Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 310)
Vstoupil jsem do zimavého sálku soukromého klubu a v úžase strnul. Na vyvýšeném platu potaženém hnědou látkou ležely poskládané hudební nástroje. Hrkátka, drnkátka, dětské hračky, píšťaličky, paličky, smyčce a tlouky. Rozpoznal jsem velkou fujaru, drobné ukulele, tibetské mísy, citeru, činely, kalimbu, dešťovou hůl, kravské zvonce i tajemný šeng…
Zdraví, štěstí a lásku do nového roku 2018 přejí Katka a Dušan Hřebíčkovi.
Na okraj plata usedla sympatická dáma Kateřina Francová, její manžel Dušan Hřebíček si zul boty a v ponožkách opatrně vstoupil mezi rozloženou sbírku starožitných krás. Vzal do rukou kaštanovou fujaru, jemně se nadechl a tóny horalské libosti olízly stěny s faustovskou dírou uprostřed stropu. Tichounkým hlasem hovořil: Kravička občas teskně zabučí… tak přichází na svět telátko.
A to už ťukají prsty na malé bubínky a altově zbarvený hlas paní Kateřiny přede svou: A někdy divukrásně pršívá, déšť padá na Brno… Pan Dušan jemně drnká na ukulele a pozpěvuje: Zdálo sa ně zdálo, že v poli hořelo, a to sa méj miléj líčko červenalo… Manželé se usmívali a něžně jeden od druhého přebírali slůvka i noty, rovnali je do řádků a jako na plátno záhonů je malovali na deku domova.
Nosní píšťalička přibrukovala Skácelovy slabiky, citera tu a tam crnkla. Z těch dobrých věcí miluji oheň a černé stříbro hvězd… Kalimba drnká, má cvrnkavý zvuk… A proč se říká, že po první bouřce přestanou v lese vonět fialky…
Jan Skácel, Kateřina Francová, Dušan Hřebíček: Malinký jak pecka třešně. FOTO archiv Paradox
Nikdy bych nevěřil, že se dá z hadříku se stříbrnými ověsky vyloudit vrnění koťátek… Paní Kateřina to umí… Ej, proč zabili jelena, jelena, v tej breclavskéj seči… Klinkání kravských zvonců a prkání nitky vedoucí k trubičce s membránou mi připomíná nedělní luka mého mládí…. Písnička prostá jako fěrtůšek vyplyne ze rtů pana Hřebíčka: Kůň vodu pije, nohama bije, nechoď k němu, moje milá, on ťa zabije… A to už zní překrásné verše: Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže… Hořký Skácelův dech je cítit z větičky: Ve dřevě hledám díry po hřebech…
Paní Kateřina klape klapáčkem klapot hodin. Klap, klap, klap. Dělí čas: V té jedné hospodě, a neprozradím v které, je moje srdce nožem vyřezané… Pěsnička, tam od nás, se vydrala z úst pana Dušana: Éj, létala laštověnka, létala, až sa ona černej země týkala…
Smutek se prodral na povrch. Atmosféra ztemněla. Na osice listí vadne, jak ovadne, dolů spadne, také-li já tak ovadnu. Až ovadnu, dolů spadnu… Jemňoučce notuje zpěvák: Byla láska, už jí není, skovala se pod kamení… Jako by to duše básníka zpívala. Bude smrt na zlatém hrachu klečet, postaví nás všechny do kouta… šeptá hlas paní Kateřiny… A jako memento vyznívá sdělení: Jsem pouhý básník, radar po lipami, není mi odpovídat, ptám se…
Jan Skácel: Naděje s bukovými křídly. FOTO archiv Trhací blog
V mé hlavě se rozsvěcuje vzpomínka na poslední setkání s Janem Skácelem pod stromem Petrské zahrady. Stál pohublý v pokrčeném baloňáku a oči mu plály…
Pořad končil… Dlouho jsme tleskali…
Manželé Kateřina Francová a Dušan Hřebíček nám připravili jímavé, lidské a nádherné chvíle. Skácelovy verše jim vyvěraly ze srdcí i myslí…
Krásný večer…
Jan Skácel. FOTO archiv
P. S. Malinký jak pecka třešně / a vyplivnutý / přímo před sebou / vyrůstám znovu / Pro druhé zbývám / Zebou mi ruce nebo nezebou (Jan Skácel)
Brno – Komín, 24. 1. 2018
Studio Paradox, Brno – Jan Skácel, Kateřina Francová, Dušan Hřebíček: Malinký jak pecka třešně. 23. 1. 2018
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 310)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
