Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/7)

    Všechny koncerty i představení mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018, které jsem navštívil, byly vyprodány. Bylo tomu tak i v neděli večer, kdy se v Janáčkově divadle představil soubor Vlámské opery s inscenací Věc Makropulos.

    Věru věštecká slova napsal Karel Čapek, když udílel souhlas s úpravami své komedie Věc Makropulos skladateli Janáčkovi: …jistě z toho něco velikého uděláte…

    Mistr operu o elixíru nesmrtelnosti komponoval přesně dva roky. Od 11. listopadu 1923 do 12. listopadu 1925. Věcí Makropulos jsem hotov. Ubohá třistaletá krasavice (Emilie Marty)! Lidé ji měli za zlodějku, lhářku, za necitelné zvíře. Bestií, kanálií jí nadávali, škrtit ji chtěli – a její vina? Že dlouho musela žít. Lítost s ní jsem měl. A na režiséra měl žádost: Nešlo by nakonec z ní udělat plačící kámen, nehybnou sochu, z jejíchž očí kanou slzy. Premiéra opery se uskutečnila v divadle Na hradbách 18. prosince 1926 v nastudování dirigenta Františka Neumanna a režii Oty ZítkaAlexandrou Čvanovou  v roli Emilie Marty. Úspěch byl obrovský. Mistr o tom napsal: Ta vychladlá měla úspěch netušený. Až mráz šel každému po těle. Je prý to moje největší dílo!

    Představení Vlámů začalo překvapivě. Šest zakuklených ozbrojenců prohrabovalo archivní spisy soudců. Jeden z nich našel to, co hledali. Vítězným gestem ukázal jakousi listinu. Poté zakuklenci opustili prostor senátu. Na stěně soudního dvora se rozběhla projekce. Kdosi projížděl zákrutami malebnou krajinu. Luh, stráň, údol i les se pohupovaly v rytmech operní předehry. Život je přece krásný…

    Diva obnažuje své hubené, potetované tělo. Foto archiv festivalu

    Do síně soudců přichází hubená dívka. S hlavy sejme přilbu. Motorkářka s rozcuchanou kšticí plavých, krátce střižených vlasů si nasadí na nos tmavé brýle. Takto vstoupila do děje sporu o pozůstalost mezi dědici rodů Prusů a Gregorů tajemná Emilie Marty představovaná švýcarskou mezzosopranistkou Rachel Hernisch. Její hlas je chorobně zastřený a trpí asi potížemi zažívání. Občas si sáhne do kapsy kalhot, z tuby vysype na dlaň pilulku a polkne ji. Vedle soudcovských stolců stojí žerď a ní povlává česká státní vlajka. Aktéři zpívají českým jazykem, pro větší srozumitelnost jejich češtinu předkládá čtecí zařízení. Nehrají, jsou pravdiví v jednání. Zpívají, jako by jim zpěv byl rodnou mluvou.

    V přítmí rozlehlé, luxusní herecké šatny pěvecké hvězdy Emilie se odvíjí napínavá historie. Jako v detektivce. Skvěle vymyšlené, výtečně prokomponované a mistrovsky akcentované.

    Utrpení staleté Marty kongeniálně souzní s Janáčkovou hudbou. Foto archiv festivalu

    Utrpení staleté Marty kongeniálně souzní s Janáčkovou hudbou. Diva obnažuje své hubené, potetované tělo. Vykašlává černé hleny, napojuje se na přístroj nitrožilní infuze, sundává si paruku. Má holou hlavu, je kost a kůže. V závěrečném krédu je fascinující. Rozpřáhne ruce a zbavuje se paměti na eskapády dlouhého bytí. Je jako socha, jako kámen. Tak, jak si to mistr přál…

    Mrazivým hlasem zpívá: Člověk by neměl tak dlouho žít… Nábytek šatny se vznáší, plameny krbu spalují recept na elixír nesmrtelnosti…

    Neubránil jsem se dojetí. Dojatá je i Mab… Šeptá: Růže z ledu umírá…

    Diváci vstávají ze sedadel, křičí bravo, ve stoje vzdávají umělcům Vlámského divadla hold…

    Zaslouženě…

    Orchestr, dokonale řízený Tomášem Netopilem, pronikl k samému slohovému jádru této podivuhodné hudby, k jádru její barvitosti a zvukové krásy. Brilantní byly výkony mistrů pěvců. Futuristická režie Kornéla Mundruczó utkala za pomoci kouzel scénografie a kostýmů Moniky Pormale síť podivuhodně krásných květů lásek, zla a záští.

    Mab šeptala: Vrcholné představení festivalu. Mistr Janáček by byl spokojený… 

    Myslíš? Asi ano. V noci se mistra zeptám… řekl jsem, ale múza už byla pryč.

    Brno – Komín, 26. 11. 2018

    Vlámská opera, Gent, Belgie – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Dirigent: Tomáš Netopil, režie: Kornél Mundruczó, scéna: Monika Pormale, kostýmy Monika Pormale, světelný design: Felice Ross. Obsazení – Emilia Marty: Rachel Harnisch, Albert Gregor: Ladislav Elgr, Vítek: Sam Furness, Kristina: Raehann Bryce-Davis, Janek Prus: Denzil Delaere, Jaroslav Prus: Martin Bárta, Dr. Kolenatý: Karoly Szemeredy, Strojník: Thierry Vallier, Poklízečka: Bea Desmet, Hauk-Šendorf: Guy De Mey, Komorná: Birgit Langenhuysen. Janáčkovo divadlo, Brno, neděle 25. 11. 2018 v rámci festivalu Janáček Brno 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Janáček Brno


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 396/7)

    1. Zdeněk Pololáník

      Avatar

      Moc se mi líbil
      článek o Věci Makropulos. Po mnoha předchozích inscenacích, jak je vidět, se stále hledá a po svém různě vysvětluje důvod, proč to K. Čapek napsal a proč námět zaujal Janáčka pro zhudebnění. Objev dalšího současného režiséra se mi zdá nejbližší a nejlogičtější. Pokud byl z jediného festivalového představení záznam pro TV, moc bych se těšil na vysílání. I vybraná fota a krátké video silně pomáhá k představě celku. Je také zajímavé, že při změnách všech složek představení od režie přes scénu po kostýmy hudba zůstává nezměněna, jen snad zdůrazněním některých míst v tempu a dynamice. Je dobré, že operu řídí náš výborný mladý dirigent i při zahraniční inscenaci.

      29.11.2018 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,