Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 40)

Dcera mě naložila do auta a jela se mnou po roletě české dálnice. Byla mlha, mžilo, stěrače stíraly, na čelním skle vytvářely z mastné strusky ohnuté proužky. Proudy světel aut jedoucích proti nám se do proužků opíraly, deformovaly je, oblily, zalamovaly, přesouvaly a malovaly z nich stále se měnící obrazce. Pérování auta reagovalo na nerovnost dálnice, houpalo se a otřásalo, obrazce také.

Řekl jsem okouzleně: Dcero, sleduj, vidíš, kinetické umění. Dcera odpověděla: Tati, vidím hovno! Lekl jsem se. Proboha, Míšo, kde?

Před Prahou se konečně vyčasilo. Mlha zmizela a před námi byla jen mokrá temnota. I světelné proudy prořídly, řekl jsem: Míšo, jsem optimista, my tu jízdu asi přežijeme. A až dorazíme do Plzně, tak navštívím Tylův hrob. Slibuji si to celá ta léta, co do Plzně jezdím. Člověk má plnit sliby, pokud ještě žije, protože po smrti už nesplní nic. Na škole jsem hrál Kubu v Tylově Tvrdohlavé ženě a dostal jsem za jedna. Profesorka Skrbková říkávala: Dnešní kumštýři si s Tylem nevědí vůbec rady. Josef Kajetán Tyl je pro ně příliš jednoduchý a naivní. Zapomínají na dobu, ve které Kajetán žil a tvořil. Jeho krédem bylo: Divadlo je zrcadlem doby. Vychází ze života a do života se vrací. České divadlo musí vychovávat diváka k lásce k divadlu a k jeho mateřštině, k českému jazyku.

Advent je dobou naděje. U švagrů hořela na stole čtvrtá svíce zeleného věnce. Malý černý psíček nás vítal statečným štěkotem. V kuchyni bylo silně nakouřeno, neboť švagrová i švagr jsou kuřáky silnými. Švagrová řekla něžně: Máš připraveno malé separé, tam ti nikdo smradit nebude. Pokojík se skříněmi, televizorem, postelí a oknem do zahrady. Tam ti bude dobře. Dcera, další silný kuřák, byla ubytována v příjemně velkém kuřáckém salónu s dvoumetrovou televizní obrazovkou, počítačem a realistickými obrazy krajin, domů i květeny. Venku mžilo.

Snídal jsem. Švagr si protahoval bolavé rameno, švagrová loupala brambory, dcera spala, drobný kuchyňský televizor blikal, psíček stál na okenním parapetu a smutně koukal, jak mu v krmítku nad bazénem zobou ptáci potravu. Sýkorky, straky, sojky i strakapúdi ťukali zobáky do prkenné podlahy dřevěné budky, až z ní třísky létaly. Řekl jsem: Ti ale žerou, co? Švagr odpověděl: Nediv se, mají hlad, je zlatá neděle! Švagrová špitla: Jedeme nakupovat, pojedeš s námi? – Kdepak, jsem v adventní naději, to já musím hodně spát, abych viděl zlatá prasátka. Vstal jsem, odešel do samoty pokojíku s výhledem na urousaný trávník, lehl na postel a usnul.

Zdálo se mi, že se pokojem nese teskné houkání. Asi sova. Koukám, není to sova. Uprostřed pokojíku v měsíčním svitu sedí na zadku drobný černý psíček, hlavičku má vyvrácenou, krček natažený a houká. Krásně. Něžně. Sametově. Tak krásně, že neodolám a houkám také. Tichounce, jemně. Chytám druhý hlas. Psíček se zarazí, přestane houkat a chvilinku poslouchá. Pak se nadechne a opětovně spustí. Kdesi hluboko pod srázem za řekou se rozezní zvony, psi z okolních chalup zanotují bachovskou varhanní kódu a všemocná paní mlha si smáčí roztrhané, bělostné cancoury ve vodách chladivé Berounky. Všichni, ach všichni vyjeme tiše svá vánoční rekviem. Zachrčelo auto, dcera houkla: Tati, musíš porcovat kapra, a já se probudil.

Šel jsem kolem chalup pamatujících starousedlíky polní cestou dolů k řece. Staletá dubiska střídala do široka rozevláté borovice, mohutné smrky, domy, zahrady, dráty ohrazené louky, vily, i betonová monstra a sroubené stodoly s honosnými cedulemi Ranč I, Ranč II. Bože můj, i tady již kapitál zvítězil na celé čáře! Ještě před nedávnem jsme tudy procházeli s mou nebohou paní Kateřinou a kolem nás byla jen pohledná příroda. Šlapali jsme chodníčky až dolů k řece Berounce. Teď se pro dráty a pro ceduličky Soukromý pozemek, Cesta zakázaná nedostanu nikam. Raději jsem se vrátil.

V pondělí, den před Štědrým večerem, jsem jel s dcerou do obchodního domu. Na tamější poště jsem si vyzvedl peníze a pak bloudil mezi regály a bez chuti nakupovat vybíral dárky. Hrůza mě obešla při luštění jejich cen. U pokladny se mě všímavá paní pokladní zeptala: Pane, pročpak se tak mile usmíváte? To se vám u nás jistě líbilo? – Ani ne, paní pokladní, ale je advent a já žiji v naději. – Prosím vás, pane, v jaké? – No když vidím, jak všechno podražilo, tak si v naději říkám, že snad aspoň rakve u nás zlevní. Vedle stojící muž se vmísil do hovoru: Pane, buďte bez obav, rakve nezlevní. To by nemělo logiku. Rakve podraží také. Zesmutněl jsem. Ano, pane, věřím vám, i rakve musí podražit. Logicky! Pokladní cinkla drobnými a řekla: Pánové, uklidněte se. Vždyť ty rakve už nebudeme platit my. Naše rakve budou přece platit jiní. A dobře jim tak. Ne? Veselé vánoce, pánové, a optimisticky bohatého Silvestra přeji!

Není nadto, vytvořit si svůj vlastní, hlasitý veřejný okruh samoty. V pokojíku s výhledem do zahrady mně bylo fajn. Na krok od televizoru jsem měl sedací vak, do kterého se zabořit přinášelo mému tělu zvláštní slast. Umělohmotné kuličky se v modravém pytli neslyšně přeskupovaly, hřály mě do hýždí, do zad, do zátylku. Joj! Rozvalen v hřejivé kuličkové duně jsem si vychutnával filmy svého mládí. Znovu jsem viděl Vlastu Buriana jako Céká polního maršálka, opětovně se obdivoval šarmu drzého Belmonda i přirozené přitroublosti Bourvila ve Velkém šéfovi a dojímal se bídou umírajícího Rica v Půlnočním kovboji geniálně hraného Dustinem Hofmanem. Bože můj, tehdy dávno jsem tento filmový příběh bral jako skvělou pohádku. Jo, jo. Jakpak je dnes u nás doma? A Werichova Golema jsem si vychutnal dokonce třikrát! Ovšem vrcholným zážitkem se mi stalo dvoudílné Putování Jana Amose Komenského s vynikajícím hereckým výkonem Ladislava Chudíka. Film vskutku hodný vánočního rozjímání. Díky, pane Vávro, díky za něj! Při Drdově pohádce Hrátky s čertem jsem i slzu uronil. Čert Lucius a Anděl nebeský byly mými rolemi erbovními. Hrával jsem je rád a měl s nimi úspěch.

Těšil jsem se na záznamy představení zaniklého souboru působícího v pražském Divadle Komedie. Na Spílání publiku i na Den, ve kterém jsme se poznali. Hodně pochvalného jsem o souboru četl, sledoval jsem i jeho boj o uchování dostačujícího ekonomického zázemí a byl tuze zvědavý. Dvě silně osobitá představení byla pro mě vskutku velkým překvapením i drsným zážitkem. Mistrovské režie, výrazné herecké výkony, plné sály pozorných, nadšených diváků. Náš současný, vyšinutý způsob žití, bez zábran, bez laskavých vztahů. Situace řazené v řetězec šklebů, ošklivostí, morbidností, zvrhlostí a potvorností mě přiváděly v zoufalství. Šeptal jsem: Opravdu jsme takovými? Nu což, máme svobodu a divadlo je odrazem doby, tak asi ano. Kdo ví, o čem by dnes dělal divadlo Josef Kajetán. Co by asi Tyl řekl na to, co se zrovna v naší stověžaté matičce nosí. Tedy nevím, ale to, co jsem viděl, tak to byl dost hustý hnus! Dostali se mi pod kůži, umělci věhlasní, zatracení. Dlouho jsem přemýšlel, zda soubor přestal existovat pro malou podporu státu nebo pro dosažení vrcholu své umělecké potence.

Rozvalil jsem se do přesýpacího vaku a sledoval záznam pařížského vystoupení skupiny ruských klaunů Sněhová show Slávy Polunina. Na obrazovce se objevuje klaun s divoce trčícími šedivými vlasy po obvodu lysé lebky, navléknutý v žlutém kožiše s velkými tlapami nakadeřených růžových bačkor na nohou. Vánoční medvěd. Pomaličku se napřimuje. Na krku má smyčku konopného lana. Opatrně prohmatává prostor tlapami, aby někam nespadl a neublížil si. Rozhlíží se. Smutně osahává lano se smyčkou. Snad vyhlíží strom, na kterém by ukončil život. Tahá za lano, smotává jej jako laso. Lano je dlouhé. Stařičký klaun hledá jeho konec. Jako kdysi Werich s Voskovcem, lano-li nenapne-li se, nastane cukatura. Klaun souká lano. Pomaličku a dlouho. Konečně se objevuje jeho konec. Lano je i na druhém konci opatřeno smyčkou, a ta je na krku stejně kostýmovaného, zjevně mladšího, smutně vyhlížejícího vánočního medvěda, klauna. Skvělé! Podobenství tragédie lidského rodu. Tuze překvapivý prolog pro show.

Na jeviště capají zelenavé příšery s tmavými ploutvemi na nohou, v kloboucích s velkými ověsy ušisek a tvářemi fantaskních mimozemšťanů. Producírují se pomalu a s grácií jako manekýni na přehlídkovém molu. Vytvářejí seskupení, proplétají se s figurami žlutě růžových chundeláčků. Jsou hraví a hrůzně humorní. Táhnou se jevištěm jako nudle z nosu. Klauni vykouzlí létající balony. Jednu kouli zavěsí do jevištního prostoru. Vznášející koule září jako slunce nebo jako Měsíc. Tleskám!

A najednou potřebuji odběhnout. Zkouším vstát. Kuličkový vak se pode mnou rozplizuje, mění tvar, vtahuje mě do svého lůna jako chobotnice. Močový měchýř protestuje, hrozí katastrofou. Klauni na obrazovce zpívají Blu, blu, blu, kanáre. Placatím se ve vaku jako ryba. Diváci aplaudují. Konečně se mi daří skulit se z vaku na parkety. Diváci šílí a řvou Bravo!

Vracím se zrovna, když stařičký hračička Polunin se chce zbavit bílé pavučiny. Pavučina se mu lepí na prsty i na kožich. Čím víc ji z kožichu odstraňuje, tím víc pavučinu roztahuje. Pavučina je větší a větší. Zaplňuje scénu, proniká do hlediště a padá na diváky. Celé hlediště je v okamžiku pokryto pavoučí sítí. Diváci jsou lapeni do klaunských tenat. Hledím jako blázen, proboha, jak je to možné? Jak tohle udělali? Neuvěřitelné. Geniální! Tleskám jako na divadle a usedám na vak. Kuličky se rozjedou a já se opět plácám jako ryba. Obecenstvo vstává, tleská, řve a snaží se pavoučí síť roztrhat.

Scéna se proměňuje v ledové stěny s namrzlými girlandami sněhu. Fičí severák. Jeviště zahltí sněhová vánice. Sníh šlehá jako na Sibiři. Ze žlutých i zelených klaunů dělá sněhuláky, na scéně vytváří sněhové závěje. Chumelí se, chumelí, padá snížek bílý. Iluze je tak dokonalá, že se hrabu z vaku, abych se podíval na zahradu. Otvírám okno. Žel, venku prší.

Klauni se děkují, Poluninovi se smějí oči. Po prvé za celou show! Ze scény vplouvají do hlediště obrovité balony. Diváci si s nimi pohrávají. Tleskám a řvu s diváky Bravo, bravo, bravo! Do pokoje vletí švagr: Co je? Stalo se ti něco? – Co by se stalo, mám radost. – Já si říkal, že se ti něco muselo stát. Když už máš radost, tak si zavři okno a neřvi, budíš lidi v okolí! Začal jsem si zpívat: Obudí, obudí, kohútek jestřábí. Milý švagře, jak je dnes jednoduché stát se buditelem! Stačí nahlas projevit radost. Šváro, zítra jedeme na hřbitov. Hledat hrob buditele Josefa Kajetána Tyla. Dobrý nápad, ne?! Deset let, co do Plzně jezdím, si slibuji, že se jednou Mistru Tylovi hluboce pokloním. – Proč ne. Ale, prosím tě, nebudeš tam takhle řvát, viď?

Jeli jsme Doubravkou kolem Divadla Alfa a pak táhlým stoupáním k obchodním halám. Švagře, to je divné. Ta štreka je moc dlouhá. Dovedeš si představit, jak sem toho buditele nesli? V rakvi. – Tyla nenesli. Nebožtíky sem vozili. – Šváro, nevím, nevím. To byl člověk nemajetný. Český herec. Měl na krku manželku i švagrovou, se kterou měl sedm dětí. Sice hráli u Zollnerovy divadelní společnosti, takže nějaký příjem snad měli, ale že by to stačilo na tak dlouhý převoz, to pochybuji. Není tady někde ještě jiný hřbitov? – Nevím. Ale asi není. Žiji tady dost dlouho a znám jenom tenhle Městský, jenom tady se pohřbívá.

Zaparkovali jsme a vešli mezi řady honosných pomníků, luxusních hrobek, křížů, sousoší a soch. Poklonili jsme se u památníku spisovatele lesních samot Karla Klostermanna, v zamyšlení postáli nad hrobem loutkaře Josefa Skupy a marně pátrali po kamenné památce na Josefa Kajetána. Ptali jsme se. Tyl? Tak to nevím. To tady nebude. Tyl… Tyl… – V Plzni zemřel a je tady pochovaný. – Tady ne, to bych o tom musel vědět. Zkuste to na Mikulášském hřbitově. Tam je pochován i Emil Škoda. – A jak se tam dostaneme? – Jednoduše. Pojedete kolem pivovaru do centra, pak se dáte směrem na Slovany, u Mikulášského gymnázia zaparkujete, přejdete přes silnici a budete u zdi Mikulášského hřbitova. Je to spíš park. Tam se už dobrých sto let nepohřbívá.

Mikulášský hřbitov jsme našli snadno. Švagr prohodil: Okolo této zdi jezdím čtyřicet let, nikdy mě nenapadlo, že by za ní mohl být hřbitov. Prošli jsme tiše otevřenou branou a vstoupili na svaté pole. Drobně mrholilo a byla vlezlá zima. Na třicet omšelých pískovcových podstavců s anděly a kříži ozobanými větry i dešti, z toho tři monumenty zabalené do zelených igelitů. Mírně se svažující louka protknutá chodníky a cestičkami. Dole u zdi kostel svatého Mikuláše. Divný hřbitov. Upoutala nás velká informační tabule. Tylův hrob má číslo tři, řekl švagr. Je na něm anděl. To najdeme snadno. Vydali jsme se cestičkami po svatém poli. U každé okřídlené postavy jsme luštili věky zašlé nápisy, nadzvedávali smrkové větve položené na náhrobních deskách, obdivovali se pomníku nejslavnějšího Plzeňana, podnikatele Emila Ritter von Škody, ale Tylův hrob jsme neobjevili. Švagr poznamenal: Škodův hrob má číslo čtyři, Tylův číslo tři, to musí být někde tady. Hnedle vedle. Jestli to nebude tady ten, co je celý zabalený. Co myslíš, sundáme z něj igelit? Pak jsem objevil u zdi poničený pomníček: Václav Tyl, vážený měšťan, šéf zemské exekutorské kanceláře. Švagře, to nebude náš Tyl. Tenhle zemřel až v roce 1875, jmenoval se Václav a byl váženým měšťanem.

Na svaté pole zavítala trojice mladých. Dvě krasavice a vytáhlý chlapec s fotoaparátem. Vážení, hledáme hrob Josefa Kajetána Tyla, nevíte, prosím, který to je? Dívenky kroutily zmalovanými hlavičkami: Tyl… Tyl… To nevíme. Chlapec ukázal na svažující se travnatou pláň: Támhle dole je památník, ten by mohl být Tylův. – Co to, pane, povídáte, vždyť tam, jak ukazujete, je na soklu nějaká dřevěná almara. – No právě, to tady tak dávají na zimu pískovce do futrálů. Dali jsme se doprava dolů svažujícím se paloukem. V jeho zadní části skutečně byl obrovitý památník. Na vysokém kamenném soklu stála dřevěná bedna. Pod soklem ležely dvě mohutné žulové desky s vtesanými, věky zašlými písmeny: Kde domov můj? Hučí voda po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napohled. A to je ta krásná země, země česká – domov můj. Do očí mně vhrkly slzy. Uklonil jsem se.

Přiběhla udýchaná krasavice: Už jsem vám toho Tyla našla. Támhle u zdi. – Víme, slečno, víme, to je Václav, exekutor. Koukejte, slečno, tady na téhle zlaté deštičce je napsáno: Zde je hrob Filipa Zolnera, ředitele divadelní společnosti a tady vedle je památníček Františka Škroupa, autora nápěvu písně Kde domov můj, co je teď naší hymnou. V té bedně nahoře je anděl s nápisem, takže tohle je zřejmě i hrob Josefa Kajetána Tyla. Děkujeme, slečno, moc jste nám pomohla! Jestlipak víte, že jste tuze hezká? Stáli jsme v chladu. Drobně mžilo. Utřel jsem si papírovým kapesníkem oči. On ten Kajetán byl nejen dramatik, spisovatel, novinář a herec, ale také tuze moderní člověk, slečno. Žil v jedné domácnosti s manželkou a i s milenkou. Dámy byly herečky a k tomu i sestry. Manželka Magdalena Forchheimová měla přídomek Skalná, milenka Anna Forchheimová byla známa pod jménem Rajská. Národní buditel se narodil 4. února 1808 v Kutné Hoře a jmenoval se Josef František Till. Měkké i a dvě l. Jméno Kajetán získal při biřmování. Příjmení si utvrdil a zkrátil na Tyl až v roce 1838. Slečno, to jsou věci, viďte. Tady u vás v Plzni Tyl působil od roku 1853, až do 11. července 1856. Dělal, slečno, české divadlo a role hrál v češtině. Přitom perfektně ovládal i němčinu. Byl to vlastenec a zemřel na tuberkulózu. Prý ho sem na kopec doprovázely davy lidí. Ale to už je dávno. Tuze dávno, slečno. To si, jak tak na vás koukám, pamatovat asi nemůžete. Víte, že hrát česky nebylo tehdy vůbec snadné?

Jeli jsme cestou kolem plzeňských pivovarů. Švagře, jestlipak víš, že na dvoře Prazdroje bývalo popraviště a že tam také pověsili chodského rebela Jana Sladkého Kozinu, toho, co vyzval Lamingera na boží súd? Lomikare, Lomikare, do roka a do dne. Hin se hukáže! Škoda, že je už v Plzni tma, chtěl jsem vidět stavbu vašeho nového divadla. No, až jindy. Však vy ho hned tak nepostavíte. A věříš, že se už docela těším na Brno? Znáš to, všude dobře, ale doma je přece jenom nejveseleji!

Brno – Komín, 7. 1. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 40)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ