Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 345)
V šílící době, která ještě neví, že se opět vymknula z kloubů, jsem si udělal svátek. Pobyl jsem šest hodin v pozlacené skořepině Mahenova divadla a z toho pět hodin poslouchal hudbu génia osvícené doby Wolfganga Amadea Mozarta. Viděl jsem totiž během čtyřiceti osmi hodin dvě premiérová představení jeho Cosi fan tutte. Proč ne, jsem pozdní důchodce, mám na to.
Operní opus Cosí fan tutte vznikl v roce 1789 a poprvé byl uveden 29. ledna 1790 ve vídeňském Burgtheateru, tedy na sklonku panování rakouského monarchy Josefa II. Přízni společnosti se netěšil. Pokrytecká morálka pomazaných hlav honosících se rokokovými parukami dílo odmítla jako nepřípustnou, nemravnou provokaci…
Italský libretista umístil děj do Neapole. Situační zápletku údajně zpracoval na přání mocnáře dle plesové příhody, ve které dva důstojníci uzavřeli sázku o značný peněžní obnos, že jejich snoubenky odolají svodům jiných mužů.
Nadechl jsem se a zatajil dech. Po červeném koberci jsem stoupal vzhůru k prdelatým andělíčkům honosného sálu. S múzou Mab jsem usedl a sledoval napětí v tvářích hudebníků ladících instrumenty.
Dirigent Jakub Klecker pozvedl ruce, taktovka kmitla vzduchem a Mozartova hudba jako opojná mlhovina stoupala z orchestřiště. Na matné stěně z organtýnu se zhmotňovala ve valící se vulkanickou lávu. V průduchu dálky máchala artistní dáma pažemi pohříženými do pernatého boa. Pánové ve smokingu a se zlatými maskami na obličejích jí skládali hold. Dáma si pohrávala s ohněm. Pálila si nohy i ruce, oheň chrlila, oheň polykala, oheň si hřála v dlani…
Scénická krychle z černého mramoru s kupami pohozených židlí a na podlahu strženým obrovitým lustrem připomínala mauzoleum po živelné katastrofě. Casa de Pompei, matově provedená písmena bylo možno číst pod běžícími řádky překladového zařízení.
Pěvkyně Pavla Vykopalová a Václava Krejčí Housková, představitelky po mužských náručích toužících sester Fiordiligi a Dorabelly, zpívaly v šatičkách drobných školaček jako svůdné najády, až jsem přivíral oči. Pěvecký výkon Pavly Vykopalové oslnil, par excelence!
Skotačiví chlapáci, tenorista Ondřej Koplík a vládce nádherného barytonu Roman Hoza, rozmařile špásovali a citlivě zpívali party milujícího dua „sázkařů“ Ferranda a Guglielma. Hubený, bezvlasý, všemu smilství propadlý intrikán Don Alfonzo v podání fenomenálního basisty Jana Šťávy zářil jako hvězda na nebi. Každý jeho vstup na scénu elektrizoval.
Druhý premiérový večer již tolik hudebně nejiskřil. Protagonistům se však dařilo více propojovat pěvecké projevy s vytvářenými postavami. Karol Kozlowski (Ferrando) a Igor Loškár (Guglielmo) působili lyricky a přirozeně. Jasně znějící soprán Jany Šrejmy Kačírkové podmračené Fiordiligi slušel. Stal se ozdobou večera. Obdivuhodný výkon podala i Jana Hrochová v diblikující svůdnici Dorabelle. Rozmařilou služebnou, prodejnou dívku lehčích mravů Despinu, vytvořily šarmantní Andrea Široká a Marta Reichelová.
Režisérka Anna Petrželková zabydlela scénu mnohými detaily. Dvě obrazovky přinášely obrazy zvenčí. Bojová letadla a pochodující vojáky v maskáčích, líbající se dvojice, chodbami divadla prchající milovníky, na schodech se povalující pijany… Na jevišti postávaly sošky satyrů, jevištěm poletovaly postavy amorů. Kráčel po něm těžkopádný kopytnatý faun s obřím falem, z kufru byly vytaženy symboly „zednářů“ – protažené kleště a pila. Peněženky pánů byly děravé, kostýmování současné. Dokonce došlo na trička, na džíny, na sluneční brýle… Ohnivá dáma roztočila zažehnuté cancourky na prsních bradavkách. Sbory nastupovaly z hlediště, pánové zpívali Cosí fan tutte a na jeviště se snesl velký bílý otazník. Také se snesla opona z organtýnu. Vřela na ní valící se žhavá láva. A v tom se stala chyba. Její spodní ráhno levým koncem zadrhlo o zdivo portálu. Hlavou mi kmitlo, že by také zemětřesení?! Ráhno se vysmeklo a opona udělala bác…
Děkovačka byla zaslouženě velkolepá.
Spěchali jsme na rozjezd tramvají. Řekl jsem: Potěšilo mě, že máme v Brně hudebníky a pěvce, co umí „svému“ Mozartovi rozumět. Zrovna tak mě potěšila snaha naučit srozumění s Mozartem tvůrce operou dosud nepoznamenaných.
Mab zvolnila krok: Ano, máme skvělé pěvce. Ale tempo produkce se mnohdy stávalo nesnesitelně vleklým. Jako by v představení bylo „příliš mnoho not“… Nebo dějových odboček… Kdo za to může? Mozart?
Moje milá, platí takový divadelní zákon. Za činoherní, operetní nebo muzikálová představení odpovídá režisér, za operní dirigent. Ten je strůjcem. Ten má právo i škrtat. Mozart byl génius, takže toho bych nevinil…
Piši tyto řádky a myslím na dobu, ve které emancipace zcela zachvátí realizační tvůrčí týmy operních děl klasiků… Čeho se asi příští ctitelé opery, nebo lépe její konzumenti, na jevištích dočkají… Tedy za předpokladu, že tato klasická hudební formace přežije…
Omamná vůně komínské noci dýchla do oken…
Brno – Komín, 21. 5. 2018
Národní divadlo Brno – Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte. Libreto: Lorenzo da Ponte, hudební nastudování: Jakub Klecker, dirigent: Jakub Klecker, Robert Kružík, režie: Anna Petrželková, scéna: Eva Jiřikovská, kostýmy: Eva Jiřikovská, pohybová spolupráce: Hana Achilles, sbormistr: Pavel Koňárek, Klára Roztočilová, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Vojtěch Orenič. Osoby a obsazení Fiordiligi: Pavla Vykopalová / Jana Šrejma Kačírková, Dorabella: Václava Krejčí Housková / Jana Hrochová, Ferrando: Ondřej Koplík / Karol Kozlowski j.h., Guglielmo: Roman Hoza / Igor Loškár, Despina: Marta Reichelová, Don Alfonso: Jan Šťáva. Premiéra 18. 5. 2018 – druhá 19. 5. 2018 v Mahenově divadle, scéně NdB.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 345)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Pelikán
Zdá se mi
moudře okomentovaný situační rámec doby vzniku díla. Sám bych na tuto operu nešel: rád zaujímám roli liberála mezi konzervativci a instinktivně bráním postoje konzervativce tam, kde řád mizí ze světa.
Díky za další skvěle napsaný komentář!
13.06.2018 (7.02), Trvalý odkaz komentáře,
,