Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 387)
Napsala mi režisérka Jitka Vrbková: Připravili jsme novou inscenaci s herci s Downovým syndromem. Jmenuje se Zeď. Proč je tu zeď? Co je za ní? Budeme ji hrát opět v Artbaru na Kotlářské ulici. Naši herci udělali od loňska velký pokrok…
Jitka Vrbková s hercem Milanem Kosmákem. Foto Divadlo Aldente
V Brně bylo chladné odpoledne, foukal vítr a drobně mžilo. Trochu ofoukaný a ovlhlý jsem doputoval do sklepení bývalé pekárny. Dlouhou chodbou pobíhaly děti. Jejich rodiče a příbuzní směřovali k vybílené místnosti z cihel. Pod lunetovým stropem byl zavěšen reflektor, na podlaze vystavěná elevace. Na její pravé straně stály židličky, levá část byla ležením s polštářky.
Paní šéfová mi řekla: My nechápeme divadlo v prvé řadě jako prostředek výchovy, ale prostě jako divadlo. Downův syndrom je pro nás svébytná divadelní estetika. Ale je zřejmé, že se děti prostřednictvím představení hodně učí a je to pro ně taky dobrý prostředek komunikace s okolím.
Zájem o produkci byl veliký. Dětští diváci se tetelili na polštářcích, dospělí hnízdili na židlích a kytičky pro aktéry čekaly v bočních výklencích zdí. Lidé byli na sebe milí…
Jevištní kotlinka byla ukončena zalamovaným paravánem. Stříbřitou zdí.
Úzkou průrvou v sezení sestoupilo na dějiště pět dívenek a dva chlapci vedeni dospělými kamarády s šaškovskými čepicemi na hlavách. Šášuldové podělili děti drobounkými baterčičkami, ze zinkové vaničky se vylíhlo děvčátko a dětský hlásek prohlásil, že Nejdříve byla všude tma. Poté Bůh stvořil… Baterčičky zablikaly, hra na divadlo začala.
Úzkou průrvou v sezení sestoupilo na dějiště pět dívenek a dva chlapci. Foto Studio Aldente
Baterky se změnily na dýmající doutníky. Aktéři si stoupali, rejdili prostorem, nad ohníčkem si pekli buřtíky, zpívali písničky, hráli si na Romea a Julii, na hokejisty, kladli otázky a dováděli.
Na scénu přišel bělovlasý pán a zeptal se, zda už konečně někdo udělá do zdi dveře… A odešel.
Šášulda hrál na flétnu, na pasteveckou troubu, na saxofon, ťukal na dřívka polního xylofonu. Herci vykřikovali, šklebili se, snažili se o přesnou artikulaci slov a být ukázněnými. Jedna aktérka se odšourala, objala v první řadě sedící babičku a vrátila se zpět do hry… Paní Šášuldová se proplétala mezi herečkami, pomáhala jim, rovnala je do formací a zpívala. Aktéři chtěli vědět, co je za zdí. Ptali se tak dlouho, až opět přišel bělovlasý pán a paravánovou zeď otevřel… Herci a herečky prošli otvorem a diváci byli vyzvání, aby se také šli podívat, co je za zdí…
Herci vykřikovali, snažili se o přesnou artikulaci slov a být ukázněnými. Foto Studio Aldente
Šli jsme. Bíle pojednané zdivo nasvícené tajemným svitem mělo v látkových kapsách zastrkané účinkující. Mávali na nás. Loučili se.
Do plechové nádobky jsme vkládali kovové mince. Bělovlasý pán děkoval a byl konec…
Představitel Šášuldy, vynikající muzikant, autor scénické hudby Jan Kyncl řekl: Podstatná na tomto představení je schopnost herců autenticky hrát a prožívat představení. Můj cíl je vnímat jejich impulsy, jejich chvění a sjednocovat je do vyššího temporytmu. Pro mne to má mnohdy větší divadelní hodnotu než mnohé „normální“ divadlo. Každá z hereček a herců má svůj svérázný charakter, své skutečné příběhy, které režisérka Jitka Vrbková dovede velmi umně využít při tvorbě inscenace.
Paní Šášuldová se proplétala mezi herečkami, pomáhala jim, rovnala je do formací a zpívala. Foto Studio Aldente
Paní režisérka pravila: Možná vás udivilo, že děti po představení vybírají mince. Je to dobrá metoda, jak je naučit počtům. Poznají hodnotu peněz. Vybrané peníze si rozdělí – každý z nich si vydělá asi tak 50 korun a zjistí, že si za ně může koupit nanejvýš dva džusy…
Obdivuji se práci těchto divadlu propadlým, statečným dříčům. Mají můj respekt.
Obdivuji se práci těchto divadlu propadlým, statečným dříčům. Foto Studio Aldente
Pokud je mi známo, v zahraničí existují profesionální divadla herců s Downovým syndromem. V Polsku je to Teatr 21 a v Berlíně Ramba Zamba. Možná jednou brněnští dětští a dospívající herci z Divadla Aldente do těchto dospělých souborů doputují…
Přejme jim to.
Brno – Komín, 24. 9. 2018
Divadlo Aldente, Brno – Jitka Vrbková a kolektiv: Zeď Proč je tu zeď? Co je za ní??? Divadelní, hudebně – pohybový projekt autorů a herců, z nichž někteří mají navíc chromozom (tedy Downův syndrom). Režie: Jitka Vrbková, hudba: Jan Kyncl. Hráli: Hana Bartoňová, Zuzana Filoušová, Martin Kříž, Monika Pekařová, Lukáš Suchánek, Barbora Šotkovská, Martina Trusková, Eliška Vrbková, Iveta Kocifajová a Jan Kyncl. Premiéra v neděli 23. září 2018 v Artbaru Druhý pád, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 387)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
