Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 331)
Čtení, i když jde o čtení scénické, musí vždy klást důraz na ono magické slůvko „čtení“, neboť jde o kategorii herecké práce vycházející z principů rozhlasové tvorby. Scénické čtení je živou produkci za přítomnosti diváků. Herci, demonstrující divákovi své momentální prožitky v podobě psychologických zamyšlení, rozvracejí rytmus toku autorova textu.
Ve studeně se tvářícím komorním sále divadla Reduta se pokusil režisér Jiří Honzírek rozehrát scénické čtení hry nedávného redaktora Divadelních novin, divadelního a literárního publicisty a recenzenta a také básníka a dramatika Dominika Melichara Šepoty jako miničrtu o romanticky založeném muži, který marně hledá ztracenou lásku milované ženy Loveny…
Před třemi řadami diváckého sezení ponechal úzký prostor pro herecké akce a za něj umístil středobod dění – lůžko s polehávající dámou středních let, která tvořila barevné kaňky v miskách a své výtvory promítala stroboskopem na zeď…
Po stranách postele umístil vyvýšené sedačky pro hrající aktéry. Herci přicházeli a mizeli dvěma dveřmi jako zhmotnělí duchové.
Režisér četl autorovy scénické poznámky, herci hráli a naznačovali představované postavy… Hovořilo se o mřížích o zamřížované kleci… Trochu to připomínalo malý český blázinec… Žena na lůžku šepotala Wolkerovu Baladu o nenarozeném dítěti…
V sále se zatmělo, vstoupil elegantní mladý muž a šeptal: Myslím na tebe, lásko, moc na tebe myslím… Poté volným tempem a tichým hlasem pokračoval v dlouhém monologu…
Dominik Melichar v Rádiu Wave, září 2015. FOTO JONÁŠ ZBOŘIL
Delší monolog o lidech píchajících s oblibou do bublin na Staroměstském náměstí přednesl muž v růžovém overalu s tužkou v ústech napodobující cigaretu. Říkal, že je obchodník… Žena též v růžovém overalu vychrlila monolog o tom, jak před soudci vypovídala o šeptání do zdi… Tělem jí cloumal imaginární pes… Ještě jeden chlápek pobíhal scénou v růžovém overalu a dlouze pokřikoval, že se s ní znal… Rozjívená pošťačka v růžovém overalu se představila také ve svůdných šatičkách. Roznášela psaní a mlela texty jako na kafemlýnku… Elegantní mladík stále prohlašoval, že je zamilovaný do své Loveny, a litoval, že jeho žena hovoří se všemi, jen s ním ne…
Pro scénické čtení příliš monologická hra. Končila citací Wolkerových veršů: Statisíce lidí se milovalo / žádné dítě se nenarodilo z nich / ni naše se nesmí narodit. / To není hřích, / ale není to ani bída.
Elegán řekl: Víš, že to nedovolím. Udělám cokoli, ale tohle nedovolím, víš to. A žena za mříží, na posteli zareagovala: Vím. A tehdy řeka vyschla.
Čtení skončilo…
Přítomný autor byl poněkud rozpačitý při hodnocení produkce svých Šepotů. Pravil, že slyšel hlasy, ale posoudit je si netroufá…
S velmi náročnými texty Dominika Melichara si nejlépe rozuměly Lucie Ingrová v roli treperendy Pošťačky a Kateřina Jebavá, představitelka dámy se psem. Roman Blumaier se snažil vytvářet záhadného, dialektem ozvláštněného Chlápka a Martin Tlapák nastínil robustního Obchodníka s přesně volenými prodlevami v textu. Snad nejblíže vykreslení postavy byla Monika Maláčová v duševní chorobou stižené Lověně. Výborně mluvící Dominik Teleky hrál roli romanticky věčného milence procítěně. Několikrát projevil i skrývanou výbušnost. Docela rád bych ho viděl v opravdové inscenaci…
Čtení bylo spíše hraním než scénickým čtením. Lépe řečeno nebylo rybou ani rakem… Zdálo se mi, že by si Melicharova hra scénickou podobu zasloužila.
Brno – Komín, 10. 4. 2018
Národní divadlo Brno – Dominik Melichar: Šepoty (scénické čtení). Režie: Jiří Honzírek. Dramaturg: Pavel Jurda. Hráli: Roman Blumaier, Lucie Ingrová, Dominik Teleky, Kateřina Jebavá, Monika Maláčová a Martin Tlapák. Komorní sál divadla Reduta, 6. 4. 2018.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 331)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
