Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 363)

V minulých týdnech mi bylo ctí pomoci na svět knížce o bardu brněnského divadla, herci Josefu Karlíkovi. Slavnostní vysvěcení knížky S Josefem Karlíkem naposledy se konalo v půli června na malé scéně pod hledištěm Mahenova divadla.

Iniciátor jejího vzniku, režisér, profesor Alois Hajda, byl dojatý. Vzpomínal na svého přítele s úctou a láskou. Znal se s Josefem Karlíkem od dětských let.

Herečka Helena Kružíková, souputnice obou, v dlouhém monologu vypodobnila kroměřížskou „pohádku máje“ tenkrát o prázdninách i společná studia s „Pepíkem“ na brněnské konzervatoři. Hovořila dlouho. Dokonce se pochlubila osvětovou zkazkou o ročníkovém výletu do Prahy za ministrem kultury za účelem získání vysokého uměleckého školství pro Brno… Moderátor slavnostního aktu, herec Vladimír Krátký, musel dlouho čekat, až se herečka nadechne…

Autorka knížky, PhDr. Eugenie Dufková, tiše a ve vší pokoře znalce hovořila o vztahu k umělci, kterému divadlo i město mnoho dluží…

Poslední umělecký šéf herce Karlíka František Derfler připomenul žárlivostní facku uštědřenou slovutnému mistru manželkou, operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou. Poté citoval dojemnou vzpomínku Arnošta Goldflama,

Knížku S Josefem Karlíkem naposledy pokřtil patron vydání, prof. Petr Oslzlý, rektor JAMU.

Následovala autogramiáda. A protože účastníci pořadu obdrželi výtisky knížky, podpisování se protáhlo…

Do knížky jsem přispěl i já. Zde je má vzpomínka:

V Mahenově činohře se „lámal chleba“, zrovna jako v celé republice a mně se dostalo obsazení do role „čtvrtého opričnika“ v inscenaci Boris Godunov.

Běžela generální zkouška. Stáli jsme s kolegy, zabaleni do huňatých kožichů, na stráži kremelských chodeb, když se jevištní technika, obnažující trámoví propadel, zasekla. Stop, zakřičel režisér.

Josef Karlík v těžkém kožichu knížete Šujského si povzdechl: Pánové, mějte rozum, to je už po třetí, my se tady upečeme. Inspicient Pásek řekl: „Vydrž, Pepíku, oni to stejně zakážou.“ Herec Karlík se rozešel k portálu a tam špitl: „Jaromíre, ty jsi vůl…“

Jaromír měl pravdu, inscenace se premiéry nedočkala… Psal se rok 1970.

Rozkoukával jsem se a nábožně stoupal po schodech zákulisí Mahenky. V prvním poschodí před zrcadlem stál Josef Karlík v kostýmu Edgara. Šklebil se, dělal dřepy a prudce gestikuloval. Ve zkratkách si přehrával roli. Když se mu v zrcadle objevila moje tvář s otevřenými ústy, zamračil se a svou posunčinu ukončil. Můj uctivý pozdrav přehlédl a zavrčel: „Vy jste na JAMU neměli Stanislavského?“

Za půl hodiny jsem Josefa Karlíka sledoval v jevištním ringu inscenace Dürrenmattovy hry Play Strindberg. Jeho Edgar byl vynikající.

Listuji v knížce S Josefem Karlíkem naposledy. Paní doktor Dufková napsala:

Kteréhosi dne, mnoho let pozpátku, už ani nevím v kterou roční dobu, jsme se potkali na Dvořákově ulici, šel jste ze školy, ještě jste vyučoval na Janáčkově akademii (nikdy jsem vám neřekla, jak ráda vás vidím) a pravil jste smutně a vážně: „Končím. Mám velké bolesti. Umírám.“ Měla jsem to zase za váš skoro rozmar, všechno to herectví, jímž jste žil – jen jsem tehdy nevěděla, nebo nevěřila, nebo nechtěla vědět, že to nebyla slova z žádné hry.

Když se profesor Ivo Osolsobě (další tituly vynechám, protože, jak pravil jednou náš přítel, docent Viktor Kudělka, největší honor je jméno) loučil smutečním projevem s paní Evou Reichovou, pamatujete si přece na ni dobře, odešla v červenci roku 1999 – končil slovy: „Drahá paní Evo, na shledanou v nebi.“ Nechť je mi dovoleno vypůjčit si ona slova.

Drahý pane Karlíku, na shledanou v nebi.

Jsou prázdniny. Pokouším se zahnat chmury. Moc se mi to nedaří…

Brno – Komín, 23. 7. 2918

Věnováno donátorce vydání knížky S Josefem Karlíkem naposledy, paní Taťaně Hajdové.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 4. srpna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 363)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ