Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 395)

Šest kabaretiérů v černých fracích s cylindry na hlavách a bělobou natřenými obličeji vběhlo na kabaretní jeviště. Za jejich zády na bílé ploše tvořily černé číslice měnící se letopočty. Božský Kája litoval, že se letos neuskuteční legendární soutěž Zlatý slavík.

Kabaretiéři smekli a uklonili se. Měli ovázané hlavy. Na obvazech výrazně namalovaná obočí. Zakuklené hlavy připomínaly divadelní masky klaunů Voskovce a Wericha z třicátých let minulého století. Tedy z doby, kdy hravý napnelismus českého poetismu začínal tušit neblahou budoucnost. Leitmotivem výstupů zmalovaných aktérů byla Hašlerova kabaretní melodie Ta naše písnička česká a škleb němých výkřiků do prostoru prudce vystřelovaných dlaní strnulých v křeči Evropy.

Zakuklené hlavy připomínaly divadelní masky klaunů Voskovce a Wericha. Foto NdB

Hrál se tuze smutný kus. Historické postavy republikového klání o sošku zlatého slavíka obnažovaly své životní postoje. Staročeské krédo Koho chleba jíš, toho písně zpívej ohýbalo páteře nejen pěvců. Vlivní politikové poletovali scénou v karikovaných podobách. Řečnili, dirigovali, nabádali a mizeli. Ikony mé fonotéky vysvětlovaly, prohlašovaly, dušovaly se a sypaly si popel na hlavu.

Byl jsem smutný. Nebylo se čemu smát…

Staročeské krédo Koho chleba jíš, toho písně zpívej ohýbalo páteře nejen pěvců. Foto NdB

Křepčení kabaretiérů mělo lehkost a švih. V době mlčení poletovaly v jejich rukou žluté tenisové míčky. Dlouho. Opravdu, opravdu dlouho… Gott vítězil, sbíral slavíky a jeho simulant běhal jevištěm s jednou nohou v plechovém kbelíku. Odkopávaný plecháč hlomozil, zraňoval hrající a já stále nevím, proč tomu tak muselo být…

I řeči zbohatlíků a černé vaky s mrtvolami dostaly svůj díl. Zrovna jako velká prezidentská amnestie gaunerů hrubých kalibrů. Ba i volení kandidáti na nejvyšší post se stali předmětem šklebů hbitých zakuklenců.

Závěrečný chorálový slitek dvou melodií – Ať mír zůstává s touto krajinou a Ono to tak nejde – zněl důstojně. Jako hymnus touhy českého optimismu po lepším příštím…

Znělo to jako hymnus touhy českého optimismu po lepším příštím… Foto NdB

Autor scénáře a režisér Braňo Holíček spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou vytvořili smutné ohlédnutí za dobou, kterou jsme žili. Strefili přesně její radostnou úzkostnost i její bídu. Prvotřídními komediálními výkony se prezentovali Isabela Smečková Bencová, Milada Vyhnálková, Roman Blumaier, Tomáš David, Jakub Šafránek a Martin Veselý. Jednoduchou, funkční scénu navrhl Nikola Tempír, maškarádu kostýmů a masek Lenka Odvárková.

Bude-li zachováno soutěžní klání o slavíka, je otázkou podružnou vedle dotazu kardinálního, co s námi vůbec bude… Bzučela mi do ucha múza Mab.

Ano, o tom ten kabaret byl.

Brno – Komín, 3. 11. 2018

Národní divadlo Brno – Braňo Holíček a kol.: Kroky a roky. Světová premiéra 2. 11. 2018 v Divadle Reduta, Brno.