Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 360)
Je začátek prázdnin, smutek z úmrtí nadšených tahounů pomyslných kár božské Thálie je převeliký… Zuby nehty se bráním propadnutí sítem do tmy zapomnění, píšu a vzpomínám. Vzpomínám a píšu…
Spolu s paní doktor Eugenií Dufkovou připravuji do tisku svou výroční knížku 33 mudrování a jedna povídačka navrch. Protože se naivně domnívám, že vřavu dějinného dění překoná tištěné slovo spíše než paměť elektroniky. Naše virtuální korespondence i bezdrátové hovory protřásají kdeco a kdekoho. Není se čemu divit. Žijeme déle a mnohé jsme viděli i zažili…
Paní Jarušce dlužíme. Nepsali jsme o ní. FOTO Youtube
Paní doktor pravila: Paní Jarušce dlužíme. Nepsali jsme o ní. Hrála v operetě, zpívala v opeře, učila a učí na JAMU, navštěvuje naše pořady…
Tak, tak. Profesorka Jarmila Krátká přitom byla, aniž bych to věděl, mým andělem strážným. Potkával jsem se s ní v dobách „hereckých“ na kulturních brigádách, ale i na schodišti staré budovy JAMU. S nemocnou paní Kateřinou jsme ji navštívili ve Staré říši. Bydlela vedle hřbitova. Za vilkou byla hluboká strž, rostly tam jilmy, keře rybízu a jahody. Propadlí do bolestí jsme pak chodili kolem větrného rybníka, kdesi poblíž Telče…
Má paní už není, profesorčin manžel také ne…
Profesorka Jarmila Krátká se narodila ve Ždánicích. FOTO archiv
Od paní doktor jsem obdržel depeši: Profesorka Jarmila Krátká se narodila ve Ždánicích, tam, kde se zpívají krásné moravsko-slovácké lidové písně, a až se naplnil čas – chtělo ji nejen divadlo v Brně, ale i v Ostravě, Jihlavě, Teplicích… Rozhodla se pro Brno.
Nevím přesně, zda mají umělci v oblibě slovo „píle“, ale bez ní může být na jevišti krušno (jako ostatně všude), i velký talent hasne. Paní Krátká měla obého dostatek: zpěvu se začala učit v Lidové škole umění, s ochotníky hrála v Typosu, absolvovala státní konzervatoř, čtyři semestry na filosofické fakultě brněnské univerzity, obor čeština – ruština, absolvovala Pedagogickou fakultu (1955), později JAMU, obor operní zpěv. Posléze na této škole učila, stala se profesorkou a také prorektorkou.
Na jevišti měla zvláštní půvab. FOTO archiv
Na jevišti měla zvláštní půvab. Připomínala mi činoherní herečku Helenu Trýbovou – v tom, že nedbala na „herecký krasopis“ (jak tuto snahu nazýval docent Viktor Kudělka, muž blahé paměti, který mezi svými láskami snad nejvíc stranil operetě). Žádná povrchnost, žádná vnější líbivost.
Po devíti – pro ni úspěšných – sezonách přešla do opery.
Nebylo tajemstvím, že si vždycky přála zpívat právě tam. Pamatuji si dobře její projev: byl plný ušlechtilé vroucnosti. Tento postřeh ostatně dobře odpovídá jejímu lidského charakteru, její povaze. Nikdy se nenechala svést k nadsázce a její operetní i operní postavy byly vždycky živé bytosti, pohybovaly se na jevišti přirozeně, uměřeně k stavu, který zastupovaly.
Myslíte, že se naskytne ještě příležitost připomenout její život na jevištích operetních a operních? FOTO archiv
Myslíte, že se naskytne ještě příležitost připomenout její život na jevištích operetních a operních?
Odpověděl jsem: Vyloučit se to nedá… Třeba někdo někdy napíše drama či komedii a všechny nás i s ošidnou dobou v podobě teatrálního panoptika oživí…
Paní doktor napsala. Za předpokladu, že divadla přežijí…
(Psáno ve spolupráci s Eugenií Dufkovou.)
Brno – Komín, 5. 7. 2018
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 360)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
