Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 33)

Není člověku dobře po těle, ale ani – a to už vůbec ne – na duši! Politická pnutí v naší vlasti jsou nejen nešťastná, ale již i nad míru únosnosti. Můj bratr mě varoval, nedívej se na televizi, nečti noviny, neposlouchej rádio a nechoď mezi lidi, protože se dá na to umřít. Byl to odkaz. Bratr není. Ale člověk je tvor nepoučitelný a plný tužeb. Televizi pustí, internetem se probrodí a i mezi lidi zajde. Jejda, jejda.

Sedám do trolejbusu a jedu do studentské Marty na zkoušku tragedie Hamlet, princ dánský. Spolucestující se mračí, nemluví. Požádám slušně o uvolnění madla k podržení se, reakce je odpudivá. Připadám si jako zubař, co pacientovi sahá na bolavý zub. Jejda, jejda. Sedící se dívají zarputile, své francouzské hole tisknou mezi koleny. Těch berlí tady dneska ale je. Jako ozdob na vánočním stromku. Dívenky, špuntíky v uších, pokyvují hlavinkami, víří kolem sebe libou vůni a tváří se imbecilně. Jsou jako růžičky v trní. Jejda, jejda. Hned je to ráno hezčí.

V Martě probíhá kostýmová zkouška. Dřívější absolvent školy, výtvarník Ondruš, chodí se studenty a s paní krejčovou skladem kostýmů. Černé pelerínky tady někde musí být, hrály již třikrát. Červený plášť taky. Haleny, kalhoty, košile, vše vybereme na míry. Studentka manažerství vysvětluje:  Máme malý rozpočet a jen jednu krejčovou. Vím, slečno, nic se nezměnilo. Fundus je bohatý a přešívek musí být málo. Znám to tady.

Ze zkoušky si odskakuji splnit svou občanskou povinnost, odevzdat hlas v předčasných volbách někomu z kandidujících do poslanecké sněmovny. V komínské škole to vypadá na sjezd seniorů. Belhající zarputilí lidé krabatých tváří, v dlouhých zástupech hledají místnosti se zapečetěnými bedýnkami, aby třesoucími se prsty strefili osudovou obálkou do volební škvíry. Jeden tuze starý pán po odvolení přehlédl schůdek schodiště, ztratil balanc a o betonový chodník si rozsekl ústa i bradu. Říkám si, jejda, jejda, tak toto byly mé poslední volby. Na vozíčku sedící muž hlesne: Vy jeden pesimisto! V obchůdku kupuji rohlíky a chvátám na Elsinor, za Hamletem.

Zkoušíme scénu příchodu ducha krále Hamleta. Nabělené dívenky v černých pelerínkách s dráty mikroportů trčícími z kápí se plíží jevištěm. S kufrem bloudím mezi nimi. Režisérka Kubíková chce, abych si také nalíčil obličej bílou barvou. Paní režisérko, divadlo mám sice rád, ale trpím vleklým zánětem víček. Abych kvůli divadlu oslepl, věřte, že za tohle mi už divadlo nestojí. Přestanu se holit a do premiéry budu jako padlý sníh.

Večer pouštím televizi a okamžitě u ní usínám. Z dálav ke mně doléhají hlasy odříkávající volební výsledky. Strany pravice i levice dostaly na frak. Vytáhlý hubený muž se diví: Ano, jsme hnutí, ale takový úspěch jsme nečekali! Holohlavý lídr strany, co neumí vyhrávat, říká: Čekali jsme víc a jiný plešatý lídr vítězné strany, co neumí vyhrávat, dodává: Být v kůži předsedy, zachovám se jako chlap. Jejda, jejda! Kulantní pán v brýlích patle slova o volební plichtě…

Budím se uprostřed noci. Televizor si přede: V Lánech se uskutečnila tajná schůzka s pěti lídry vítězné strany. Bez vědomí a bez účasti předsedy vítězné strany. Jejda, jejda! Tak tohle je téměř jako na Elsinoru. Nebo lépe, jako v ruské gubernii za Gogola, když statkáři Dobčinský a Bobčinský soupeřili o hejtmanovu přízeň.

Ráno vcházím do studentské Marty. Jindy unavený herec Vojta na mě hledí zářícíma očima: Co říkáte na volby? Co bych říkal, Hamlete, vypadá to, že si za svého života ještě jednou zavolím. Aha!

Zkouší se scéna komediantů. Žádné Princi, herci přijeli, žádné Hamletovo nabádání, jak mají herci hrát, aby byli pravdiví a věrohodní. Vše je tu jinak. Do podhradí vběhne nohatá, rukatá, pohledná principálka v červenočerném trikotu a s ní dva urostlí klauni. Pokřikují, skotačí, žonglují s míčky, metají těly. Principálka přitáhne bednu a pak zpívá kuplet o tom, jak dívka šlape a šlape a šlape. Šantán na Elsinoru! Koneckonců, proč ne, je li zrušen blankvers, je dovoleno vše. Na požádání prince Hamleta komedianti hrají srdceryvný kus Past na krysy. Bedna je rázem pimprlovým divadélkem s oponou, jehož hlavními aktéry jsou královská koruna, džber plný jedu a sametově červené srdce. Pantomima o zradě, vraždě a věrolomné lásce je hrána s šarmem, vtipně a dobře. Napadá mě, že představitelka principálky (Alžběta Vaculčiaková) by jednou mohla být skvělou šansoniérkou.

O pauze oslovuji prince Hamleta: Synu, vy prý umíte hrát na trubku?
Ano, studoval jsem to.
Nepovídejte. Prosím, řekněte mi, jak se musí trumpetista nadechnout, aby trubka vydala kvalitní tón.
To záleží na nátisku.
Synu, na to se vás neptám. Pokud vím, tak se musí do nátrubku vyfukovat takové divné zvuky, že?
Ano. Takové pr, pr, pr.
A jak se trumpetista nadechuje, aby to pr, pr, pr vyfoukl?
Do bránice.
A jó! Tak do bránice, synu. Jejda, jejda, do bránice. To by mě nenapadlo. Princi Hamlete, nadechněte se, prosím, jako trumpetista a řekněte hlasitě: Ofélie, běž do kláštera!

Vojta se nadechl a spustil Hamletovu repliku, až mu čelní dutiny zadrnčely.

Kamaráde, synu, to mi vysvětlete, proč takto neoddýcháte celou roli? Proč svou mluvu matlete.? Copak se neslyšíte? Vy během jedné krátké věty dokážete vystřídat až tři body hlasového posazení. A to je, pane, kumšt. Vždyť vaše řeč je poněkud až akordická. Proč?
Abyste mi měl, co připomínat.
Kamaráde, vždyť vám jde o život! Copak to nechápete? Copak, vy nemáte pud sebezáchovy?
Mám.
V tom případě si laskavě uvědomte, že základ hereckého dýchání je stejný jako u trumpetisty. A vy přece troubit umíte. Neopouštějte tedy něco, co umíte, a vraťte se pokorně k tomu naučenému. Vaší odměnou pak bude, že se stanete hercem výjimečným. Protože, vy nato máte!

Vojta se usmívá jako Mona Lisa, nadechne se dechem trumpetisty a řekne: Děkuji! Jejda, jejda.

Po zkoušce zastavuji unaveného Vojtu. Chlapče Hamlete, dnes jste hrál dialog s Ofélií skvěle, skvěle, skvěle! Mluvil jste slova zvučná a čistá. Jste pro roli prince nadán mimořádně. Mělo to něhu i cit. Jen v křičených pasážích jste repliky chrlil, až zvracel. Už jste někdy zvracel?
Vojta se ulekl. Jo.
No, tak takhle zvracíte všechny delší pasáže role. Řvete je krkem, bez nádechů a je to takové neartikulované zvracení! To dá přece rozum, že když máte křičet, tak se musíte víc a častěji nadechovat. Četnějšími nádechy nebo chcete-li přídechy, můžete odsazovat slova, zvýrazňovat jejich potřebné významy. Copak vás při hře na trubku neučili frázovat? Je-li notami předepsán hlasitější nebo delší tón, je na jeho tvorbu zapotřebí více dechu, nebo ne? Víte vůbec něco o opoře dechové? Hamlete, bez dechové opory trumpetista nezatroubí. A vy troubit umíte. Jejda, jejda. Nezapomínejte, prosím, že Hamletové se vždy rekrutovali jen z těch nejlepších rétorů!

Vojta je kluk chytrá, chápe, oč mu na JAMU běží. S čistší mluvou mu rostou křídla. Stává se vtipným a výrazným. Hamletovy myšlenky vyslovuje, jako by je vymýšlel sám. Hraní ho očividně baví. Jeho tělo začíná mít kontury Hamleta.

Přemýšlím nad schizofrenním rozdvojením role Hamleta do partu přítele Horatia, kterému jsou připsány některé repliky prince. Na jedné straně zvyšují Horácův význam pro tragedii a účinně zvýrazňují Hamletovu hru na bláznění, ale na druhé straně je tento posun nemilý ve vztahu ke králi. Drzosti, které si může vůči svému strýci dovolit princ Hamlet, přece Horác nemůže. Vždyť je jen služebník a králův poddaný. – Ale asi může. Může. Na divadle je možné všecko! A tak chování i některé repliky Horatia dělají z krále zírajícího statistu a neschopného zbabělce, který nedokáže drzosti Hamletova přítele ztrestat.

Nezvyklý je i vztah kancléře Polonia a krále Claudia. Kancléř si v přítomnosti svého krále počíná tolik sebejistě a servilně, že je mi jasné, tenhle pán ví, co jeho současný šéf spáchal. Dokonce se domnívám, že to byl Polonius, kdo Claudia k bratrovraždě navedl. Osobitý, chytrý tlouštík Jan Řezníček je zapamatovatelný herec. Je mu dáno! Se slovy si pohrává jako žonglér s míčky. Na režisérce si pro své herectví umí vynutit adekvátní aranže.

Pozoruhodně hraje Claudia vytáhlý, poněkud ryšavý adept herectví Zbyšek Humpolec. Výbušností řezavé mluvy zvýrazňuje ctižádostivou touhu vládnout. Jeho vladař je požívačný erotik, záludný intrikán a zbabělec, který snáší nejhnusnější ataky svého okolí s diplomacií lstivé hyeny.

Mužného Laerta student Libor Stach stále hledá. Na cestě k věrohodnosti mu zatím brání nezvládnutá mluva. Nejpřesvědčivější je v ataku na krále Claudia. Ve své druhé roli silně stylizovaného Guildensterna je osobitý a jeho herecký projev výrazný. Jeho špitnutí, já chci domů, mě vždy rozesměje.

Martou se šušká, že proběhly volby rektora a že uspěl současný šéf školy, hudební skladatel, profesor Ivo Medek. Zvítězil o jediný hlas oproti kandidátovi z Divadelní fakulty, profesoru Josefovi Kovalčukovi. Jejda, jejda. Kam se člověk podívá, všude samé volby!

áno přišel do Marty šéf ročníku, profesor a režisér Ivo Krobot. Po deseti minutách, k překvapení všech přerušuje zkoušku a udílí připomínky. Je hrubě nespokojen. Studenti musí přece hrát dialogy jinak, s jinými akcenty, ve svižnějších tempech i v jiných aranžích. Jde o zásah razantní. Lapáme po dechu. Nejvíce režisérka. Máme totiž jen týden do premiéry. Je mi najednou jako kdysi na Provázku, když běsnící režisér Scherhaufer překopával a čistil svá divadelní díla. Studenti jsou zaskočení, pobledlí, někteří silně rozechvělí. Říkám Vojtovi: Hamlete, synu, konečně je na Elsinoru taková ta správná atmosféra. Všichni jsou nasraní a všichni mají strach!
Vojtovi, kupodivu bouře vyhovuje. Jede jako pila. Připomínky okamžitě zabudovává do replik, zrychluje svůj mluvní projev a je plný energie. Jako když ho živou vodou pokropí. Ivo Krobot je prostě velký pedagog, na svěřené nástroje umí hrát mistrovsky.

Na dnešní dopolední zkoušce doznívá včerejší očistné krupobití. Režisérka je posmutnělá, studenti rozmrzelí, nervózní a skleslí. Bloudím foyerem, vedu řeč klauna: Klasik Scherhaufer říkával, u divadla sa, Jarošu, može stát všecko. Úplně všecko, rozumíš! Jinak by to snad ani nebylo divadlo. Taky dokázal týden před premiérou přilétnout a obrátit nazkoušené na ruby. Zažil jsem to mockrát v Provázku i tady v Martě a vždycky to bylo k prospěchu věci. Přítomný student režie namítl: Ale tady ide o právo režiséra. Pane kolego, pan profesor Krobot je režisér a přitom taky i šéf ročníku. Odpovědný šéf. A šéf je šéf! Šéf je v tomto případě víc, než jím delegovaný režisér. Je to jako v Scherhauferově průpovídce: Potom došel bača a vyhnal jich všetkých!

V poslední fázi zkoušení máme dvě generálky denně. První dopoledne v deset, druhou v šest večer. Únava je veliká. V sobotu, den před premiérou dosahuje unavenost vrcholu. Aktéři posedávají, polehávají, vedou debatu o tom, že by snad mohlo být i volno. Vojta mumlá: Spal bych, spal! Nešlo by dnešní generálky spojit? Sjet je obě za sebou a celý večer by byl na odpočinek.
Povídám: Hamlete, synu, copak se dá zvládnout, hrát tuhle tragedii dvakrát za sebou bez oddechu? Vždyť jenom koukání na vás je strašná dřina.
Tak jednu zkoušku sjeďme jenom technicky.
To taky nejde! To bychom se mohli setkat s nenadálým překvapením. A co alternace, vážení? Gertrudy a Ofélie mají své poslední generálky. A co přítomnost techniky? To by byla přece velká komplikace. Musíme vydržet!

Únava však působí i blahodárně. Obě generálky jsou ve znamení „usazování figur“, herci je přestávají hrát a začínají jimi být. Nárůst kvality herního projevu se nejvíce projevuje u představitele hlavní role. Povídám, pane kolego, víte o tom, že se vám dnes narodil princ Hamlet? Jste milý, půvabný, mrštný, jste rozhněvaný mladý muž. Byla radost, koukat se na vás a poslouchat vaše repliky. Sice chvílemi ještě některé slova zamatlete, ale to už jsou jen malé detaily. Je před vámi téměř celý školní rok k dosažení dokonalosti jevištní mluvy. Myslím, že z vás bude výtečný a žádaný herec!

Daří se i oběma představitelkám Gertrudy. U svých královen sázejí na jejich sexuální chtivost a touhu po luxusu bohatství. Obě také přesvědčivě hrají ochladnutí a odtažitost svého vztahu ke Claudiovi po zjištění, že král je vrahem bratra Hamleta.
Mou pozornost upoutávají herecké kreace Ofélií. Půvabná blondýna Táňa Malíková je decentní ve všem i v lásce k princi Hamletovi a je na ní patrná silná závislost na vůli otce Polonia. Má příjemný hlasový témbr. Melodickou mluvou se snaží zvládat prostor divadelního sálu. Její řeč je srozumitelná. Ofélie Sarah Haváčové je půvab sám. V každém pohybu vyzařuje touhu a zamilovanost. V milostném dialogu s Hamletem je křehká a něžná jako ptáče. Tato scéna patří k nejhezčím z celé inscenace. Oféliinu pomatenost hraje přesvědčivě natolik, že se bojím, aby to její bláznění nebylo doopravdy. Škoda jen, že ne všem Oféliiným slovům je dopřáno vejít do přízně mého staršího sluchu.

Příjemným překvapením je mluvní i pohybová vybavenost studentů druhého ročníku. Roličky, které vytvořili, jsou výrazné a zapamatovatelné. Docela se těším, až je uvidím v rolích absolventských.

Poslední generálka skončila. Je konec. Kostky jsou vrženy. Zítra bude premiéra. Jedu domů. Pán s mobilem na uchu říká: Kamaráde, průser! Oranžové růže se koušou jako psi. Připrav se, čeká nás pěkný mazec.

Obě premiéry jsou vyprodány a mají úspěch. Vyprodaná je i repríza. Největší přízně obecenstva se po zásluze dostává představiteli Hamleta, skvělému herci Vojtěchu Říhovi.

Ve foyeru jsem po produkcích slyšel: Pozoruhodné a ve výkladu odvážně mladé. Mladí inscenátoři cpou do klasiky bláboly a přitom z ní vyhazují pasáže podstatné, které pak schází. Velice příjemný večer. Řekněte mi, co je Hamlet bez árií, a s kuplety, jako v šantánu. Vždyť tam není ani být, či nebýt! Studenti hráli s velkým nasazením. Tohle představení je parodií Hamleta! Připijme si na úspěch. Kostýmy jako z Romea. Pozoruhodná reflexe na současné dění. Na závěr místo piety zpívá Fortinbras v dlouhé, stříbrné paruce odrhovačku. Vypadá přitom jako gay z anglické hitparády. Režijní koncepce umožnila studentům uhrát Shakespeara se ctí. Stylizace menších figur je směšná. Byl to zážitek! A co muzika? Hamlet byl báječný. Nápad s kočárkem pro bláznivou Ofélii je také skvělý. Mně se to nelíbilo. Mně jo. Řekněte mi, proč tisknou programy tak malými písmeny? Já to nepřečtu. Je tu hodně mladých lidí.

I mně se dostalo něco slov. Hasič v letech: Pane Tuček, tak vy jste si odskočil z Polárky? Hned jsem vás poznal. Dobře toho krále hrajete. A omládl jste. Profesor školy: Bylo milé konečně vidět naživo mrtvého krále Hamleta. Alespoň jeden dobře mluvící herec mezi všemi! Pamětník: Víte, že si vás pamatuji, jak jste tady před padesáti lety absolvoval? Tenkrát jste tu hrál otroka, viďte? Teď jste ovšem povýšil, rovnou na krále, viďte? Tak co budete tady hrát příště?

Nic, pane. Hamlet je mým králem prvním a zároveň i posledním. Je to má labutí píseň.

Sedím doma a pospávám u televizoru. Z elsinorských mlh ke mně doléhá válka růží. Z pařícího močálu vylézají nakvašené mátohy. Ústa se jim nadouvají slovy. Prý touží po opravách, po úpravách, po nápravách a také proklamují změny. Vane vítr, slova jim trhá od huby. Jiné hlásné trouby řvou: Miloš má natlučené koleno. Babyka je liška. Lež, stejně máš krátké nohy. Bohouš nese růži. Liška má mísu. Na topole je sivá holubička a v noční dáli houká kalous. Brumlám si, a to je ta krásná země! Na mou rakev se sypou růže. Buch, buch, buch.

Jsem král, co bloudí krajinou, kufr svůj těžký vláčí bažinou. Křičím. Omnia mea mecum porto. Všechny své věci nosím s sebou. Hromotlucký stín Claudia mně kvílí za zády: Pánové, trochu diplomacie do toho vraždění! Kdesi až tam na horizontu leze z pařeniště vousatý Fortinbras. Kdopak jen ho asi hraje? Mlha, mlha, mlha. Nic nevidím, samá mlha. Čert aby se v tom vyznal! Probírám se z mrákot. Obrazovka bliká, něco kváká. Říkám jí: Holka, je něco shnilého ve státě dánském, copak to necítíš?

Čtu vročení režisérky do programu k inscenaci Hamleta: Shakespearovo drama jako metafora světa nad propastí. Hroby se otvírají. Mrtví v rubáších skučí v ulicích. Princ Hamlet se vrací ze studií do rodného Dánska a zjišťuje, že jeho země se ocitá v apokalypse politické, společenské, morální. Je vyzván, aby hnijící organismus dánského státu uzdravil. V zápase se světem se utkává především sám se sebou, se svými slabostmi a pochybami. Za určitých podmínek je možná důstojnější nebýt. Uletět na Oféliiných slzách mezi lekníny, do krajů, odkud poutníci se nevracejí. Spát. Snít. Tělo rozpouští se jako kapka rosy. Zbývá ticho. A otázka. Otázka po smyslu lidského konání.

Bloudím si podzimním internetem, na monitor naskakuje imitátor Jablonský. Ústy prezidenta republiky vyslovuje větu: Prarodiče volí komunisty, rodiče socialisty a děti emigraci. Smutné, smutné, smutné. Tuze smutné, pane imitátore. Nejsmutnější však je, že emigrovat není kam!

Vypínám všechny moderní vymoženosti a navozuji si okruh veřejné samoty. Usínám. Ve snu se začínám těšit na reprízy tragedie dánského prince Hamleta. Protože v Martě mezi mladými je mi přece jenom nejlíp. Jejda, jejda, jejda!

Studio Marta, scéna Divadelní fakulty JAMU, Brno – Wiliam Shakespeare: Hamlet. Překlad: Jiří Josek. Režie, dramaturgie, úprava textu: Jolana Kubíková. Scéna a kostýmy: Martin Ondruš. Choreografie: Ladislava Košíková. Hudba: Zdeněk Král. Šerm: Libor Olšan. Světlo: Jakub Podešva. Zvuk: Jan Škubal. Produkce: Klára Chotěnovská, Karolína Vyhnálková. Pedagogické vedení: Ivo Krobot, Lukáš Rieger, Eva Jelínková. Osoby a obsazení: Hamlet – Vojtěch Říha.  Claudius – Zbyšek Humpolec.  Polonius, hrobník, Fortinbras – Jan Řezníček.  Gertruda – Lucie Ingrová nebo Ida Sovová.  Ofélie – Sarah Haváčová nebo Táňa Malíková.  Horatio – Jakub Rek.  Laertes, Guildenstern – Libor Stach.  Rosencrantz – Viktor Zavadil.  Osric – Jakub Urbánek.  Principál, divadelní královna, vedoucí chóru – Alžběta Vaculčiaková. Divadelní král, Cornelius – Adam Mašura.  Divadelní padouch, Voltemand – Martin Hudec.  Mrtvý král Hamlet – Jaroslav Tuček.  Kněz – Petr Neméth.  Malý Hamlet – Jáchym Král.  Malá Ofélie – Isabela Králová.  Chór: Šárka Býčková – Kristýna Hulcová – Tereza Slámová. Premiéry: 27. a 29. 10. 2013.

Brno – Komín, 1. 11. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 33)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ