Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 378)

Na Komín se snesl déšť. Šumění a chlad mi připomenuly historku z tuze dávného dávna, z doby mé odpovědnosti za chod a existenci dvou souborů – Hadivadla a Divadla na provázku. Zvláštní story se do mé knihy Vzpomínky antihrdiny nevešla, tak vám ji, poněkud opožděně, napíši nyní.

Byl to tehdy pěkný poprask, v tom roce 1984, kdy se tvůrci Divadla Na okraji, Divadla na provázku, HaDivadla a Studia Ypsilon spojili a pod záštitou Svazu českých dramatických umělců manifestovali touhu po svobodné tvorbě.

Schůzky, soustředění v přírodě na louce, porady i závěrečné horečné zkoušky v prostorách Domu umění byly plné napětí a utajování. Dostalo se mi pozvání na odbor kultury krajského národního výboru, kde padla otázka, co bude, když projekt nebude…

Pamětníci ale vědí, že projekt byl a že se v Brně konal.

Procházkova síň tři dny nestačila pokrýt zájem diváků. Produkce to byla neveřejná, jen pro členy Svazu. Vždyť to byl projekt pražského ústředí českých dramatických umělců, kterému velela Jiřina Švorcová…

Jen co v Brně přehřmělo, dostalo se společnému projektu pozvání do bratislavského Paláce kultury.

Členové čtyř souborů se shromáždili kolem malé scény a technici se pustili do přípravy představení. Přitočil se ke mně režisér Peter Scherhaufer: Jarošu, vidím, že nemáš co dělat. Pojď, obejdeme chalupu.

Vedl mě labyrintem dlouhých chodeb. Na jedné z nich dal povel: Třetí dveře vlevo, choď! Šel jsem. Když jsem se ohlédl, Peterko už na chodbě nebyl, zmizel. Dorazil jsem ke třetím dveřím a vešel. Pět zamračených mužů a dvě ženy seděli na židlích, rozstrkáni po prostorné místnosti. Bylo ticho. Zdálo se, že se tam mračí i stěny…

Jeden zasmušilý vstal a podal mi ruku. Pán Tuček, vitajte, radi vás vidíme. Poďte ďalej. Tak ako v Brne?

Dobře. Ale u vás je jistě líp.

Myslíte?

Súdruhovia, toto je šéf Provázku, súdruh Tuček… A pán Tuček, ako sa páčil váš projekt v Brne?

Moc. Nápor diváků byl obrovský, ohlasy v tisku skvělé. I předsedkyně Svazu umělců byla spokojená…

Čože? Vy ste ten projekt v Brne hrali?

Třikrát, a s velkým úspěchem.

Muž se nadechl.

Súdruhovia, počujete to? Česi projekt hrali trikrát, a my budeme takí kokoti, že si ho teraz v Bratislave zakážeme?

Zamračení začali šermovat rukama, vstávali ze židlí, běhali po místnosti, křičeli a jednu chvíli to vypadalo i na rvačku. Tak jsem se vytratil.

Bloudil jsem jen tak chodbami, až jsem se po čase dobral k malému sálu. Soubory zkoušely. Nikdo si mě nevšímal.

Přiběhl ke mně hlavní z rozhněvaných. Pán Tuček, som Ľubomír Feldek, mám dnes veľký deň. Pôjdeme na Kolibu. Napísal som pre Juraja Jakubiska scenár rozprávky Perinbaba, dnes sa premieta hrubý zostrih filmu. Bude mi cťou vás filmárom predstaviť… Nebojte sa, na večernú produkciu vás doručím späť.

V promítačce jsem byl za hrdinu. Juraj Jakubisko řekl – Tak to ste vy! Herec Pavol Mikulík se smál: Vitaj, Jánošík a Juraj Slezáček pravil: Dobre robíš, fabulus zázračný. Jen korpulentní Eva Križíková zvolala: Rejžo, tak teda pokračujme…

Do paláce Domu kultúry jsme dorazili těsně před začátkem. Spisovatel Ľubomír Feldek mě představoval veličinám slovenského nebe. Pan Mikuláš Huba mě zrovna obejmul a řekl: Rád vás poznávam, když mi za zády zaznělo: Šéfe, hledá vás Šery.

Mračící se režisér vrčel: Na Provázku je průser a ty sa tu objímaš ako s Brežnevom! Okamžitě jeď do Brna. Na Provázku hořelo. Běž to vyžehlit!

Dobře. Po představení.

Vole, průser! Jeď hned. Choď!

Vypadl jsem z paláce. Tramvají jsem jel na nádraží a celý večer i noc vysedával v čekárně. První vlak jel v pět hodin ráno a byl „osobní“. Stavěl u každé vrby…

Překvapený vrátný na mě vybafl: Co děláte tak brzy ráno v Domě umění, když máte být v Bratislavě. V „dráťáku“ říkali, že jste měli úspěch.

Unaveně jsem řekl: Pane, kde tady hořelo?

Cože, tady? Že o tom nic nevím.

V osm hodin mě technik Provázku Míťa Macharáček zavedl do skladu kostýmů. Ukázal na malý závěs z jutoviny. Byl na něm upálen centimetr roztřepených konečků. Je silně napuštěný protipožárním postřikem, nechtěl hořet, ludra. Řekl jsem: Aha a šel se domů vyspat.

V Bratislavě přišel na večerní představení projektu pan Alexandr Dubček. Prozíravý režisér Scherhaufer mě tedy uchránil od pohromy. Tehdejší, pozdější, i současné. Jo, byl to stratég.

Brno – Komín, 2. 9. 2018

///

Filmová rekonstrukce unikátního projektu čtyř studiových divadel Cesty, jak ji zaznamenal Břetislav Rychlík, jeden z původních aktérů: Cesty (křižovatky — jízdní řády — setkání), ČT 2016.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 378)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Velmi zajímavé události,
   když se děly změny u nás i ve světě. Kolik lidí to mohlo osobně prožít a tak věrně zachytit než vzorný pisatel této vzpomínky, ředitel Divadla na provázku
   Díky Jaroušku

   23.09.2018 (18.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ