Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 37)

Je advent, budou vánoce. Lucie čehosi upije, a já nevím čeho. Jako zatvrzelý cukrovkář, narozený ve znamení panny, vánoční cukroví nepeču, protože ho nejím. Tak mám spoustu volného času. Lelkuji. Protože uklízet se mi také nechce, mučím počítač i sebe surfováním.

Politické slogany přeskakuji. Bídu země si nepřipouštím. Výroky typu Stát je v totálním rozkladu, nikdo jej neřídí beru jako fakt nevhodný pro mé adventní zahálení. Na blonďatou tezi Dvě ministerstva jsou málo jenom hlesnu: Něco za koblihy, něco za plat. To jsme si to zase jednou navolili. Nu což, my už lepší nebudeme. Nevzrušuj se, chlapče, apages satanas, surfuj klidně dál!

Nevím, jak se to mohlo stát, můj kamarád-přístroj ze svých hlubin vyštrachal povídání o bohem zapomenuté, honosným názvem Divišova čtvrť se pyšnící částičce okraje města Brna. Čert ví, co jsem zmáčknul.

Na něco málo domečků této čtvrtinky jsem se kdysi koukával z výše osmého patra paneláku sídliště Lesná. Stříšky skromňoučkých chaloupek se krčily nalepeny ve skalnatém srázu, pod nimi jezdily hrkotavé vlaky a za nimi dýmaly komíny Královopolských strojíren. Příjemný hlas tvrdil, že čtvrť vznikla ve dvacátých letech minulého století ze dvou odstavených železničních vagonů, které si ti nejchudší z nejchudších obezdili a ke kterým pak další a další nuzní přistavovali drobné baráčky, až z nich posléze vyrostla takzvaná kolonie. Bez cest, bez ulic, bez přívodu elektřiny. Stavební kámen, cihly, písek se musely nosit vzhůru pěšinkami na zádech a potřebná voda v hrncích až ze studánky skryté v lesnatém údolí.

Pamětnice s rozechvěním v hlase vzpomínala, jak tam u nich byla postavena mateřská školka, do které tuze ráda chodila, protože v ní byly židličky a stolečky a hodně hodné paní učitelky. Tolik ráda chodila do školky, že se až bála onemocnět, aby nescházela. Jiná pamětnice nahlas přemýšlela, proč kolonie dostala název Divišova. Povídalo se, že kolonii navštívil tvůrce hromosvodu Prokop Diviš. Ale to asi nebude pravda. No řekněte, co by tady páter dělal. Spíš si myslím, že název vznikl z divení těch, co sem za námi kdy zavítali. Divili se totiž, jak tady můžeme žít. Voda tu nebyla, elektrika sem nevedla, když pod námi jel vlak, pro kravál nebylo slyšet vlastního slova, domečky se třásly, a ze střech se valila oblaka prachu. A ještě jiná pamětnice vyprávěla o studu, jak musela na úřadech psát do kolonky bydliště Divišova kolonie, jak se tomu všichni smáli a říkali: Kde to, prosím vás je? To někde existuje? Kolonie? A jak jednou její maminka do kolonky napsala Divišova čtvrť a rázem byl s úsměšky pokoj. Pak už se nikdo nedivil.

Pamětník hrdý na příslušnost ke čtvrti, kterou šly i velké dějiny, vyprávěl: Po válce jsme začali stavět domky honosnější a ještě později jsme si tu v akci Zet zbudovali kulturní dům s hospodou. Potom samoobsluhu a přestavěli jsme školku. Nad studánkou postavili kapličku svatého Antoníčka a příjezdovou cestu s náměstím. Krásně se nám tady žilo! Do mikrofonu hovoří další. Tady nad námi vyrostlo město z paneláků, sídliště Lesná a nám do čtvrti přistavěli moderní rodinné domy. Zabudovali vodovod, natáhli elektřinu, plyn a vyasfaltovali cestu. Jenže pak přišel samet a to, co jsme si v akci Zet vybudovali, zrušili a pozavírali. A protože o to v privatizaci nikdo nestál, tak to tady všechno začalo chátrat. V toku vyprávění se začíná prosazovat i znělý, výtečnou češtinou provoněný hlas s nezvykle osobitými, krásnými sykavkami učitelky buddhistického centra tibetského buddhismu linie Karma Kagjű.

Hledali jsme vhodné místo, kde bychom se mohli scházet k meditacím. Město nám nabídlo nepoužívanou školku. Zvelebili jsme si ji k obrazu svému a scházíme se tady. Stálo nás to neskutečných dva a půl milionu korun. Reportérka se ptá: A co starousedlíci? Odpověď: Nu, bylo to složitější, ale my si řekli, že budeme vlídní a tolerantní, že své okolí přesvědčíme. Reportérka se dotazuje starousedlíků a ti odpovídají: Co máme dělat? Co jsme si postavili, to nám vzali, a teď to postavené rozprodávají. Co se dá dělat, hlavně, že už to tady nechátrá. Nakupovat chodíme do sídliště a hospodu jsme si vymohli. Ať si meditují, když myslí, že jim to pomůže. Vyčistili jsme skalní lom, vysekali náletové stromky, odtahali odtud odpadky i suť a tam se scházíme. V lomu pořádáme hry pro děti, koncerty, divadelní představení a na skálu si promítáme filmy. Snažíme se. Co si v hospodě dohodneme, tak to uděláme. Teď zrovna máme s městem spor o silniční obchvat. Chtějí nám ho stavět pod okny a nám se to nelíbí. Tak uvidíme. Cimbál preluduje hudební motivy nenávistných střetů z Prokofjevova baletu Romeo a Julie a pořad o brněnské Divišově čtvrti končí.

Kamarád-stroj zmlkne a na jeho obrazovce čtu: Český rozhlas Dvojka, pořad Divišova čtvrť připravila slovesná dramaturgyně Alena Blažejovská. Pozoruhodný dokument! Poslech hodný adventního rozjímání. Autorce se podařilo na malé ploše zachytit a zobecnit velký oblouk historických proměn nejen jedné okrajové části města Brna. Budu muset věnovat více pozornosti produkcím rozhlasu místo těm televizním a do Divišovy čtvrti si zajít na procházku. Ovšem až někdy později. Teď tam bude asi mrzutě.

Vydal jsem se do Divadla Krajiny. Tam chodím rád. Mezi mladými lidmi pookřeji, potěším se debatami na téma umění a vždy spatřím pozoruhodné, jedinečné představení. Ateliér klaunské a filmové tvorby divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění si malinký prostor na Starém Brně také oblíbil a musím říci, že to jeho studentům i absolventům pod trámy starého domu tuze sluší.

V pátek večer jsem se u barového pultu krátce setkal s učitelem klaunů, nenápadným mágem fyzického divadla panem Pierrem Nadaudem. Svou vypracovanou, sporou postavou i skromným vystupováním mně připomněl legendárního českého choreografa Luboše Ogouna. Mistr Nadaud mě uvedl poněkud do rozpaků upřímným poděkováním za Mudrování, ve kterém jsem chválil jeho odchovance Martu Kuczynskou, Filipa Tellera, Lukáše Karáska a Pavola Seriša za výkony v představení Clown´s Crumbs, uváděné v Divadle Krajiny před měsícem.

Před vstupem do hracího sálu se tísnili návštěvníci. Dcera Míša obsluhovala šatnu a prodávala vstupenky, já se ujal role uvaděče. Jako kdysi za mlada ve studentské Martě jsem trhal lístky a říkal: Vítejte, ať se vám u nás líbí! Pavel Trtílek mně zato držel místo v první řadě. Zašeptal: Uvidíte něco, co jste ještě nikdy neviděl.

Světla sálu pohasla. V temnotě, za slabého svitu Luny se z hvězdného popela rodí život. Nevzhledný balvan se pozvolna mění v živou poskakující žábu. Pomalé napružení, hop a plác, bělostný obláček prachu vytryskne pod tlapami. Hop a plác. V prachu zůstávají šlápoty. Stopy člověka. Poskakující žába se mění v chlapce. Pohyby jsou vláčné, pomalé. Měsíční. Beztížné. Hop a plác do prachu. Bílý obláček se zatetelí. Hop a plác a opět prašný obláček. Chlapec se rovná, roste, rozpíná paže. Z jeho těla padá prach. Prach se v proudu světla chvěje. Chlapecká postava krouží. Krajinou povívá jako pírko vesmírem. Z hvězdné tmy se k němu blíží tiše mumlající, štíhlý hoch. Přisává své chtivé tělo na korpus pomalu se pohybujícího chlapce a dvě těla již jen jedním jsou. Ve vláčném, tuze pomalém obřadu se proměňuje. Proplétá se, zaplétá, uzlí. Vytváří skulptury nevídaných tvarů. Je to originální a naprosto dokonalé. Připadá mi, že chlapce přímo před námi tvoří z plastelíny geniální ruka mistra Michelangela. Jako by kosti a klouby mladých umělců snad byly zhotoveny z pryže, tak jsou ohebné a přitom pevné. Dva hoši bez supění, bez viditelné námahy a bez potu předvádějí ve svitu Luny neuvěřitelnou artistiku nejvyšší světové třídy a jedinečnosti. Když ze dvou lidských těl poskládají vertikálu jednoho, chce se mi tleskat, ale bojím se, aby závan mých dlaní nesfoukl vyváženost stavby a neublížil kinetice zázraku. Bravo, pánové, bravo!! Ovšem název vaší geniální produkce Tešlon a Frkl, jsem nerozluštil. Ale to bude asi spíš můj problém, viďte?

Po přestávce nastupuje na černý koberec klaun slova, sympatický gagman Filip Teller. Než usedne za malý černý stolek, na černou pohovku, představuje se jako odchovanec studia Dům paní Evy Tálské, u které hrával s velkou chutí zvířata. Prase a koně. Dnes ovšem odehraje člověka, příběh roztouženého milovníka, dobyvatele ženských srdcí inspirovaného láskou. Jeho mluvní projev je spontánní, myšlení bystré, slova chrlí jako kulomet. Je krasavec a okamžitě si podmaňuje přítomné. Diváci se usmívají, smějí a výbuchy smíchu oceňují každou vypointovanou situaci. A těch je dost. Gagman Teller je také patřičně drzý. Naklání se nad divačky se syrovým vajíčkem v ruce a žádá: Podržela byste mi ho? Pak si vybírá dívku krasavici a hraje s ní eroticky laděný, dlouhý dialog. Je mile vlezlý. Masíruje dívce krk, rozpouští jí vlasy. Náhodně zvolená návštěvnice se chová naprosto přirozeně. Její ostýchavé, leč vstřícné reakce jsou přesné a dokonalé. Komik Teller v intimní, velmi choulostivé situaci nechává zhasnout světlo. Bravurní výkon! Výkon plný variant okamžitých, pečlivě promyšlených improvizací. Po odchodu partnerky do temna hlediště se smutný klaun svléká a obnažený odříkává tichou báseň. Tolik tichou, že nevím, o čem verše pojednávají. Snad o tom, jak se zbavit mužství. Nevím. Jen usuzuji z klaunova vlnění a exhibování.

Moc jsem pánům Lukáši Karáskovi, Florentu Golfierovi i Filipu Tellerovi tisknul pravice a nadšeně gratuloval. Panu profesoru Pierru Nadaud jsem se poklonil a řekl: Jste velkým mágem, vaši svěřenci mohou reprezentovat školu na kterémkoliv festivalu pohybového divadla v Česku i ve světě!

Byla hluboká noc, když jsem přišel domů. Bez rozsvícení, jako myška jsem vklouzl do postele a s úsměvem na rtech okamžitě usnul. V noci kamarád počítač přinesl mail: Mudrování o Betlému je na i-DN. No, vidíte, když člověk umí, furt ho chtěj, broukal jsem jako ve snu. Zdálo se mi totiž o samých radostných věcech.

Ráno jsem se probudil a pustil si televizi, já blbec! Je adventu neděle poslední a já píši, píši řádky ty, snad je někam také jednou dopíši.

Brno – Komín, 15. 12. 2013

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. prosince 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 37)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ