Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 444)
Ctím klasiky. Posledního dubna jsem četl Máchův Máj. První květen mě zastihl ve vlaku nad Kyticí Karla Jaromíra Erbena. Dostalo se mi totiž pozvání od dávného kolegy, skvělého tanečníka a choreografa Igora Vejsady na premiéru inscenace Kytice proslulého tvůrce, Mistra Petra Zuzky nastudovanou k 55. výročí vzniku Komorního baletu Praha.
Za okny se míhaly tunely, vlak uháněl a já četl: Do hrobu matka dána, siroty po ní zůstaly… Všech třináct epických básní – balad jsem přelouskal. Někde u Kolína mi v hlavě vypučely chmury. Slovesná Kytice jako abstraktní tanec?
Do uší mi zabzučela múza Mab, až jsem se lekl: Petr Zuska píše: „Už jako malý kluk jsem měl moc rád Erbenovy pohádky a Kytice rozhodně patřila k prvním ‚thrillerům‘ dětství nejen mé generace. Dlouhá léta jsem měl sbírku na seznamu témat, která jsem chtěl zpracovat. Přestože nám nemálo z balad ve svém konci nabízí jen tratoliště krve a slz, pocit z díla jako celku je přece jen trochu jiný. Jakýsi odraz ode dna, kdy tušíme, že po noci přijde zase den, žal bude vystřídán radostí a že smrt a zánik jsou neodmyslitelným podhoubím pro život nový. A přeneseme-li se konkrétněji ke struktuře jednotlivých balad, nemůžeme rovněž nevnímat jistou archetypální trojici: Vina – Trest – Vykoupení. Mé nové taneční divadlo se opírá především o symboliku výše zmíněného.
Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, tudy na to – nové taneční divadlo, řekl jsem. Pán sedící naproti se usmál: Schön, schön… Omluvil jsem se: Pardon, pane, omlouvám se, jde o české národní obrození…
Na nástupišti mě čekal syn. Šli jsme Ovocným trhem. Syn řekl: Tudy chodíval Mozart a tudy Mistr Jan Hus. Odpověděl jsem: Vím, synku, vím. Tudy chodíval i Mirek. Syn se usmál: Chodívá tudy i ta, kterou jsi připravoval na školu, Martina Preissová…
Stavovské divadlo. Jdu po špičkách. Úcta mi nedovoluje mluvit hlasitě. Lóže číslo osm…
Modravá sedadla v parteru se zaplňují. Tak támhle daleko v orchestřišti dirigoval Mozart, hlesl jsem. Syn zašeptal: Při svíčkách. Tehdy se hrávalo za světel z planoucích svíček. Kameraman Ondříček se to snažil ve Formanově filmu evokovat.
Začetl jsem se do programu: Autor hudby Ondřej Brousek ještě nikdy baletní hudbu v takovém rozsahu neskládal: „Mám zkušenosti s hudbou pro tanečníky v muzikálu i činohře, vyložený ‚balet‘ ale přichází s Kyticí poprvé. Byla to pro mě moc dobrá zkušenost a hlavně smysluplná práce s ochotnými a nadšenými lidmi.“
Zní první akordy. Na jevišti stůl, židle, v prostoru visí velký kříž, o kus dál suchý peň. Torzo stromu. Za stolem sedí muž a žena. Muž odívá kříž černým chalátem, žena ověšuje peň zeleným plédem. Pod symboly utrpení a věčně rodícího stromu se odvíjí surrealistická montáž tryskající z veršů básníka. Vášnivá vzplanutí, úzkost, zrod i úmrtí. Neustálý koloběh.
Postavy putují, mění se v hrůzné strašáky a opět putují. Ansámblové variace střídají sólové taneční páry. Technicky dokonalí tanečníci se pohybují v prostoru lehce, vyrovnávajíce se s toutéž lehkostí s choreograficky náročným pojetím baladické předlohy. Kříž i peň sjíždějí a vyjíždějí. Někdy na chvíli postojí na podlaze, ale přece jen více prostorem povívají. Překvapivým je okamžik, ve kterém trčí z mužské hlavy jelení parohy.
Stůl a židle jsou symboly rodiny. Často se kácejí, obracejí, mění svá místa. Dítě je zcela v duchu Erbena tisknuto v náručí, odkládáno, zapomínáno, hledáno, nalézáno i usmrceno.
Taneční rej života a smrti ustal. Diváci v hledišti vstávají, aplaudují.
Bloudili jsme se synem Benem noční Prahou. Díval jsem se na ozářenou budovu Mánesa, na blikající Petřín i na Zlatou kapličku. Pak jsme zašli na ostrůvek zvaný Žofín. Řeka šuměla a já vedl řeč: Zde se konal Všeslovanský sjezd a Neruda vymýšlel Českou besedu. Tady se hodně tančilo…
Odmlčel jsem se. V uších se mi ozvala Mab: Petr Zuska věnoval představení Kytice zakladatelům Komorního baletu Pavlu Šmokovi a Luboši Ogounovi se slovy: „Pevně doufám, že se z toho neobrátíte v hrobě…“
Rozpřáhl jsem ruce: Na topole podle skal, zelený mužík zatleskal… Syn se usmál. Když jsem byl malý a ty jsi mi Vodníka četl, bál jsem se.
Mab pravila: Jedna dáma, někdejší primabalerína, ve foyeru Stavovského na adresu Kytice řekla: „Taneční popisnost bez významů“. Tomuto výroku nerozumím. Poté dodala: „Komorní balet ztratil ekonomickou podporu státu, což může být jeho konec“. Tomu rozumím…
Syn pravil: Tati, co ti ta naslouchadla pořád bzučí? Pohlédl jsem a něj: Smutnou předou niť…
Svítalo. Přiletěla bílá labuť a prováděla ranní očistu. Mladý bezdomovec šacoval odpadové koše… Šeptal jsem: Byl první máj, byl lásky čas… Vlak jel jemně. Listoval jsem si v knížečce obrozeneckých veršů a přemýšlel o baletu a bájné Erbenově baladě Poklad…
V Brně sprchlo. Trávníky se zelenaly, voněl bez.
U počítače jsem si zpíval: Šeříky až bílé začnou kvést, zapomeneš, milá, na bolest…
Brno – Komín, 2. 5. 2019
Pražský komorní balet – K. J. Erben / Petr Zuska: Kytice. Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska, dramaturgie: Tomáš Vondrovic, hudba: Ondřej Brousek, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Pavel Knolle, světelný design: Daniel Tesař, dirigent: Jan Kučera. Baletní mistři: Igor Vejsada, Kateřina Dedková. Obsazení – Život: Linda Svidró, Smrt: Viktor Svidró j. h., Žena: Tereza Hloušková j. h., Muž: Dominik Vodicka, Ti druzí: Eliška Nováková, Iveta Krmelová, Tereza Straková, Aleš Krátký, Albert Kaše j. h., Michal Vach j. h., Děti: Karina Hoblíková j. h., Jakub Krejčí j. h. Premiéra 1. května 2019 ve Stavovském divadle v Praze.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 444)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Velmi rád
jsem si přečetl o další inscenaci Kytice. Jak je vidět, nosný umělecký základ je nekonečnou inspirací pro nejrůznější varianty, uchopení i výklad. Celé Erbenovo dílo, nejen Kytice, je takovým nekonečným inspiračním základem, srozumitelný, prostý, s hloubkou a množstvím myšlenek, byl, je a bude stále silným a nevysychajícím pramenem a zdrojem všem druhům umění.
Díky pisateli za vzácnou informaci z cesty do hlavního města.
08.05.2019 (23.07), Trvalý odkaz komentáře,
,