Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/14)
Inscenovat Janáčkovy Výlety pana Broučka je zapeklitý oříšek. Satira, první česká komická sci-fi, pane kolego, vysvětloval mi kdysi u oběda v divadelní restauraci Bohéma dirigent Václav Nosek.
Foto Wiki
Měšťák, majitel činžovního domu Matěj Brouček, štamgast Vikárky, hostince na Hradčanech. Jeho jedinou vášní je jídlo a pití. Žehrá na poměry. Ale rozhled má pivní. Kdyby tam nebyly složitosti s pěveckými nástupy, byl by to vhodný opus pro Provázek. No jistě, vždyť on by to Miloš Štědroň zvládl…
Janáčkovo divadlo vyprodáno. Divácké šatny jsou v obležení. Závěrečné představení mezinárodního festivalu Výlety páně Broučkovy pražského Národního divadla je očekáváno s napětím.
Múza Mab mi šeptá: Cituji mistra – Vidíme tolik Broučků v našem národě, kolik Oblomovů bylo v ruském národu. Chtěl jsem, aby zhnusil se nám takový člověk, abychom jej na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě; abychom se obrodili v nebeské čistotě myslí našich národních mučedníků.
Valčíková melodie oživuje běloskvoucí stěny. Jevištní měsíc je v úplňku. Tanečníci s černými hučkami na hlavách kloužou pražským oparem. Z výšin se snáší siluety památek, své odlesky smáčí ve vodách Vltavy. Vyšehrad, katedrála svatého Víta, letohrádek Hvězda, letohrádek královny Anny, Týnský chrám, Národní divadlo…
Prostor jeviště se zaplňuje slovutnými měšťany. Jejich buřinky vzlétnou vzhůru. Zůstávají v oblacích. Mladý malíř s příhodným jménem Mazal se dvoří sličné Málince, dceři ctihodného sakristiána u svatého Víta. Sacrebleu, to je ale malér… Matěj Brouček si milenců nevšímá, je opilý. Zpívá: Pane Würfl, pane Würfl, podržte tu lucernu…Lucernu však nevidět, lucerna na scéně není. Gag se nekoná. Mužů v černých oblecích a buřinkách jsou zástupy.
Přivírám oči. Jako bych se ocitl v Jeruzalému u Zdi nářků.
Jevištěm špacíruje číšník, na provázku veze bělostného Pegasa. Foto Patrik Borecký
Z Vikárky zní zpěv kumštýřů: Láska, láska, šílený cit, raděj u Würfla pít. Jevištěm špacíruje číšník, na provázku veze bělostného Pegasa. Opilý Brouček usíná. Sen jej přenáší dálkou vesmíru na Měsíc. Nadpozemští estéti, vědátoři, básníci, malíři v bílých pláštích brouzdají stráněmi věčného ateliéru, procházejí mezi živými sochami Euterpé, Erató, Kalliopé, Kleió, Melpomené, Polymnia, Terpsichoré, Thalie, Úrania a pěti nahými modelkami, zaujatě hledí na taktovku pana dirigenta a zpívají. Nahota dívek ani sošnost múz je nezajímá. Žel, a to je horší, chybí vztahy mezi jednajícími postavami. Objevuje se obrovitá triga, okřídlená Etherea volá: Ó, sladký tvore, jehož máti Géa, jsi můj, jen můj… A Matěj Brouček ze spánku vykřikuje: Pane Würfl! Vepřové se zelím a knedlíkem… Konečně rej nahatých modelek ustal a sličná Málinka zazpívala: Daleko není do rána, jsme sami dva, já a láska má. Dění na jevišti skryla milostivá opona.
Nechtěla jsem do bordelu, ale do divadla na kulturní zážitek… Foto Patrik Borecký
Paní vedle mne pronesla hlasitý soud: Pánové se napásli, a co? Maminka sedící přede mnou řekla manželovi: Jiří, tohle není pro naše dcery vhodné. Vzala dvě dívenky s namalovanými hvězdami na čele za ruce a odvedla rodinku pryč. Múza Mab bzučela: Nic už není tabu, žádné hranice, žádná úcta. Nechtěla jsem do bordelu, ale do divadla na kulturní zážitek…
No jo, no, řekl jsem, původně jsem chtěl být malířem, ale maminka pravila, chodit na štaflích, to pro tebe není. Budeš holičem…
Výlet pana Broučka do XV. století byl zavalen rozřezanými sochami uplynulých věků. Foto Patrik Borecký
Výlet pana Broučka do XV. století byl zavalen rozřezanými sochami uplynulých věků. Postavy husitů v bronzově se lesknoucí úřednické stroji s buřinkami na hlavách držely v rukou sudlice, bodce z kos, praporec a zahlédl jsem i bubínkový samopal. Jezdeckou sochou posouvali rudoarmějci v typických pláštěnkách vojáků z druhé světové války. Řad hitlerovských esesmanů stál v popředí. Husitská bojovnice Kunka v rozverném baretu připomínala revolucionáře Che. V závěrečné scéně drželi boží bojovníci v rukou symboly nedávných dnů. Mírové holubice, srpy, ratolesti, kvetoucí stromečky.
Není možné, abychom měli takové potomky. Foto Patrik Borecký
Z nebes se sneslo dílo Jana Štursy – socha Svatopluka Čecha – a kousek od ní vzplála maketa Zlaté kapličky. Kamenná hlava Jana Žižky ožila. Zamrkala okem a řekla, jestli jsem dobře rozuměl: Není možné, abychom měli takové potomky.
Diváci tleskali, mnozí však nevydrželi a během děkovacího ceremoniálu opouštěli sál.
Mab se rozčilovala: To jsme my, Brňáci, spěcháme do šaten, neumíme projevit úctu hostům z Prahy.
Řekl jsem: Byl to skvostný festival. Skláním se před všemi, kteří jej připravili a organizovali.
Pod Rónovým koněm je ledová plocha. Zvolal jsem: Pane Jošt, jsme opět světovými! Tak dobrou noc.
Brno – Komín, 6. 12. 2018
Národní divadlo, Praha – Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Opera o dvou dílech. Nastudováno podle kritické edice Jiřího Zahrádky. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr Martin Buchta, režie Sláva Daubnerová, scéna Pavel Borák, kostýmy Simona Vachálková. Premiéra v historické budově 22. března 2018. Psáno z festivalového uvedení 5. 12. 2018 v Janáčkově divadle v Brně.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
