Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 44)

Zdá se, že ochranná aura postkomunismu přestává působit. Bankéři všeho světa se totiž rozhodli, že začnou jinou. Přitáhli šrouby všem, co odpovídají za tisk měnových bankovek, a svět se v tu ránu propadá do propasti šetření.

Fiskální zadluženost států roste, životní úroveň lidí rapidně klesá, země zachvacují hlad s bídou, vznikají nepokoje, revoluce i války. Ve světě je zle. Svět nemůže uživit své živé. To je radosti, viďte, páni bankéři! Dobře děláte svou práci. Táži se vás, komu tohle poslouží, komu z toho všeho připadne zisk? No nic, vždyť i vás stvořil Bůh, tak co!

Nezaměstnanost a hlad ohrožují země Česka již delší dobu. Média to asi dřív nevěděla, protože o tom občany neinformovala. Až teď to najednou hlásají. Poctivě a otevřeně. Dočítám se v tisku a v televizi slyším, jak pětičlenná rodina má deset rohlíků na den. Jak dcera je před smrtí hladem zachraňována svou matkou, důchodkyní. Jak mnozí lidé raději volí vězení před svobodou, protože ve věznicích je přece jen teplo, hygiena, strava, sex, a dokonce i zdravotní ochranný dohled. Existuje i rubrika: Bída v Česku.

Proti stavu takovéhoto světa jsem bezmocný. Protože starý. Přesto se snažím hledat únik z tohoto hrůzného sevření. Sveřepě si léčím své nemoci i tísnivé stresy. Zarputile hledám kolem sebe lidi, co v sobě ukrývají dobro. Chodím za nimi i do malých divadel, sleduji jejich společenskou aranž a snažím se jim, tedy těm, co mají zájem, být alespoň rádcem.

Když jsem dostal pozvání do Divadla Krajiny na Čtení z Jaromírovy igelitky, bylo to pro mě milým překvapením. Protože Jaromíra Ryšavého, příležitostného výtvarníka, kreslíře, písmáka a postmoderního dadaistu znám dávno, již od roku 1995.

Šéfoval jsem tehdy studentskému divadélku na brněnské Bayerově ulici, které po zdařilé přestavbě nabíralo dech a strhávalo na sebe pozornost veřejnosti i studentů z mnoha oborů. Zkoušky se v Martě střídaly v bláznivém tempu s premiérami, reprízy s experimenty a divadelními aktivitami. Marta žila od rána do rána až praskala ve švech. Marta neměla dostatek technických pracovníků, kteří by dokázali moderně zařízené divadlo ovládat a zároveň vydrželi vysoké pracovní nasazení. Škola proto dávala do tehdejších deníků lákavé náborové inzeráty. Po měsíci hojného inzerování se přihlásil jen jeden jediný zájemce. Jaromír. Řekl, že dělal v železničních dílnách Brno – Židenice, že je dobrovolným hasičem v rodné obci Přízřenice u Modřic a že by to rád zkusil v divadle. Při řeči se dobrácky usmíval a já ho v tu ránu viděl, jak po Martě běhá s minimaxy a hasí divadelní požáry.

Jaromír se v Martě velmi brzy zabydlel. Byl tichý, ostýchavý samotář. Nikdy toho moc nenamluvil. Na poradách taky mlčel. Pořád si jenom něco čmáral, spisoval a usmíval se. Pracoval tiše, nenápadně, vynalézavě. Když se mu nějaký zadávaný pokyn nelíbil, prostě takový úkol nevyslyšel. Několikrát jsem Jaromírovu unikátní vlastnost zneužil. Nechtěl-li jsem, aby nějaká hloupost byla vykonána, obracel jsem se s plnou důvěrou právě na jemného technika Jaromíra.

Když jsem začal psát, lepit a vydávat Marťanské noviny, přišel s jakýmsi protipólem, s novinami marťanské techniky, které nazval Stupid Stories. Zatímco já tiskovinu kolportoval, Jaromír jediný exemplář nechával povalovat jen tak v kuchyňce k volnému použití. Marťanské noviny přetiskovaly všechny články o produkci Marty publikované v oficiálních tiskovinách a tvářily se seriózně. Stupid Stories vynikaly ironickými pohledy, škleby, trefnými poznámkami i stupidnostmi. Měl jsem s vydáváním obou periodik značné problémy. Kolportaci Marťanských novin jsem dokonce musel po dvou letech zastavit. Stupid Stories se staly něčím zvláštním. Jakousi ponornou řekou. Klidně si zmizely a po čase se opět objevily. Jaromír je totiž psal, kreslil i vydával nenápadně dle své chuti. Vydává je dodnes.

Někdy se mně podařilo uspořádat v prostorách Marty vernisáž k výstavě obrazů. Jaromír okamžitě kontroval instalacemi svých artefaktů, koláží a obrázků roztroušených po zákoutích mezi pavouky a smetím. Konal jim také tajné vernisáže. Navštívíte-li studentské divadlo, jistě na jeho černých zdech najdete Jaromírovy umělecké přesahy. Dnes už nikomu nevadí. Zdá se, že si střídající se osazenstvo Marty i její pedagogové na svobodu uměleckého projevu už zvykli. Možná.

Jaromír má rád divadlo i ty, co je dělají nebo se mu učí. Studentům zachovává svůj obdiv, lásku i věrnost dlouhá léta po jejich odchodu do života. Jak jen může, sedá na kolo a jezdí za nimi, aby je povzbudil, aby jim pomohl.

Jaromír umí téměř všechno. Navrhuje, zhotovuje rekvizity, dekorace, rozebírá i montuje přístroje a opravuje vše, i to, co se opravit nedá. Dokáže též uvařit, vyprat, vyčistit, vyžehlit. Absolventům dává k premiérám pozornosti: kytičky, amulety, ba i cukrlátka. Své nejmilejší obdarovává do rourky stočenými kalendáři vlastní výroby.

Samizdatové kalendáře jsou Jaromírovou vášní. První vymyslel, napsal, nakreslil, rozmnožil a také rozdal hasičským kamarádům již v roce 1992. S uličnickým výrazem ve tváři je mnohá léta dával i mně. Kalendáře vždy obsahovaly šest oboustranně hustě popsaných, pokreslených listů. Každá stránka byla vyhrazena jednomu měsíci. Obsahovala název, téma měsíce, pojmenování státních svátků, jména osob, dnů i jejich číselné hodnoty. Dále slogany, bonmoty, průpovídky, prognózy, ozvuky divadelního dění a hlavně smysluplné nesmysly. Jaromírovy kalendáře mně byly sympatické, protože na hony čpěly recesí a dadaismem.

Pátral jsem na internetu a dočetl se, že Jaromír Ryšavý píše od svých mladých let básně, ale že mu mnoho veršů shořelo. Kde, jak a při kterém požáru se tak stalo, to jsem se bohužel nedověděl. Možná mu je spálili kamarádi, hasiči z požárního sboru. Nevím. Začal jsem se na Čtení z Jaromírovy igelitky nedočkavě těšit.

Ze samé radosti jsem dal na sporák do litinového kastrolu vařit čočku. Hrnec jsem přiklopil litinovou pokličkou, zapálil plynový hořák, řekl si, čočka, tak to mám půl hodiny čas, a šel jsem do pokoje číst Jaromírův kalendář pro divadelní sezónu 2013/2014.

Leden, středa, 1. Nový rok. Státní svátek – den obnovy samostatného Českého státu. V drobounkém rámečku bylo napsáno PŠŠŠ… Uprostřed stránky obrázek. Na obrázku tovární hala s obrovským lisem na válcování ocelových trub, pod tím verše: // Kovací lis / člověk jak hmyz / zatímco lis kuje (pikle) / on listuje (neobvykle) / ve knize knih (tou je bible) / A tam o nich není příběh / příměr ani podobenství / pouze lis ty – epištoly / člověčenství náboženství / ale nikde strojírenství / nikde škvára špony okuje / ve dvou se to lépe zákon / nove lis uje // Vedle obrázku s lisem je rukou napsáno: 10. Břetislav, p lisová sezona.

Jaromírův kalendář je oproti jiným kalendářům psán i kreslen ručně. Týdny ani dny nejsou řazeny chronologicky za sebou. Data jsou rozsypána halabala po celé ploše. Například v dolním levém rohu jsem našel kresbičku malinkého půllitříku s pivní pěnou a u něj zápis: pondělí 13. Edita, „suchý“ vodácký trénink. V pravém dolním rohu je číslo 18. Vladislava, sobota, přechylování přeplňuje. V pravém horním rohu vidím: 31. pátek, Marika, industriální loutkové divadlo. Na okraji stránky nalézám: 25. Miloš, dedukce při doutí doutníků. O kousek níž stojí: 23. Zdeněk, čtvrtek, povznést se nad kladkostroj. No, není to nádherné? Jasné dada! 11. Bohdana, nejíst muchomůrku, ani marcipánovou. Neděle, Pravoslav XII. Pomodlit se za modlu. V pravém dolním růžku je vmáčknutý kmen stromu s korunou tvořenou písmenky Doubravka a do kúry vrytou devatenáctkou. U stromu je rámeček a v něm napsáno: Bleskem rozťatý strom, změna zaměstnání. Nebo kousek od stromu vlevo čtu: 20. Sebastian, Ilona, chemická značka nebojácnosti chemika jest O2H.

Kam na to ten Jaromír chodí? Tak nádherné nesmysly! 16. Ctirad, hřejivý pocit okolo osrdí. Středa 8. Čestmír: česnekové čevabčiči s čekankovou omáčkou. Lidi milí, to jsou přímo gurmánské orgie! Česnekové čevabčičí s čekankovou omáčkou. To bych si mohl uvařit. Česnekové čevabčičí s česnekovou omáčkou. Ovšem, to čevabčičí by muselo být jen z kuřecího masa a česneková omáčka pouze z vody. Jsem cukrovkář.

Zápis pro den, kdy se má konat Čtení z igelitky, je stručný: 28. Otýlie. Zhubni! A potom také ještě: 17. Drahoslav, zácpa dýchacích cest.

Zhluboka jsem se nadechl a ucítil pach spáleniny. Kriste pane, čočka. Vážení, pach pálené rýže není nic proti pachu z pálené čočky. Pach z pálené rýže jen jemně lechtá pod bránici, pach z pálené čočky, no to je prostě sprostý smrad! Kouř rýžový, jsou jen oblaka nebeská oproti dýmu z čočky. Dým čočkový je hnusně černý, hustý, neprůhledný a téměř nepropustný. Dusí absolutně. Zachvátil mě kašel. Letěl jsem do kuchyně, vypnul hořák, do dřezu pustil studenou vodu, vzal do dlaní tlapky, chňapky, popadl soptící kastrol a vsunul jej pod chladicí proud. Kastrol explodoval. Vystřelil litinovou poklici oproti padající vodě. Poklice zasyčela, rozprskla vodu na mě a křápnula vedle soptícího kastrolu do dřezu. Z kastrolu se vyvalila vřelá pára, z černého dýmu spřádala sopečný prach. Chrchlal jsem a bylo mně na zvracení. Našmátral jsem rozpálený knoflík a přepnul odsávací přístroj na plný výkon. S předpaženýma rukama jsem klopýtal tmou. Nahmatal jsem záclonu, odhrnul ji a otevřel okno dokořán. Oči mě pálily, ronily potoky slz, kašel mě dusil. Vrátil jsem se k dřezu. Kastrol už nesoptil. Zastavil jsem tok vody a krokem slepého náměsíčníka kráčel do pokoje. Tam jsem rozrazil balkonové dveře. Dým se valil ven, do zahrad. Milosrdný větřík mně cuchal vlasy a uklidňoval rozkašlané plíce. Stál jsem na balkoně, jako Noe na přídi Archy. Kolem siluety mého těla proudil hustý, černý kouř. Z vedlejšího balkonu na mě volala sousedka: Pane Tuček, co to zase vyvádíte? Máme volat hasiče? Roztáhl jsem ruce a volal k nebesům: Proboha, jen to ne! Již jsem hasil, paní sousedko. Již jsem všechno uhasil! Příště budu pražit jen kávu, paní sousedko. To vám tady slibuji! Káva voní! To bude to pravé aroma. Těšte se! Káva má i světlý buket, paní sousedko. Čočka, to je jen můj omyl. Čočku už nikdy pražit nebudu, paní sousedko. Pražená čočka nemá ten správný šmak.

Průvan černou čočkovou clonu konečně odvál. Opláchl jsem si začouzený obličej, nakapal do pálících očí Ophthalmo-Septonex, přesypal smrdící čočku do síta, propral ji proudem vody a sedl si s ní k televizoru. No, přece čočku nevyhodím, vždyť je dovezena lodí až z daleké Libye a stála mě hříšné peníze. Za doprovodu bídných zpráv jsem začal čočku přebírat. Na bílý talíř jsem s těžkým srdcem pouštěl všechna černá zrníčka. Všechna ta spálená, připálená i jen trošičku začouzená. Do modravé misky jsem pak opatrně vkládal zrníčka zbývající. Dvě hodiny jsem vydržel poslouchat hrůzy světa a přitom cvrnkat černými kuličkami smutný biliár. Čočkovou majoritu jsem vysypal do záchodové mísy a spláchnul vodou. Oči mně slzely, když drahá potravina mizela v bezedném víru. Minoritní výběr jsem pak vložil na síto a dlouze jej máčel v dřezu. Kolem půlnoci jsem propranou čočku zasmažil zásmažkou z mouky dvounulky, osolil ji, přioctoval a pak do tří hodin drhnul spálený kastrol. Ráno jsem snídal zasmaženou čočku s chlebem. Chutnala jako uzený ovčí sýr. Po vydatném jídle jsem celý den spal.

Večer jsem nasedl do tramvaje a po ose Komín – Pisárky – Prigl jel k Divadlu Krajiny. Dcera mě přivítala: Tati, tys už dneska někde byl? Je z tebe cítit kouř. Řekl jsem: Moje milá, máš ráda čočku? Já mám rád dada. Dcera řekla: Cože to? Vždyť v sále se podává polévka. Chceš, tati? Dej si. Tu vařil sám Jaromír.

Rozjásaní návštěvníci divadla srkali z misek vábně vonící Jaromírovu polévku. Kousali k ní chleby a pili pivo. Zajímavý začátek čtení! Jaromír s úsměvem dobráka se na mě zahleděl: To jsem rád, že jste přišel. Běžte se posadit, přinesu vám polévku. – Děkuji, Jaromíre, ale já už jedl. Měl jsem uzenou čočku. – Pozor, pane Tučku, čočka nadnáší, řekl básník Jaromír a já nakročil do sálu. Bylo v něm chladno, přítmí a průvan. Za dveřmi stál herec Stárek v bělavě chatrném tričku. Na zádech měl napsáno opilec. Otřásla mnou zima. Zapnul jsem si kabát a dal na hlavu baret. Luboši, vždyť vy tady zmrznete. Herec cpal do odrbané igelitky deštník: Ani ne. Copak vám je zima? To se divím. Škrtnul sirkou a vybídl mě, abych se nad plamínkem ohřál. Usmál jsem se: Dobrý gag, Luboši, dobrý! Prošel jsem uličkou mezi pojídajícími diváky k hracímu prostoru.

Na ploše scény stály čtyři stolky a u nich židle. Na stolcích hořely kalíškové svíčky. Na dvou z nich byly půllitry naplněné pivem. Usednul jsem do prvé řady. Před diváky předstoupil šéf divadla Jan Krupa, pronesl uvítací řeč a vyzval diváky, aby si přesedli ke stolkům, protože u nich lépe uvidí i uslyší. Nikdo nereagoval. Abych mu udělal radost, zvedl jsem se a posadil ke stolku u stěny. Pěkně tam táhlo. Natáhnul jsem si přes baret kapuci. Pivo stojící přede mnou mě nezlákalo. O to víc jsem se zajímal o dva popsané lístečky přilepené na desku stolu izolepou. Naklonil jsem se, ale písmo bylo naležato, takže nečitelné. Chvíli jsem přemýšlel, že si stolek otočím, abych se s obsahem zápisu seznámil, ale pak jsem si všiml, že za mými zády je na zdi přilepený další popsaný lísteček. Prohodil jsem směrem k půllitru: Tady se dneska bude asi hrát nějaká stopařská hra, viď? Možná na indiány, že jo?

Před můj stůl si stoupl duchovní otec divadla Pavel Trtílek a začal z papíru předčítat slova. / Nic se nestalo / mezi druhou a třetí / po ulici nikdo nepřešel / nikdo nic nepil / nenarodily se žádné děti / dopravní prostředky / se ani nehly / ohně nehořely / kytky nevoněly / nevznikl žádný odpad / ani smetí / neozýval se hluk / šepot / smích / pláč / ani kletí / neobjevil se žádný pohyb / žádný život… // Mezi druhou a třetí / přešel jsem to mlčením / zas / jsem zvyklý / hodina mrtva / přešli jsme na letní / čas //

U vstupu do sálu vznikl pohyb. Někdo tam škrtal zápalky a kňoural. / Zakopanou šalinou / hrnu si to metropolí / jízdenky jsou lacino / za okny však není polí / lesů domů ani lidí / zakopaný hrnoucí / hovno vidí // Někteří diváci se smáli. Kňourající postava se potácela uličkou mezi židlemi, u jedné se zastavila, škrtla sirkou a z opěradla četla verše. / Potkal jsem v noci / genia loci / Měl jsem pocit / že je mi to milo / Akorát nevím / kde to bylo //

Do temného rohu přede mnou se vploužil člověk v ošklivě odrbané bundě, vzal do rukou harmoniku a roztáhl ji. Divadélkem se rozlehla uhrančivá melodie. Ten člověk hrozně kvílel: Popelník je perlorodka. Popelník je perlorodka. Navlékám ti náhrdelník. Navlékám ti náhrdelník. Praskly struny harmonice. Praskly struny harmonice. Takže bude veselo. Takže bude veselo. Podívej, svítí slunečnice. Podívej, svítí slunečnice. Už aby se setmělo. Už aby se setmělo. Člověk vyřvával a opakoval donekonečna: Už aby se setmělo, už aby se setmělo! Hnal slova vzhůru do trámoví, rval je do stěn, do závěsů i do našich myslí. Působil jako chvost legendární komety. Jako zjevení. Diamant paláce Prigl! Tleskal jsem mu jako pominutý.

Pak se k mému stolku domotal herec v bělostně chatrném tričku s nápisem opilec na zádech a s odrbanou igelitkou v ruce. Usedl, vzal skomírající svíčičku, nakláněl ji nad přilepený papírek a snažil se číst napsaný text. Byl to vskutku krkolomný výkon. Svíčička jenom blikala, její světélko bylo pro četbu nedostačující. Opilec provedl podivnou piruetu, sklonil se pod stůl, chvíli tam zápasil s deštníkem, potom s papírovými listy a nakonec osvícen nápadem se vydal k vylepené karetce na stěně za mými zády. I tam však byla tma. Škrtal sirkami, jenže plamínky hořely jen krátce. Slabikoval verše jako opilý školáček: Toto hodím tam / toto hodím sem / prostě všude něco hodím / A tak hodným jsem //

Na hrací plochu vstoupil číšník v bílém plášti, s blýskavým táckem v ruce. Sám autor, básník Jaromír. Z tácku nám četl: Většinou mi každý řekne / jak jsou ty mé básně pěkné. / V ten moment mě napadají / vulgarismy které nepíšu / a hledám někoho / kdo se spíš lekne / a dí mi z fleku / prosím tě radši nepiš // Takovému člověku / na mou věru / svou džungli rozmotám / a když ho kousne chřestýš / já mu na to sé ru m / dám //

Pan harmonika spustil: Je těžké zůstat normální, je těžké zůstat normální a nemít poznámky fekální. Harmonika kvílela a zpěvák ječel. Bral to nahoru, pak zase dolů: Je těžké zůstat normální a nemít poznámky fekální! Lidi milí, to byla paráda! Velká paráda. Vzpomněl jsem si na dávné vystoupení básníka Allena Ginsberga ve studentské Martě. Zrovna takhle seděl na stoličce, zrovna takhle tahal měch k noze přivázané malé harmoniky a zrovna takhle do nás hulákal své beatnické verše amerického velikána. Tenhle malý český človíček to umí také tak. Ach jo, básníci Boží.

Do hry se zapojila i půvabná dívka. Prošla se uhrančivě na vysokých podpatcích sálem a sedla si kus ode mne, ke třetímu stolku bez pivní sklenice. Byla krásná. Nad blikající svíčičkou vedla milostné dialogy s opilcem. Opilec psal na karetky a blonďatá dívenka z nich pak četla: Píšu název / „bez názvu“ / pro tu báseň / bez názvu // je či není / s názvem / báseň / již „bez názvu“ nazvem? // Vykládám si v kuchyni / kde mám čtyři zrcadla / která jsem tam umístil / abych nebyl sám / Zvonek nezní v předsíni / a vchod nemá klepadla / osobitý pseudostyl / jak pořádat párty / znám to dobře z divadla / mluvení vždy uklidní / o samotě v kuchyni / kde mám čtyři zrcadla / vykládám si, abych žil / karty //

Pan harmonika rozezpíval píseň nazvanou Holubí: Holubi na všechno serou, serou i na to, že serou! Člověk když chová se totožně, je hned mezi svými znemožněn! Dobrých pět minut si pan Harmonika s tímhle textem vystačil. A dobře udělal. Byl to velký zážitek.

Čtení pomalu končilo. Pavel Trtílek pozval autora a začal ho zpovídat. Najednou si přisedli k mému stolku a vtáhli mě do svého besedování…

Byl to takový krásně poetický večer. Na hony čpěl recesí, nesmyslnými dadaismy, ale především snahou obyčejného člověka, zanechat na světě svou, byť jen nepatrnou stopu.

V rozmarné náladě jsem se vrátil do svého poněkud začouzeného bytu. Brumlal jsem si: Doma, doma, to je to sladké slovo, co na jazyku tolik sládne. Televizi jsem si zakázal, protože, proč si kazit náladu. Jen jsem si dovolil pustit počítač. V poště byl odkaz: Koukněte do Tobruku, co tam ti hodní muslimové dělají! Deset minut jsem se pak díval na prostorný polní hřbitov s poletujícími ptáky, se stovkami sluncem vybělených náhrobních desek, plných zašlých písmen jmen britských i českých vojáků padlých v bojích druhé světové války. Mezi náhrobky běhali navztekaní ozbrojenci s kvéry v hotovostních polohách a vytrhávali tiché, bílé kameny z půdy, lámali je a rozbíjeli. Nejvíce pozornosti věnovali symbolu křesťanství, vysokému, bělostí mramoru zářícímu kříži. Tloukli do něj pažbami, sochory, dláty i kladivy. Kříž odolával dlouho. Pak se mu odloupl bok. Kříž se naklonil a pomalu se kácel. Hřbitovem létali poplašení ptáci. Že by holubi? Proboha, co by evropští holubi dělali na vojenském hřbitově v Tobruku? No řekněte.

Ach jo, je tohle smutný svět! Tuze smutný. Až mám z toho hřbitova mrazení v zádech. Zdá se, že nám ta naše euroatlantická civilizace pozvolna kolabuje. Jo, jo, je to tak. A je to zlé, vážení! No nic, půjdu spát. Celou noc se budu tiše bát a tetelit obavami. Ráno však nebojácně vstanu a najím se zauzené čočky dovezené lodí až z tuze vzdálené Libye. Neboť čočka, vážení, nadnáší.

Co myslíte, dokáže spálená čočka povznést člověka nad všechny problémy světa?

Brno – Komín, 13. 2. 2014

Divadlo Krajiny, Staré Brno, Křížová 20 – Čtení z Jaromírovy igelitky. Z textů Jaromíra Ryšavého připravil Pavel Trtílek. Režie Vladimír Elbl. Písně a jejich texty Radim Babák. Účinkovali Jaromír Ryšavý, Pavel Trtílek, Luboš Stárek, Táňa Malíková a Radim Babák. (28. ledna 2014)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. února 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 44)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ