Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 422)

Poznal jsem dva režiséry, kteří uměli vyvolávat v hledišti exploze smíchů, profesory Aloise Hajdu a Petera Scherhaufera. Mistrů gagu je samozřejmě daleko víc, ale těmto dvěma jsem se obdivoval nejvíc.

Profesorka Lola Skrbková mě nabádala: Přemýšlej o tom, proč a čemu se obecenstvo směje. Uč se u mistrů, jak se dělá smích v hledišti. Je to alchymie a věda. Vymyslet a na jevišti uplatnit slovní nebo pohybový gag chce nejen talent, ale i zvládnutí hereckého řemesla…

Jiří Jelínek je výrazným humoristou dnešních dnů. Rozumí jevištní legraci. Jeho humor je chytrý, inteligentní, nepodbízivý. V Divadle Polárka inscenoval Karlem Mayem proslavený příběh indiánského náčelníka Vinnetoua ve stylu groteskního kaleidoskopu.

Představení otevírá potlachem country kapely v kovbojských kloboucích a trampskou písní na rtech: Jedeme na západ. Na jevišti, za zády pardů, se bělá na drátu zavěšená nízká revuálka. Před ní se zjevují čtyři pestře zmalované Indiánky. Čtverácky dobromyslná Šamanka (Tereza Lexová), rázná Hawk (Kateřina Francová), vtipný diblík Nšo-či (Anna Hřebíčková) a kyprá, mentálně zaostalá Náčelnice (Monika Jelínková). Předhánějí se v předvádění zrodu a výchovy jejich Vinnetoua. Loutka s kmenovými malůvkami na tváři se v jejich rukou mění v živého bojovníka poslušně plnícího pokyny indiánských sudiček.

Režie zvolila styl sestavování obrázků tištěných komiksů. Herci jsou hraví, hýří vtipnostmi a svou hrou se baví. Vinnetou je silný Bivoj (Jaroslav Tomáš), Old Shatterhand zpívající hubeňour, traper s kytarou a papulou od ucha k uchu (David Smečka).

Na revuálku jsou promítány dějové reálie i stínohry. Nad její drátěnou hranou si hrají loutky. Pětistrunné banjo drnčí, blýskavá trubka jásá, greenhorns – zelenáči táhnou na západ. Plošní koně letí s dostavníkem prérií a řehtají, až se za nimi práší. Diváci se usmívají, smějí a chechtají.

Hrdinný patos herci zcivilňují. Z kulatých špalků skládají indiánský totem a boj osadníků o indiánská území představují jako hloupé nedorozumění mezi entitami lidí, co to původně mysleli dobře. Nenávistné klání na život a na smrt mezi rudochy a bílými slovník scénáře nezná. Vše je obětováno ve prospěch srandy. Jako by šlo o revue rodičů předváděnou dětem doma v obyváku. Vodní zápasy s kajaky pod paždí jsou směšné, loutka stíhaného padoucha je k smíchu a zastavení řítícího se vlaku železnou pěstí Old Shatterhanda je gagem na aplaus…

Poklonu si zaslouží výkon kapely i písničky, vtipně řešená scéna, šik ušité kostýmy, kouzlení se světly, zvuky, ale především herecké bláznění nadšených aktérů. Hlubokosklon patří autorovi scénáře, režiséru Jiřímu Jelínkovi.

Závěrečný potlesk diváků nebral konce…

U šatny jsem zaslechl: Tatínku, jestlipak víš, kam dospějí Indiáni, když půjdou na východ? / Kam? / No přece do Brna…

Smál jsem se a směji se, kdykoliv si vzpomenu…

Brno – Komín, 25. 2. 2019

Divadlo Polárka, Brno – Karel May, Jiří Jelínek: Vinnetou. Režie: Jiří Jelínek, hudba: David Smečka, výprava a loutky: Bára Čechová, dramaturgie: Monika Jelínková j.h., projekce: Matěj Pospíšil. Obsazení – Vinnetou: Jaroslav Tomáš, Old Shatterhand: David Smečka, Nšo-či: Anna Hřebíčková, Táňa Hlostová, Náčelnice: Monika Jelínková j.h., Růžena Dvořáková j.h., Šamanka: Tereza Lexová, Hawk: Kateřina Francová, Sanders, Lou: Kateřina Veselá. Kapela Oldies: Jeff, kontrabas – Jáchym Panáček, Mike, bicí, piano, perkuse, harmonika – Adam Hlavatý, Joe, banjo, kytara – Ondřej Hudeček. Premiéra 23. 2. 2019.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 3. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 422)

1. Josef Pelikán

   

   Pane Tučku,
   navnadil jste mě. Půjdu se na ten kus podívat. Z dětství mám v paměti pocit smutku nad marností zápasu dobra se zlem. Původní příběh v novém odění asi k poznání nebude, ale k zasmání snad ano.
   Díky!

   03.03.2019 (14.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Jako bych představení v Polárce sám navštívil,
   tak se mi vybavilo při čtení článku Jaroslava Tučka, který svým mistrným podáním vytvořil živou alternativu vlastní přítomnosti. Díky za tyto články o dění na scénách brněnských divadel. Velice vítám tuto alternativu, neboť neztrácím kontinuitu s divadly, která jsem dříve navštěvoval a často hudebně spolupracoval. Díky Tučkovým fotkami ilustrovaným článkům znám nejen repertoár, ale i jména současných herců a inscenátorů. Na všechno je pamatováno a po zásluze v hodnocení oceněno.

   03.03.2019 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ