo Krajiny!!

Přítomné celebrity si pochvalovaly: vhodná poloha, tramvajová dostupnost ze všech stran města, útulné prostory k posezení, vhodné propojení restaurace s hracím sálem a překvapivě výtečné představení!

Autor Sestřiček Pavel Trtílek byl tiše nadšený, takový úspěch snad ani nečekal. Jen oči mu zářily. Teď ještě abychom takové návštěvy měli stále.

Proč ne, milý Pavle. Palác Prigl má atmosféru i ducha. Hospoda propojená s divadlem je vždycky terno a vaše Sestřičky jsou udělány skvěle. Tenhle večer byl jednoznačným úspěchem! Věřte mi, že se Prigl může v krátkém čase stát středobodem mladých kumštýřů, novou brněnskou bohémou. Věříte mi? Uvěřte a myšlenka má se stane skutkem vaším.

Zavěštil jsem a rozloučil se. Za půl hodiny jsem byl doma. Chtěl jsem si pustit televizor, ale pak jsem řekl: Ne! Slíbils, že v tento den budeš optimistický, tak televizi až zítra! Budeš pěkně potmě, statečně a optimisticky přemýšlet o úpadku doby. A kdo nespí, není Čech.

Brno – Komín, 16. 10. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 31)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ