Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 34)

Své Vzpomínky antihrdiny jsem psal celých pět let, další rok jsem je doplňoval a přepisoval. Vracel jsem se do minula, v paměti přehrával situace, dialogy, připomínal si krajiny, země, procestovaný svět a zastavoval při tom letící čas. Své okolí jsem příliš nevnímal. Byl jsem sebestředný. Knížka vyšla a mně najednou bylo pětasedmdesát.

Sedím u televizoru

Před nedávnem mnou otřásla skutečnost sedmdesátých narozenin souputníka, skvělého herce Pavla Zatloukala. Říkal jsem si, jak je to možné, že se ani věčně mladým divochům nepodaří čas zastavit?

Sedím u televizoru, koukám na podmořskou líheň doposud neznámých živočichů a vnímám tvrzení, že za vznik všeho živého na naší planetě mohou chemické procesy. No, prosím, když tuto tezi s trochou nadsázky zacílím na sebe, dospěji k poznání, že za mým zrodem nebyla ani touha lásky, ba ani vzplanutí nebo chtíč, nýbrž chemie.

Ano, chemie je původcem všech zrodů. Voda a teplo jsou jejími základními mocninami a pak už jsou to jen chemické proměny v čase. Je to vůbec možné? V televizní relaci tvrdí, že ano, vždyť v každém živém organizmu probíhá stálá chemická obměna. Odumřelé buňky jsou nahrazovány jinými, živými, přijatá potrava je chemickým procesem měněna na živiny potřebné k životu. Věřím ti, paní Televize, věřím! V něco se přece věřit musí!

Přemítám o proměnách souboru Divadla Husa na provázku, organismu, co setrvává na mapě evropského divadla plných pětačtyřicet let. Jakéže to tehdy byly chemické procesy v hlavách moudrých, co způsobily jeho vznik? A jaké chemikálie drží tento klenot při stálém zdraví a výkonnosti? Nechci domýšlet, abych nenarušil úspěšně fungující postupy.

Potápěči zabírají kamerami dosud nevídané druhy ryb hýřících barvami a tvary až nesmyslnými. Komentátor poučuje, že když jeden živočišný druh neuspěje a vymizí, chemické procesy vytvoří jiné, odolnější druhy. Chemie a chemické procesy ovládají celý svět.

Mumlám k televizoru, už jsem ti říkal, že věřím, nemusíš to omílat dokolečka, dokola. Ano, vím, že chemie vládne světu. Jeden chemik z Bechyně vládl financím našeho státu, a teď se dá o jeho zániku úspěšně pochybovat. Chudák stát. Chemie zajisté hnojí i českou válku růží. Jak, to ještě přesně nevím, ale zdá se, že vynucená rezignace křídla Bobčinských plně vypovídá o chemickém kultivování půdy pro sebezničení růžových záhonů.

The Jerry Springer Show

Pod tlakem úvah o vlivu chemie na člověka jsem zavítal do tuze krásného studentského Divadla na Orlí a pohříchu nepřipraven v něm spatřil kontinentální premiéru Jerry Springer: Opera, při které mně tuhla brada a o můj mozek se pokoušela určitá, jistě chemická reakce. S obrovskou chutí a ve vysoké kvalitě v ní zpívali, hráli, tančili adepti muzikálového oboru i se svými hosty nechutné, stupidní, vulgárnostmi prosycené příběhy americké The Jerry Springer Show. Když se v opeře párek mladých vyzpívával v duetu ze své vášně pokakat se do plínek, tak to mě už obcházely mrákoty. Možná i z toho jediného změkčení vulgárních slov. O přestávce jsem si na záchodku postěžoval svému dvornímu fotografovi: Chlapče, to se nedá, to je hnus, jsem v šoku, mám odkrvený mozek. Vždyť to všechno skvělé zpívání je na posrání a k hovnu! Jdu domů.

Počkejte, vydržte na druhou půli, nebudete litovat! Dal jsem na přítele a začetl se do inscenačního programu.

Skandální, šokující, nepřijatelné!!! Jerry Springer: Opera pojednává o tématech nevhodných pro mládež a obsahuje nadávky. Upozorňujeme rodiče, že tento pořad není určen pro nezletilé. Kurvadrát. Jerry Springer je americký moderátor. Jeho rodiče utekli kvůli svému židovskému původu před válkou z Polska do Londýna, kde se Jerry Springer 13. 2. 1944 ve stanici metra během bombardování narodil. V roce 1949 rodina emigrovala do státu New York v USA, tam Springer vystudoval střední i vysokou školu. Pracoval jako asistent Roberta F. Kennedyho, ovšem poté, co byl Kennedy zavražděn, začal pracovat v právnické firmě v Cincinnati ve státě Ohio. V sedmdesátých letech se aktivně věnoval politice, neúspěšně kandidoval za demokraty do kongresu, v roce 1971 byl zvolen do městské rady v Cinncinati. O tři roky později musel odstoupit kvůli aféře s prostitutkou, ovšem už za rok získal svůj post zpět a v roce 1972 byl dokonce zvolen starostou města. V roce 1982 neúspěšně kandidoval na guvernéra státu Ohio. Následně vyměnil politickou kariéru za kariéru v showbusinessu. Hrál v televizních seriálech, moderoval show America´s Got Talent, a Miss Universe. Největší slávu mu ovšem přinesl jeho vlastní pořad The Jerry Springer Show. Pořad nekompromisně bulvárního ražení, kde se lidé svěřuji se svými nejintimnějšími tajemstvími, zálibami a deviacemi.

Typická epizoda začíná varováním, že pořad není vhodný pro děti, následně přichází Jerry Springer za mocného skandování publika: Je-rry, Je-rry si potřese rukou s částí obecenstva a přivítá diváky u obrazovek. Následně zpovídá hosta, který se chce svěřit se svým tajemstvím. Poté pozve do studia jeho příbuzného či partnera, který je v přímém přenosu konfrontován s jeho zpovědí. Publikum dění ve studiu hlasitě komentuje a nezřídka dochází i k fyzickým inzultacím.

Celý postup se několikrát opakuje, až přijde čas Jerryho závěrečné myšlenky, tradičně zakončené větou: Takže na viděnou příště, opatrujte se, i navzájem. Show Jerryho Springera, která byla v roce 2002 magazínem TV Guide vyhlášena za nejhorší pořad všech dob, se vysílá od roku 1991 nepřetržitě dodnes, v mnoha zemích světa. Sám Springer v roce 2000 v rozhovoru pro agenturu Reuters prohlásil: Nikdy bych svůj pořad nesledoval. Nezajímá mě. Není určený mně. Je to jen hloupá, zábavná show.

Končila přestávka, povídám Pavlovi: Vidíš, vidíš, co dělá chemie s člověkem? Bojím se, že brzy i tuto americkou pakulturu doženeme. Pavel se usmál: Už jsme ji dávno dohnali. Copak nesledujete televizi? Třeba „Vyvolené“ a jim podobné pořady?

Na „Vyvolené“, Pavle, nekoukám, ale věřím na chemii, takže tě chápu, již jsme Ameriku dohnali.

Druhou půli jsem vnímal otrleji. Vulgarismy jsem bral jako nepřeložitelnou cizí řeč nebo jako chléb náš vezdejší a postavy děje – Satana, Ježíše, Boha, Adama, Evu, Anděla i umírajícího Springera – s tichým nezúčastněným úžasem. Ovšem obdivoval jsem přitom herecké i pěvecké výkony, taneční bravuru sborů, nápaditou režii, výtečnou choreografii, skvěle hrající orchestr a výbornou výslovnost všech aktérů. Přítel Pavel měl pravdu. Pro druhou půli stála za to zůstat. Ve strhující podívané dostaly biblické příběhy spolu s morálkou lidstva pěkně na frak. V mučivých sloupech stvoření stoupala k nebesům jen všemocná chemie. Závěrečný slogan přídavku zpívaný a křepčený ve zběsilém tempu Kurvadrát, kurvadrát, už nemáme o čem hrát, zněl jako memento současnosti.

V programu jsem se dočetl: Většinu nastudování Jerry Springer: Opera provázely skandály a protesty, zejména ze strany náboženských organizací. Titul bývá častován přívlastky jako skandální, kontroverzní, obscénní. Do jisté míry oprávněně. Rozhodně se jedná o jedno z nejsprostších děl, která jsou na divadelních prknech k vidění. Autoři Richard Thomas a Stewart Lee uvedli svou Operu v koncertní verzi na Fringe festivalu v Edinburgu. Ředitel londýnského Národního divadla Nikolas Hytner autory vyzval, aby Jerry Springer: Opera nastudovali i na prknech první britské divadelní scény. Zde měla opera v režii Stewarta Leeho premiéru 29. dubna 2003. Po půl roce se přesunula na West End, kde se dočkala 609 repríz a vedle jiných ocenění vyhrála hned čtyři Ceny Laurence Oliviera včetně ceny za nejlepší muzikál. Poté vyrazila na turné po Velké Britanii a dílo postupně prorazilo do Ameriky, Kanady či Austrálie. A nyní se velkým obloukem navrátilo zpět na evropský kontinent, k nám do Brna. Marně přemýšlím, jak si tuto slávu mohlo nechat ujít věhlasné, muzikálem kojené brněnské divadlo na Lidické ulici. Asi v tom byla zase nějaká jinak vlivná chemie.

Tým Divadla Na Orlí zasluhuje velké uznání za odvahu i za kvalitní provedení opery a především vedení školy za svobodnou statečnost. Studenti Ateliéru muzikálového herectví MgA. Stana Slováka i jejich hosté se spolu se studenty třetího ročníku a dvěma konzervatoristy zapsali úspěšně do historie.

V sobotu 9. listopadu jsem si udělal velkou radost na „Oltecu“. Na Starém Brnu v Paláci Prigl, v rámci programu Hosté Divadla Krajiny, bylo k vidění představení Ateliéru klaunské scénické a filmové tvorby DIFA JAMU Clown´s Crumbs. Ještě teď mám na tváři úsměv! Kvartet mladých brilantních klaunů: Marta Kuczynska, Filip Teller, Lukáš Karásek a Pavol Seriš svými korpusy kouzlilo plastiky v pohybu. Jako když hudebníci hrají na housle, na violu, na violoncello. Zázračná chemie tvoření vyluhovala z těl klaunů hudbu sfér. Neslyšnou, nám hlušším však jasně slyšitelnou. Byl to zážitek mimořádný, stvrzující teorii, že v podstatě za vše, tedy i za umění, může všudypřítomnost chemických procesů!

Z prográmku vyjímám: Představení Clown´s Crumbs je založeno na tradici středověkých potulných komediantů, kteří putovali z města do města. Přinášeli nejen zprávy z jiných krajů, ale věnovali se též hraní divadelních kusů, kousků, drobků. Vtipný a zlehčující přístup k tématu spirituality a víry je prvkem, který se vyskytuje napříč celého představení. Herci – klauni využívají nejen psaný text, ale zároveň i své schopnosti autorské a improvizační tvorby. Interpreti pracují především se spontánními emocemi – tedy s tím, co se odehrává teď a tady, v dané situaci, daném prostoru, městě a životě. S touhou navázat blízký a přímý kontakt s publikem využívají komedianti nespočet různých cizích řečí: češtinu, angličtinu, francouzštinu, němčinu, polštinu. Všechny nesrozumitelné jazyky jsou s nasazením aktérů překládány. Diváci nejsou pouze publikem, které se schovává ve tmě, herci se na přihlížející obrací ve snaze vést dialog či je pozvat přímo na jeviště.

U hospodského baru jsem kvartetu klaunů vysekl poklonu, že ve mně navodili pocit krásy, který jsem měl kdysi při spatření produkcí Marcela Marceau nebo Bolka Polívky. Spontánně odpověděli: To nás naučil Pierre Nadaud. Ať tedy žije vrchní chemik, pedagog, klaun Pierre Nadaud!

Sedím u televizoru a nevěřím uším. Nějaký vědecky vypadající člověk s nóblovou výslovností zcela vážně říká, že je u nás milion lidí na úrovní bídy a půl milionu, především dětí, na pokraji bídy. Že velká většina českých seniorů má důchody vyměřené za socialismu, ale tím, že žijí nyní v kapitalismu, ve kterém se oproti socialismu vše zdražilo, nemají z čeho platit nájmy za svá bydlení a stávají se z nich bezdomovci. Pán dodává, že u lidí, co žijí v bídě, dochází k porušování základního lidského práva, práva na slušný život. A že bída plodí zločinnost, kriminalitu, neúctu, netoleranci, nemravnost.

No prosím, co s námi dělá chemie. Sotva jeden vrchní chemik na chvíli vypadne ze hry, slyším, co jsem dříve slyšet nemohl. Žel jsou to jen samé jobovky. Čeho já se ještě nedočkám? Třeba zítra přijde někdo a řekne: Koukej, blázne, král je úplně nahý!

V brněnském Domě umění jsem se v neděli večer cítil být naprosto a zcela šťastným. Využil jsem pozvání loňských absolventů herectví DIFA JAMU a přišel na slavnostní ukončení retrospektivní výstavy z díla jednoho z nejvýznamnějších sochařů, malířů a grafiků německé klasické moderny Wilhelma Lehmbrucka.

V programu čtu: Výstava je koncipovaná jako retrospektiva. Lehmbruckovo umění je představeno výběrem skulptur z let 1898-1918 včetně všech zásadních plastik, – kresbami, malbami, lepty a litografiemi z let 1904-1918. Wilhelm Lehmbruck se narodil 14.  1. 1881 v Meiderichu u Duisburgu, zemřel 25. 3. 1919 v Berlíně. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Dűsseldorfu (1901-1905) a v letech 1910-1914 žil a tvořil v Paříži, kde se seznámil s díly Archipenka, Brancusiho, Deraina, Maillola a Modiglianiho. Zde vznikly expresivní, abstrahované plastiky s extremně prodlouženými končetinami a melancholickým výrazem. Mezi nimi i proslulá Klečící (1911), která se stala jedním ze symbolů expresionismu. V roce 1914 odchází Lehmbruck do Berlína a koncem roku 1916 do Curychu. Naplněn depresemi a citovou disharmonií volí v březnu 1919 v Berlíně dobrovolnou smrt. Bože můj, vidíte, zase ta chemie! Zas a znovu chemie a pořád jen chemie!

Je nás, diváků, plný sál, obhlížíme vystavená díla. Dva, černou barvou natření muži se proplétají mezi námi, zastavují se u jednotlivých soch a svá těla i své obličeje pozvolně stylizují do Lehmbruckových děl. Černí pánové jsou pohybově neskonale přesní. Tuhnutí jejich živé hmoty v neživou je naprosto dokonalé. S údivem pozoruji, jak se jejich těla proplétají do podoby bronzové skulptury. Nápodoba Sedícího mladíka je až dojemná, smutek bronzu v živém těle usedá jako havran spisovatele Poa. Aby pánové dosáhli rozměrů protažené sochy Stoupajícího mladíka, neváhají ze svých černých korpusů vytvořit pyramidu. Při stylizaci Klečící vyzařuje z černého muže svatost a úcta. Smutní černí mužové se proměňují v samotného tvůrce, jejich ruce hnětou sochařovu hlínu, jejich ústa drtí Lehmbruckova slova. Černá těla jsou prostupována chemií tvůrčího týrání a beznaděje. Černí pánové se zvedají, odcházejí. Zůstávají po nich černé otisky chodidel, prstů i těl mezi skulpturami na struktuře hnědavých parket. Čas výstavy děl Wilhelma Lehmbrucka byl u konce.

Říkám si verš: Do bronzu, do hlíny, do ticha / své boly člověk navždy zamyká… Tisknu hercům – Daliboru Bušovi a Lukáši Černochovi černé ruce, blahopřeji jim ke geniálnímu nápadu i k jeho skvostnému provedení a s pocitem blaha v duši vycházím do světly ozářeného města. Před Domem umění roste ohromně košatý strom. Žlutavými listy skrápí svou rodnou matičku zem. U kořene stromu se blýská zadnice bezdomovce. Sere. Ach, ta mocná chemie, ta šumí i v Brně!

V televizní relaci mně tvrdí, že životu naší planety Země se začal odpočítávat čas. Že za půl druhé miliardy let se Slunce promění v červeného trpaslíka a svým žárem spálí všechno kolem sebe na škvarek. Zachvátil mě strach z blízkosti apokalypsy všech chemických reakcí světa.

Když není Bůh, co se dá dělat? Nic!

Brno – Komín, 14. 11. 2013

P. S.

Dlužím jeden křestní list. Tady je:

Jerry Springer: Opera. Provozní ředitelka – Lenka Tesáčková, produkční muzikálu DIFA – Markéta Švecová. Hudba: Richard Thomas. Scénář a texty písní: Steward Lee a Richard Thomas. Aranžér zpěvu: Martin Lowe. Aranžér orchestru: Martin Koch. Realizační tým: Režie Stano Slovák. Překlad, jazykový lektor Mikuláš Bryan. Dramaturgie Jitka Šotkovská. Hudební nastudování Karel Albrecht, Dada Klementová. Kapelník Karel Albrecht. Choreografie Michal Matěj. Step Jakub Zedníček. Scéna Jaroslav Milfajt. Kostýmy Andrea Kučerová, Eliška Ondráčková. Videoprojekce Petr Hloušek, Dalibor Černák. Grafika tiskovin Lucie Halgašová. Produkce Ludmila Havelková. Zvuk Petra Konvicová. Osoby a obsazení: Jerry Springer – Zdeněk Junák j.h. / Jonathan Weirus, Satan – Jan Brožek j.h. / Steve Wilkos – Martin Tlapák j.h. / Dwigh, God – Pavel Režný / Peaches, Baby Jane – Kateřina Falcová / Tremont, Montel, Jesus – Marek Ouda / Irene, Mary, Valkýra – Monika Havlíčková j.h. / Zandra – Barbora Chrenková / Andrea – Andrea Chrenková nebo Nikol Kotrnetzová / Chucky, Adam – Jiří Ressler j.h. / Shawntel, Eve – Natálie Tichánková / Diváci, Ku-Klux-Klan, sestry, diváci v pekle, andělé: Barbora Chrenková, Nikol Kotrnetzová, Pavel Režný, Marek Ouda, Monika Havlíčková j.h., Natálie Tichánková, Daniel Rymeš (3. MgA. MH), Michal Kuča (3. MgA. MH), Markéta Pešková (3. MgA. MH), Katarína Mikulová (3. MgA. MH), Ludmila Havelková (3. BcA. DM), Eliška Skálová (Konzervatoř Brno), Tadeáš Horehleď (Konzervatoř Brno), Soňa Motlová j.h., Šárka Doležalová j.h., Kamila Veverková j.h., Jaromír Durna j.h. Kapela: klávesy – Karel Albrecht / klávesy 2 – Tomáš Kufhaber nebo Jan Dobiáš / bicí, perkuse 1 – Stanislav Pliska / bicí, perkuse 2 – Tomáš Kovanda / kytara – Martin Kostaš / příčná flétna – Milan Vaněček / Altsaxofon, klarinet – Antonín Mūhlhansl nebo Radim Hanousek / sopránsaxofon, klarinet, basklarinet – Ondřej Dvořák nebo Pavel Zlámal / trubka Pavel Petrla / lesní roh – Radek Vavřín. / Mistr zvuku – Rastislav Kuka, Václav Ryšavý / jevištní mistr – Petr Alexander / vedoucí stavby – Radim Kopecký / stavba – Jan Plešák, Petr Tomek / realizace kostýmů – Veronika Jurdová, Yvona Aurerová, Kateřina Siažíková / garderoba – Kateřina Veselá, Renáta Bočková. Kontinentální premiéra 3. a 4. 11. 2013 v Divadle na Orlí / Hudebně-dramatické laboratoři JAMU, Orlí 19, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 34)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ