Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 423)

Je to již letitá tradice hodna společenských salonů dávných věků. Manželé Tejkalovi zvou do svého ateliéru sobě milé souputníky. U dobrého vína a drobných zakousnutí se vedou řeči. Hlavním rétorem sešlosti je hostiteli zvolená osobnost, která dle libosti představuje sebe i své dílo. Čtvrtečním setkáním dal pan domácí název Pokec v Díře…

Dušan Tejkal. Foto archiv Dušana Tejkala

A protože je život složený víceméně z náhod, stal se hlavním spíkrem večera majitel domu, mistr devíti řemesel, slovutný pan Dušan Tejkal.

Budu mluvit o životě. Všude vedle vás jsou výsledky mé činnosti. Obrázky v rámech, kožené dózy, šperky, knihy, dřevěná vejce, koule, skulptury, starobylé nástěnné hodiny, židle prokládané kůží, kaplička stojící na kočičích nožkách…

Mám svůj ateliér rád. Tady trucuji, přemýšlím a pracuji. Nápady, návrhy, kresby ukládám do „šuplkostnu“, velké almary. Když hledám inspiraci k nějakému dřevěnému špalku, tak se těmi papíry probírám a prohlížím si je…

Mám svůj ateliér rád. Foto Zdeněk Smíšek

Rád cestuji. Se svou ženou si vynahrazuji dobu, kdy volnost cestování možná nebyla.

V zimě se venku moc tesat nedá, mrznou ruce. Rozhodl jsem se, že budu malovat olejem. Jako v mládí. Nikdy jsem to moc neuměl. O to je to teď horší. Poprosil jsem pana Miroslava Štolfu o dohled nad mým snažením a on souhlasil. To mi pomohlo…

Jako výtvarník jsem se zabýval užitou grafikou, chemigrafií, navrhoval jsem a realizoval prospekty, výlohy, prodejny, loga, polepy aut, abych se uživil…

Celý život pracuji v polygrafii, proto jsem si s kolegou Janem Bendem pořídil vlastní tiskárnu, která mi zajišťuje stálý příjem, abych mohl svobodně tvořit…

Učil jsem se knihařině u profesora Jindřicha Svobody. Repro archiv Dušana Tejkala

Učil jsem se knihařině u profesora Jindřicha Svobody. Uměl dělat z kůží fajnové věci. Mně to moc s kůžemi nešlo. Byl trpělivý. Říkával: Tejkale, v první řadě je řemeslo a teprve potom talent a umění.

Ve své Díře jsem rád, i když tady nic nedělám a jen tak sedím. A někdy i myslím. Nerad ateliér uklízím… Sice začnu, ale po chvíli mám chuť něco namalovat, na plastice poopravit a úklid odložím. Úklid se umí protáhnout na týdny i měsíce…

Skoro každé moje dílo má pracovní název, ale do světa jde pod evidenčním číslem. Pojmenování nechávám na novém majiteli. Repro Dušan Tejkal

Skoro každé moje dílo má pracovní název, ale do světa jde pod evidenčním číslem. Pojmenování nechávám na novém majiteli. Když něco vytvořím, je to jako moje dítě. Nerad se s ním loučím. S některým se nerozloučím nikdy… A nedělám „nepodarky“. Když se mi něco nezdá, tak to okamžitě zničím nebo odložím.

Takže mám roztesané špalky. Několik možných figur. Třeba svou paní. To dřevo na ni je už objemově subtilnější…

Také mám hromadu polen. Jsou proschlá. K nakousnutí. Klády z hrušky, dubu, buku, třešně, švestky, ořechu, akátu… Jenže mě bolí rameno. A to dost. Nevím, jak bude dál.

Byl jsem u doktora, řekl, že je to stáří... Foto Zdeněk Smíšek

Byl jsem u doktora, řekl, že je to stáří. Trochu jsem zvýšil hlas: Tak na tohle jste šest roků studoval, abyste mi řekl, že je to stáří?!

Prý jsou svaly zploštělé, neprokrvené, staré… Tak nevím…

Dláto, majzlík, tlouk, to chce sílu…

Možná se vrátím ke kůži… Nebo k malbě…

Možná se vrátím ke kůži… Nebo k malbě… Repro Dušan Tejkal

Nevím, co mě bude bavit…

Cinkaly sklenice, mok se v nich chvěl a třpytil. Jednohubky mizely z mís, z roztopeného krbu sálalo teplo. Mile mi tam bylo… Líbila se mi židle vykládaná krémovou kůží. Opěradlo má ve tvaru krku violoncella. Není k mání, je prodaná. Patří mistru Šporclovi, šeptnul pan domácí…

Pěkného má být pomálu. Rozloučil jsem se a tiše se vzdálil…

Brno – Komín, 24. 2. 2019

Autor: Jaroslav Tuček
Publikováno: 9. března 2019

Blogy výtvarné umění

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 423)

Zdeněk Pololáník

Přesto,
že si pan Tuček zvolil naprosto jiné prostředí i téma, je to záslužné, přínosné – KRÁSNÉ.

09.03.2019 (16.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Oskar Brůža

Takový medailon
se hned tak neobjeví! Málo platné, Jaroslav Tuček se umí nejen dívat a naslouchat, ale ještě se o to podělit s druhými. A ti, co tam v ateliéru seděli a poslouchali (mezi nimi i já), si nemusí psát deníček. Mají k dispozici brilantně zpracovanou vzpomínku na krásný večer.

09.03.2019 (16.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Miroslav Řezáč

Nádherné
jak výběrem tématu, tak zpracováním. Je tam mnoho myšlenek, které mi blízce rezonují. A ta jedna, bohužel nepojmenovaná plastika, je úžasná.
Miroslav Řezáč

09.03.2019 (20.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,