Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 405)
V jednom podzimním večeru loňského roku jsem zavítal do miniaturního divadélka v ulici Svatopluka Čecha, které si dnes říká Barka. S nostalgickou vzpomínkou na prehistorii mé divadelní anabáze jsem usedl vprostřed třetí řady jeho drobounkého sálku. Zde jsem hrával pohádkového čaroděje, co se umí proměnit v krákajícího havrana.
Zde jsem hrával pohádkového čaroděje, co se umí proměnit v krákajícího havrana. Foto Facebook Muzejní maringotka
Prvá řada byla překryta vojenskou maskovací sítí s látkovými fleky hnědavé zeleně. Nad orchestřištěm visel závěs z nastříhaného organtýnu vybledlých barev zeleně a azuru. Sál potemněl. Jako vánek zaševelila Dvořákova hudba. Z vodní bažiny vzlétla světýlka bludiček. Divoženky povlávaly v strakatině sítin a v kořání skřehotali skřeti. Obrovitý vodník zpíval – Ubohá Rusalko bledá…
https://www.facebook.com/339256816526853/videos/546782315774301/?t=1
…
Rusalka se vynořila z hlubin, vznášela se na vlnách a vzývala měsíček, aby nezhasl. Byla krásná, až přítomné děti vzdychly… Čarodějnice měla ošklivou tvář, princ lahodné líce a korunu na hlavě. Byl urostlý, ztepilý. Když obejmul vodní žínku, zdálo se mi, že se chvěje…
Loutky nejen zpívaly, ale také hovořily. Libé české věty artikulovaly s dikcí rozhlasových spíkrů. Radost poslouchat.
Většinu loutek vodíme zdola, na kovových tyčích. Jsou to takzvané javajky. Foto archiv Barka
O přestávce mě principál, pan František Pavlíček, zasvěcoval do tajů představení. Většinu loutek vodíme zdola, na kovových tyčích. Jsou to takzvané javajky. Jejich ruce ovládáme pomocí dlouhých drátěných prutů zapuštěných do dřevěných rukojetí. Loutky jsou dlouhé metr a půl. Takový princ váží dobrých osm kilo. Vodič si ukotvuje tyč do jímky v opasku. Druhý vodič animuje ruce. Milostný dialog je pro oba pěkná dřina. Používáme i loutky vedené shora – marionety. To je například vodník. Jeho paže se pohybují díky nitím, na kterých jsou zavěšené. Chcete si to zkusit?
Poetické drama tragické lásky dřevěných bytostí pokračovalo. Foto archiv Barka
Poetické drama tragické lásky dřevěných bytostí pokračovalo. Na stěny byly zavěšeny obrázky symbolizující skvostné věže hradu. Cizí kněžna sváděla prince, v němotu zakletá Rusalka si zoufala. Vodník hrozil pomstou.
Propojení hudební nahrávky opery Antonína Dvořáka Rusalka v provedení souboru pražského Národního divadla s pěvci Ivo Žídkem, Miladou Šubrtovou, Eduardem Hakenem, Marií Ovčačíkovou, Alenou Míkovou a s mluvenými texty ve výtečném podání Zdeňka Ševčíka, Evy Jurůjové, Marcela Halouzky a Evy Janěkové pokládám za skvělý nápad. Z nahrávky na diváky dýchala historie odvátého času. Patina záznamu podtrhla dovednost vodičů loutek.
Copak není síla, která by zlomila nespravedlivé kouzlo? Foto Facebook Muzejní Maringotka
Závěrečné scény s táhlými motivy hudebního smutku byly bohaté na reje vlajících bludiček, posměšná šklebení zakletých diblíků i smíchy Ježibaby. Vodníkovo zvolání: Copak není síla, která by zlomila nespravedlivé kouzlo? se utopilo v hlubinách. Tělesné schrány nešťastných milenců pluly po hladině.
Představení podněcující divákovu fantazii skončilo. Líbilo se i dětem, které byly na divadelní produkci poprvé.
V uších mi zazněl hlas múzy Mab: A to je velký úspěch. Neboť takto nějak se rodí láska k divadlu, která může provázet člověka po celý jeho život.
Představení podněcující divákovu fantazii skončilo. Foto Facebook Muzejní Maringotka
V rozpoložení zvaném lila, jsem cestoval do Komína. Do bytu jsem si na opatcích donesl hnědavé listy končícího podzimu. Do usínání jsem šeptal přísahu: Až bude parta zapálených nadšenců, co si říkají sdružení Muzejní maringotka, uvádět Dona Šajna, půjdu se na ně opět podívat…
Brno – Komín, 4. 11. 2018
Muzejní Maringotka, Brno – Loutková inscenace Dvořákovy a Kvapilovy opery Rusalka v úpravě a nastudování režiséra Františka Pavlíčka. Scénář a režie František Pavlíček. Scéna Václav Houf, osvětlení Igor Schmidt. Kostýmy Helena Šedá. Řezba loutek: Jiří Olšanský, Antonín Maloň, Jaroslav Blecha. Loutkovodiči: Eva Janěková, Gabriela Špačková, Silvie Hlaváčková, Martin Mareček, Oskar Brůža, Jan Fousek, František Pavlíček a jeho synové – František Pavlíček, Ilja Pavlíček. V inscenaci jsou použity fragmenty z nahrávky orchestru Národního divadla v Praze vydané na deskách Supraphon. Texty namluvili Marcel Halouzka, Eva Jurůjová, Eva Janěková a Zdeněk Ševčík. Obnovená premiéra 2. 11. 2018 v divadle Barka, Brno. Psáno z druhé premiéry 3. 11. 2018.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 405)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Skvělý nápad takové inscenace
i probuzení zájmu a sympatie k opeře, skvělé Tučkovo slovo provokující zájem o tuto inscenaci i jisté nevyslovené pobídnutí o pokračování i tímto. V době studia na konzervatoři jsem byl denním návštěvníkem brněnských divadel a koncertních sálů. Napadlo mě tehdy, že by řada ochotnických souborů mohla uvádět na svých jevištích opery, při nichž by herci zahráli scény odehrávající se v hudbě buď živými obrazy, nebo i pantomimou. Zájezdy na představení do městských divadel byly ojedinělé a hudební divadla, ač uváděla zahraniční nahrávky, nechávala posluchače po úvodním slovu a seznámením s obsahem děje v přítmí věnovat se pouze poslechu. Zde dochází k mé někdejší nikomu nesdělené vizi.
Mám radost.
05.01.2019 (17.22), , Trvalý odkaz komentáře,