Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 376)
Smetanova opera Libuše je dlouhá, autor hudbě předepsal volné tempo, národovecké libreto překypuje obrozeneckou češtinou, inscenovat ji ve dvacátých letech třetího tisíciletí muselo být velmi tvrdým oříškem…
Díky rozsáhlé rekonstrukci budovy Janáčkova divadla a probíhajícímu připomínání stého výročí vzniku československé státnosti, jsme měli možnost ji uvidět v impozantním výstavním hangáru brněnského Výstaviště v nezvyklé, velkolepé, nezapomenutelné podobě.
Bájný Přemysl oráč přijel na Vyšehrad na bílém koni, v sedle hnědáka rajtoval bíle ustrojený Tomáš Garrigue Masaryk. Na obrovité jevištní ploše stála maketa Národního divadla. Zlatá kaplička se umně rozkládala a její jednotlivé výseče vytvářely rázovitá zákoutí i rituální monumenty. Pojízdná prezidentská lóže se stala jarmarkem tribunů státnosti. U stylizované vatry věčného ohně a u studnice vod zapomnění se děly sošné obřady. Ve větším květináči rostla lípa. Prostinká dějová zápletka byla proplétána jednáními okultisticky zpodobněných prezidentů republiky. Jejich velké hlavy se zdály být dominantou inscenace. Kejklení hlav překrývalo příběh vladařského stolce kněžny Libuše.
Prezident Masaryk vše obhlížel. Foto NdB
Sólisté se prodírali alegoriemi stoleté historie státu jako křovím. Pěvci sboru obcházeli kejkliště zdobnými kroky, podobni chóru. Byli přísedícími u soudu věků, stali se sletovými sokoly, hajlujícími přívrženci diktátora, stadickými rolníky i spartakiádními cvičenci. Krom těchto a dalších úkonů též skvěle zpívali. Někdy i v poklusu…
Prezident Masaryk vše obhlížel a procházel se mezi aktéry jako po zaplevelených záhonech rajské zahrady. Postával u mohutného glóbu a přemýšlel. Snad nad možnostmi prosazení existence společného státu Čechů a Slováků a jeho umístění na mapě světa. Poklekal u symbolů státnosti, cvičil s cvičenci, zatahoval oponu a také dával pokyn k jejímu stržení. Ve vhodně zvolené pauze hovořil k národu a před hlavou prezidenta Václava Havla smeknul…
Hlavy rudých prezidentů se povalovaly po podlaze. Foto NdB
Hlavy rudých prezidentů se povalovaly po podlaze. Trčely z ní jako sochy Moai na Velikonočních ostrovech.
Aktéři byli oděni v kostýmy odpovídající módě doby vzniku republiky. Černými žakety a fraky se pyšnil Vyšehrad i Stadice. Jen majestátní Libuši zdobila bělostná říza podobná hávu antických hrdinek.
Režisérovy nápady se i nadále kulily jako hrášky, jeden za druhým. Staré pořádky a zlé návyky dostávaly na frak. Šátečky pionýrů byly páleny věčným plamenem, zelená lípa velebena a ohrádka Zlaté kapličky se vznášela podobna plůtkům české malosti nad věštící kněžnou Libuší.
Libuše obklopena věrným lidem svým zpívala: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!
Účinkující stojící v sevřeném šiku mnohohlasně opakovali: Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!
Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Foto NdB
Orchestr hrál českou hymnu: Kde domov můj, kde domov můj… Obecenstvo povstalo a poté dlouho aplaudovalo ve stoje…
V programu inscenace jsem se dočetl – Obsah opery: V říjnu 1918 se naplnila touha českého národa po samostatném státu. V Národním divadle se koná slavnostní představení pro prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Spolu s ním se objevuje zástup těch, kteří jej ve funkci hlavy našeho státu následovali. Stejně jako byly rozdílné události a podmínky jejich vlády, tak se každý z přítomných prezidentů staví po svém k příběhu a počátku českého národa, jenž se jim odehrává před očima…
Heureka! Tohle jsem si měl přečíst před představením a vše by bylo jasnější… Jenže písmo je drobounké a světla v hale bylo poskrovnu…
Nezvyklé, velkolepé, nezapomenutelné… Foto NdB
Nastudování opery dirigujícím Robertem Kružíkem i výkon orchestru byly znamenité. Ze sólistů zápasících s prostorem a kolotem dění vynikli Alžběta Poláčková v roli Krasavy, Přemysl v podání Jiřího Hájka a představitelka Libuše Lucie Hájková. Úspěch u obecenstva měl Jan Šťáva zpívající Lutobora.
Výstupy sboru (sbormistr Pavel Koňárek) patřily ke kladům představení. Chloubou inscenace je scénografické řešení Tomáše Rusína a návrhy kostýmů Zuzany Štefunkové – Rusínové.
Invence režiséra Jiřího Heřmana se zdá být nevyčerpatelná. Jeho režie Smetanovy opery Libuše nepostrádá humor a má i potřebný nadhled. Inscenace pravděpodobně vyvolá názorové různice, ale zcela určitě se na ni bude dlouho vzpomínat.
Cestou na noční autobus pravila múza Mab: Proč orchestr nezahrál také Nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú? Vždyť jsme byli společným státem Čechů i Slováků…
Také mě to napadlo. Víš, možná proto, aby bylo o čem přemýšlet…
Noc byla vlahá…
Brno – Komín, 8. 9. 2018
Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Libuše. Libreto Josef Wenzig, hudební nastudování, dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Pavel Koňárek, asistent režie Vojtěch Orenič, Otakar Blaha, asistent dirigenta Kostiantyn Tyshko, pohybová spolupráce Kateřina Nováčková. Osoby a obsazení: Libuše:Lucie Hájková j. h., Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h., Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h., Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička, Lutobor: Jan Šťáva, Radovan: Roman Hoza, Krasava: Alžběta Poláčková j. h., Radmila: Václava Krejčí Housková, 1. žnec: Andrea Široká, 2. žnec: Daniela Straková-Šedrlová, 3. žnec: Jitka Klečanská, 4. žnec: Petr Levíček, T. G. Masaryk: Marek Pospíchal. Premiéra 7. září 2018, Brno Výstaviště v pavilonu P.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 376)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Vidět představení
i bez návštěvy divadelních prostor, to je umění slov Jaroslava Tučka! Díky jemu jsem zhlédl představení Libuše, jejíž hudba je mi dobře známa.
16.09.2018 (11.04), , Trvalý odkaz komentáře,