Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 362)
Na okraji zájmu návštěvníků se na brněnském Výstavišti krčí a podléhá korozi funkcionalistická stavba kavárny – kina architekta Emila Králíka z roku 1928, která byla svého času i slavnou divadelní scénou. Hrálo zde Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, ale také brněnské Svobodné divadlo, pražský Semafor či liberecká Ypsilonka. A Emil František Burian v jeho zdech zkoušel a uvedl Nezvalovy Milence z kiosku.
Králíkova stavba se vymyká spolu s budovami ostatních služeb výstavnímu charakteru celého areálu brněnského Výstaviště. V duchu Králíkovy tvorby je především civilní architekturou a v této disciplíně předčí ostatní výjimečným pochopením své funkce. Architekt v souladu se svým světovým názorem a svými mimořádnými schopnostmi vytvořil dílo nevelké rozsahem, ale neobvyklé pochopením pro tehdejší pojetí humanismu. Klidným a racionálním přístupem realizoval neobyčejné výtvarné dílo, které dokonale prezentuje moderní architekturu své doby a svým významem dokumentuje evropské a v té době i světové myšlenky o novém přístupu ke stavitelství. Harmonie výtvarného výrazu velmi zdařile předkládá soulad funkce, konstrukce a výrazu. FOTO archiv
Velkou kapitolu do dějin divadelní tvorby pro mládež na jeho jevišti vepsal soubor Divadla Julia Fučíka se svými režiséry – Miroslavem Zejdou, Ladislavem Smočkem, Stanislavem Fišerem, Sašou Lichým, Zdeňkem Kaločem, Aloisem Hajdou, Liborem Plevou a dalšími. Svůj boj o bytí na kulturní mapě však prohrál a od devadesátých let je funkcionalistická budova jen chátrající památkou. Škoda, přeškoda.
Olga Hegerová (Fripiri), Dobroslav Riegl (Pavel Pátý), Jiří Olijnyk (Cikuli), Jaroslav Jarský (Miki Potopka), Jana Walterová (Barbora Sluníčková) v inscenaci hry Saši Lichého Fripiri (r. Saša Lichý, prem. 28. 3. 1962, Divadlo Julia Fučíka / Divadlo na Výstavišti, Brno). FOTO archiv IDU
Výstavní plochy připomínaly sté výročí vzniku Československa. Pavilony zářily, obdivovatelé korzovali. Vstoupil jsem do spoře osvětleného sálu opuštěného divadla a marně hledal stopy dřívějšího věhlasu. Smutně jsem vzpomínal na kancelář ředitele Viléma Lampartera, ve které jsem podepisoval svou první pracovní smlouvu. První profesionální. Vybavila se mi tvář Marie Waltrové vyprávějící legendu o tom, jak v orchestřišti divadla napadla Jaroslava Ježka melodie a pánové Voskovec s Werichem k ní vymýšleli text… Ano, tak se v Brně narodil Tmavomodrý svět.
Olga Hegerová jako Fripiri. FOTO MILOŠ BUDÍK
Bezpečnostní páska nedovolovala osahání plochy jeviště, ani pohled do jeho hlubin. Vzpomenul jsem na Edu Muroně, na Olinku Hegerovou, na Janičku Walterovou… Co já se s nimi nahrál.
Ze tmy se vynořil Mojmír Heger, mnul si ruce a smál se. Jako tehdy, když kolem divadla kvetly jírovce a omamně voněly magnólie. Pamatuji, jak na jeviště dopadaly plody kaštanů a jak nás rozpustilí jinoši ostřelovali skobičkami. Saša Lichý říkával: Je to svého druhu zápas. Jde o střet dvou energií. Energie jevištní se utkává s nashromážděnou energii hlediště. Diváci přicházejí do divadla naplněni negacemi. Jsou mladí a zlí. Jedině silné inscenační danosti je mohou odzbrojit a případně i dojmout. Jde o to naučit duše zběsilců lásce k divadlu. Nezapomínejte, že jste misionáři, řeholníci, věrozvěsti. Mojmír si ulevoval: Budu průkopníkem. Jednou ty dětičky uškrtím…
Mojmír Heger (druhý zleva) v dramatizaci Čapkových pohádek Kouzelník a detektývové aneb Velká pohádka kočičí a taky psí a tulácká a kdoví jaká ještě (r. Josef Henke, prem. 22. 5. 1962, Divadlo Julia Fučíka / Divadlo na Výstavišti, Brno). FOTO MILOŠ BUDÍK
Mojda byl anarchistou, levicovým bohatýrem. Jeho šťavnatý baryton vládl mnoha představením. Když šlo do tuhého, tak všechny přeřval. Byl i vášnivým recitátorem. Rebelsky revoluční verše střídal s milostnými. Jeho zkazky měly příchuť chtivosti Dona Juana. Životní rolí mu byl mušketýr Porthos. Přátelé ho nazývali „Hmoždířem“…
Nade mnou držel ochrannou ruku. Neustále sledoval mé rozpustilé improvizace a následně pomáhal inspicientům formulovat věty o mých hrdinských skutcích do knih hlášení, aby se na ně nezapomnělo. Byl svého druhu mým kronikářem. Posléze mě pasoval do stavu chráněného přírodního úkazu a nedovolil nikomu, aby mě sankcioval.
Josef Topol: Konec masopustu (r. Libor Pleva, prem. 15. 10. 1963, Divadlo Julia Fučíka / Divadlo na Výstavišti, Brno) – Osoby a obsazení: Král: Dorek Rosenmayer; Jindřich: Eduard Muroň; Marie: Libuše Vaněčková; Cihlář: Karel Fajt; Smrťák: Vilém Lamparter; Věra: Libuše Přichystalová (alternace); Olga Hegerová (alternace); Pražka: Jitka Rákosníková; Rafael: Jaroslav Tuček; Petr: Milan Vlachovský (alternace); Milan Pacák (alternace); Předseda: Mojmír Heger; Tajemník: Lubomír Pavelek; Anežka: Jana Walterová; Mladík: Jiří Olijnyk; Michal: Jaroslav Jarský; Pavlíček: Ladislav Šamlot; Šašci: Jana Walterová, Eva Hradilová, František Hruška; Vojáci: Olga Hegerová, Libuše Přichystalová, Milan Pacák, Milan Vlachovský. FOTO MILOŠ BUDÍK
Sál byl prázdný, pustý, nevlídný. Zachmuřený opustil jsem divadlo svého mládí. Na horizontu se modrala funkcionalistická věž a pavilon Morava obléhaly houfy světélkujících kuřáků. Naposled jsem obhlédl zasklenou krychli a řekl: Vydrž, dočkáš se. Páni radní jednou najdou důvod mít odvahu i peníze, uvidíš. Neboj se, mladých divadelníků máme v Brně dost…
Brno – Komín, 21. 7. 2018
Věnováno Olze a Mojmíru Hegerovým – kolegům, co záhy oslaví devadesáté narozeniny.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 362)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Vondrák
V tomhle divadle
napsali W+V+J píseň Tmavomodrý svět, Jiří Suchý si vzpomněl, že byli se Šlitrem účastni posledního večera před zavřením divadla a taky tady měla premiéru první rocková opera – Progres 2 – Dialog s vesmírem…
Škoda přeškoda toho krásného prostoru…
29.07.2018 (9.19), , Trvalý odkaz komentáře,