Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 47)

V životě člověka nastane jednou den, kdy už nic nestojí za to, i kdyby zkonzumoval celou celerovou produkci světa. Tedy pokud se toho dne člověk dožije. Já se dožil.

Bloumám Brnem, nakukuji do divadel, koukám mladým pod pokličky. Na tváři lehký smích, však v srdci těžký žal, říkám: Mládí je krásné, škoda jen, že ne věčné!

No nevím, jestli jsem se neupsal. Věčné mládí by sice mohl být skvělý název pro román, ale jinak je to asi blbost. Představa, že by po světě běhali jen samí mladí, je až nechutná. Děti, rodiče, prarodiče, praprarodiče, miliardy mladých rozjuchaných, neodpovědných, ziskuchtivých, do sebe zahleděných, zlých lidí, to by byla řež! To už bychom možná ani nebyli. Asi nebyli! Protože mládí neumí být moudré.

Využil jsem pozvání Pavla Trtílka a dostavil se do Divadla Krajiny na vernisáž scénického čtení Otty Kauppinena nazvaného potutelně Egoeden. Usměvavý duchovní otec divadla Pavel mě přivítal: Dnes je to krátké a pozor, autor je napůl Fin.

Na hrací ploše byla jen židle a vzadu u zdi dva pánové týrali kytaru a břinkavé klávesy. Na scénu se vykoulelo duo lehce oděných dívek a v důvěrném sevření se obtáčelo kol kolem své osy. Na židli usedl mladý muž a vedl řeč. Za mladého muže si stoupnul jiný mladý muž a slovy protkával řeč sedícího mladého muže. V jejich mluvě mě upoutalo opakující se slovo „cák“. Cák / Co je to / odkud se to vzalo / Cák / Podívej se jak to teče / Je toho čím dál víc / Nemusíš se snažit / Cák / Něco změnit / Ta barva / Podívej se jakou to má barvu / Je to krásná barva / Je to průzračné / Cák / A není to voda / Je to rudé / Cák / A není to krev / Co je to / Ne / Neptej se / Nemusíš / To přece nemusíš / To přece nemusíš / Jen to nech / Nestarej se o to / Namoč si v tom prst / Pomalu ho přilož k ústům / Vystrč špičku jazyka / A dotkni se / Cák… Pod melodií slov si táhle břoukala bouřivá muzika. Cák, cák, cák. Jako když na hladinu nedozírného jezera dopadá ploutev paryby. Cák. Cák. Cák!

Maně jsem si vzpomněl na dávné produkce brněnského Divadla X. Na dívčí půvab Gábinky Wilhelmové, na mladé hlasy Radima Vašinky, Ládi Freje a Jirky Štědroně vášnivě hrajících Inzerát na skřivánka mladistvého dramatika Milana Uhdeho.

Muzika zle kvílela a dívenky poletovaly prostorem jako andělé. Namísto křídly však máchaly bílými archy papíru, ze kterých četly. Pánové taktéž četli z papírů, ale u nich mně to tolik nevadilo, jejich aranž byla statická. Koneckonců statičtí mužové z papírů číst mohou. Poletující ženy však nikoliv. Takovéto poletuchy čtením z papírů ruší jakoukoliv éteričnost svého jistě smysluplného konání. Škoda. Prostorem poletující mládí může být krásné.

Seděli jsme v přítmí zahuleného lokálu honosně znícího Palác Prigl a já se ptal mládím kypícího autora Otty Kauppinena: Vy jste opravdu Fin? Vždyť vy myslíte česky a mluvíte skvělou češtinou. Přítel Pavel mrkal a rukou naznačoval, že takhle bych se ptát neměl, ale autor se usmál: Jsem zvyklý. Taková otázka padá často.

Abyste tomu rozuměl, pane Kauppinen, kdysi jsem hrál mladého zhýralce Iivariho ve finské hře Ševci z Nummi a se slavnou inscenací režiséra Aloise Hajdy se dostal do Finska. Hráli jsme Kiviho Ševce v Helsinkách i v Tampere, víte. Finsko je krásné. Tuze útlé stromy vrostlé ve skalách, zmrzlá architektura, chrám zapuštěný do jeskyně s pramínky léčivých vod a neproniknutelná řeč. To je pro mě Finsko, pane.

Já se narodil v Brně v lednu 1991. Tatínek je Fin, maminka Češka. Maturoval jsem na čtyřletém Gymnáziu Křenová a pak jsem byl přijat na JAMU. Studuji obor divadelní dramaturgie a z finštiny překládám do češtiny současné finské dramatiky: trilogii Miky Millyaha Panika, Chaos, Harmonie nebo text Jussiho Moily Ke slunečnicím připodobněná.

A pane autore, že se ptám, o čem to vaše čtení vlastně bylo. Zdálo se mi, že zatím co pánové meditovali, vilné ženy konaly. Nebo se mýlím?

Já měl před očima vizi vznikajícího, vlhkého, rodícího se světa, který si teprve začíná uvědomovat svoji existenci. Herečky se probouzejí z klubka jakési prahmoty, jež tvoří jejich těla. Nejprve šlo o svět hřejivý, hravý, zranitelný. Když si však uvědomí sebe sama, stane se krutým a neodbytným, protože nemá nikoho, kdo by mu ukázal jinou možnost seberealizace. Zde tento svět nabývá konkrétní podoby neodbytného myšlenkového světa člověka, jenž bojuje se svým egem. Tuto roli člověka, v jehož myšlenkovém světě se tato interpretace Egoedenu odehrává, jsem viděl nejvíce statickou. Kolem ní se měl odehrávat celý svět, ve kterém měla ona sama být divákem událostí, které dalo její egoistické chování do pohybu. Protože jsem se rozhodl spojit čtení autorské se čtením scénickým, této role jsem se ujal sám. Mě, jako tuto nedobrovolnou hlavní postavu ráje ega, přivlekly herečky – neodbytné myšlenky – na osamocenou židli uprostřed scény, a jaly se mne přemlouvat k přemýšlení o sobě a k přiznání si svých chyb. V tom se však probudilo ego hlavní postavy, ztělesněné hercem, a začalo polemizovat se záměrem myšlenek. Snažilo se působit dojmem, že jde o spojence hlavní postavy. Svým šarmem ovládlo nepříjemné myšlenky svědomí a přesvědčilo je o správnosti činů hlavní postavy.

Poté se jí však úplně vymklo z rukou a začalo herečky-myšlenky svádět. Dokonce se mu podařilo získat dominantní postavení v myšlenkách hlavní postavy, což bylo znázorněno scénou, ve které mne herci shodili ze židle na zem. Ego se posadilo a vzalo obě herečky na klín. Svým urážlivým chováním však nakonec ztratilo pozornost dívek. To byl okamžik prozření, ve kterém se hlavní postavě podařilo znovu získat kontrolu nad sebou samým a vyhnat ego ze židle. Bylo však již pozdě: škody v mezilidských vztazích napáchané pod vlivem ega již nešlo vrátit zpátky a celý svět, nejen herci, ale i hudebníci, hlavní postavu opustili a zavřeli před ní dveře společnosti.

Dým houstnul, oči pálily a větrání otevřenými dveřmi nepomáhalo. Začal jsem být unavený. Aha, tak takhle se věci mají, pane Kauppinene, ještěže jsem se zeptal. Tak to já zas půjdu. To vaše mládí vám závidím. A prosím, pošlete mi scénář. Sluch můj sice už ochabuje, však oči mé stále ještě čtou a já v šeru tlení těla svého, tiše a přec si předu svou. Houky houky houky hou! Tak Egoeden, pánové, a vespolek vám brouky, brou!

V šeru domova nebylo co dělat. Pustil jsem televizi. Dávala Všechnopárty. Pan Šíp se ptal, pan Polívka odpovídal a já, protože trpím samomluvou, jim do toho kecal. Na dotaz o vytváření role kriminalisty v seriálu První oddělení jsem zahučel: Vždyť to je, pane Šíp, Bolkovo tiché herecké ave. Unavený, nemocný, starý, inteligentní, nevýbojný policista s instinktem v nose. Skvělý výkon, pane. Když pánové hovořili o vlažném přijetí druhého dílu filmu Dědictví aneb Kurvahoši, prohodil jsem k bedně: Bolku, to chce klid. Před dvaceti lety pražští recenzenti nad prvním Dědictvím také jen ohrnovali nosy. Kamarádské špičkování se dotklo i Polívkova životního neúspěchu v podnikání na farmě v Olšanech, kam geniální klaun uložil mnoho peněz svých i půjčených. Prosím tě Bolku, proč jsi nechal vybudovat bazén s vířivkami? Na co? Copak jsi chodil do hospody přes vířivou lázeň? Bolek s cudným úsměvem odpověděl: Chtěl jsem, aby se příští majitelé měli na Olšanech dobře.

Pak jsem přepnul na zprávy. Huhuhů, na cimbuří vám straší tatínek! Ukrajinou bloumá bída, strach a trhání soudružnosti. Na Izrael dopadly raketové střely. V Sýrii se válčí. V Egyptě taky. Severní Korea střílí raketami jako o pouti. Mocnosti si vyhrožují. Smyčka raketových základen se rozšiřuje. Teď zrovna se stahuje i kolem nás. Lidé prchají a nemají kam. Huhuhů! Doba vymknuta z kloubů šílí jako za Shakespeara. Na koho jste to, pane, lusknul prstem? Na mě snad?

Umělecký šéf Husy na provázku mě nazval králem Claudiem divadla a pozval na premiéru hry Petera Shaffera Amadeus tj. Milovaný Bohem. Homage á Miloš Forman. Čili též: Jsme schopni snést světlo, když příliš vehementně svítí nám do očí?

Jejda, jak to pan šéf s tím Claudiem myslel? Pokud mě paměť neplete, Claudius byl bratrovrah, co ho kordem propíchne princ Hamlet. Nu nic, jak říkával klasik, pozvání to je, tak co. Třeba mě v Huse také zapíchnou. Začal jsem se těšit!

Mirek Donutil se po třiadvaceti letech vrací z pražského Národního divadla na Provázek a já s ním zabrousím do dob Rakouska, kdy vládl císař Josef II., co vyoral pluhem svou brázdu na Moravě a kterému Bůh dovolil sáhnout svatým církvím na majetky. Bože, to byly doby! Tenkrát se zrovna u nás neválčilo a českým vlastencům bylo dovoleno hrát na prknech, co znamenají svět nejen německy, ale i česky, protože nastávalo tak zvané české obrození. Města Rakouska mohutněla, vzkvétala, stavěla, mimo jiné i morové sloupy, protože byla sužována morovými epidemiemi. Božský Mozart před nimi prchal, někdy i do Prahy, a jeho Pražané mu, jak je známo, rozuměli.

Nevím, jak to dělám, ale buď jsem pomalý já, nebo brněnské tramvaje. Nestíhám. Na stanovené začátky představení se přesouvám urychleně. Někdy i běhám. Jsem si přitom komickým. Nohy se mi nezvedají, bolí mě achilovky, plicím schází kyslík, jedině co funguje fest, jsou potní procedury.

Splavený jsem doklopýtal před fortnu Husy. Čekala tam na mě paní Ljuba Lamparterová, dcera mého prvního divadelního ředitele, co přijela kvůli premiéře až z dalekého Curychu. Ustaraně se na mě podívala: Zase jste utíkal? Bezhlasně jsem vydechl a otřel jsem si zpocený zátylek. Paní Ljuba pokývala hlavou: Utíkal!

Vešli jsme skleněnými dveřmi do vstupní haly, co pamatuje mnohé. Tudy nosili i korpulentní císařovnu Marii Terezii za jejího brněnského pobytu. U pokladny stál šéf Morávek, v rukou držel vějířek vstupenek. Jednu zrovna dával herci Janu Budařovi. Pan Tuček dostane také. – Jsem tu dvakrát – Dostane dvě. Komu dal poslední vstupenku, nevím. Spěchal jsem atriem do foyeru divadla. U bočního schodiště bylo plno. Půvabná paní z Curychu zašeptala: Vstupenky jsou číslované? – Ne. Musíme zajmout místa dle možností. – Aha, jako kdysi. Zahlédl jsem stále krásnou paní Donutilovou, krátce podržel její ruku ve své dlani a nadechnul se, abych jí pověděl něco pěkného, ale proud celebrit tomu nakloněn nebyl. Strhnul mě na schody. Od mladinké dívenky jsem koupil program a dral se jako poněkud leklá rybka vzhůru. Paní Ljuba z Curychu také. Zatímco já zděšeně prohlížel židle osázené cedulkami se jmény VIP, paní Ljuba vystoupala stupni elevace k židličkám bez lístečků a obsadila dvě místa. Řekla: Nic lepšího tady není. Ovšem vy odsud asi neuvidíte a ani neuslyšíte, viďte? Po mé levici sedící televizní režisér Karel Fuksa prohodil: Jardo, to je pomluva, viď? Jak tě znám, ty vidíš a slyšíš všecko. – Co říkáš, Karle? Svlékl jsem si bundu i mikinu a zůstal jenom v košili. Paní Ljubo, omlouvám se, ale hicuji.

Papírovým kapesníkem jsem si stíral zátylek i čelo. Zakoukal jsem se do údolí pod sebou a úžasem ztuhnul. Na plošině pod plnými řadami diváků se povalovaly obdélníky snad slamníků. Byl tam i barokní líčící stolek s elipsou zrcadla a hořící svící. Po pravé straně u režné zdi stálo černé pianino s otevřenou klaviaturou. Na horizontu se v mlžném oparu tetelilo úchvatné panorama paláce s balustrádami, nehybnými skulpturami i temnými zákoutími strnulé minulosti císařského města. V hloubi scenérie plápolaly louče pálící morové rány a kdesi nejdál, snad až u řeky svítila nádherná pouliční lampa. Zdálo se mi, že cítím vůni modrého toku nočního Dunaje.

Bouchl poklop propadla, pak druhý, třetí. Scénou se rozběhly stíny postav. Jejich hrdelní výkřiky se odrazily od prken podlahy a zanikly mezi teleskopy stropních reflektorů. Vysoko na horní rampě, se v zajetí zatuchlého přítmí blázince plouží duševně chorý dvorní skladatel císaře, věhlasný hudebník Antonio Salieri. Divadlem hřmí hudba božského Amadea a po železných konstrukcích ochozů se plazí bíle odění mužové. Dámy v krinolínách s vyčesanými vlasy do podob karfiolů vydávají na odiv svou krásu, kde to jenom jde. Bolestné výkřiky bláznů obkružují bělost sošného baroka. U bílého stolku ožívá ošklivá tvář. Starý, na smrt nemocný Salieri dáví svůj příběh nenávisti k hudebnímu skladateli Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. Skřehotá slova a z tváře si stírá nánosy věků. Před zraky diváků se mění v personu charismatického dobráka, vitálního intrikána v nejlepších letech. Zamrazilo mě v zádech. Zavrtěl jsem se a velmi pracně si přiložil na cemr teplou mikinu. Její rukávy jsem svázal na břiše a opět se zahleděl do všeobjímajícího jevištního dění.

Na hrací plochu vkráčel rázným krokem sympatický mladíček s bláznivým pruhem červených vlasů uprostřed hlavy. Božský Amadeus. Prošel se napříč scénou, příjemně znějícím hlasem obohacovaným krátkými kadencemi bláznivého smíchu řekl něco málo bláznivě drzých vět.

Režisér Morávek geniálním způsobem představil divákům dvě malá ega na dvorní šachovnici velkého světa Rakouského mocnářství.

V mozku mně kmitla vzpomínka na generální zkoušku dávné Scherhauferovy inscenace Karamazovců v Procházkově síni Domu umění. U barokního stolku se zrcadlem se kroutil Mirek Donutil a patlal si na mladou tvář bílou tělku: Tak co, Jardo, líčím se ti pěkně? To víš, starý Karamazov, je starý Karamazov. Takové zhýralé prase. Znáš to, ne? Té bílé je už dost, co říkáš? Já myslím, že dost. Teď tomu hajzlovi udělám oči. Oko, do duše okno, jak říkával bratr Höger. Taky tě na JAMU učil maskování bratr Höger? No nevím, jestli by se bratru Högerovi moje maska starce líbila. Mně se líbí. Co říkáš, že nic neříkáš? Ještě Karamazovovi udělám staré obočí, nó, a nakonec mu zvýrazním zhýralou tlamu. Mirek se zašklebil: Jardo, to je ksicht, co? To je přímo dílo. Tak už radši běž, aby tě Peterko nezmárnil, znáš ho. Pozor, jde sem!

Režisér Morávek udělal z postavy Salieriho středobod světa. Všichni ostatní kolem osy středobodu kolotají, kmitají nebo postávají. I Císař Josef II. se svými blízkými, s nohsledy a našeptávači sošně pózují v postaveních satelitů. Nejdůstojnější císařské místo je na balkonové rampě horního ochozu. Do centra magického kruhu skladatele Selieriho je dovolen vstup pouze Amadeovi. Jedině jemu je dopřáno Mistra přátelsky poplácat, obejmout, ba i rozverně hubičkovat. Jen dva, Salieri a Amadeus, si smějí stoupnout na středovou bedýnku dirigenta, aby nad hlavami diváků dirigovali pomyslný orchestr. Jejich dirigentské výkony jsou strhující. Těla, paže, dlaně, prsty, tváře dokladují zanícenou znalost hudebních partů i mimořádnost mistrovství obou aktérů. Salieri z dirigentské bedýnky jako jediný vede s diváky přímý dialog. A že to, panečku, umí!

Donutilův Salieri se jeví jako důstojný, poživačný, sebejistý, své chtíče a záště skvěle skrývající, usměvavý dobrák hrající si s osudem nenáviděného Mozarta jako kočka s myší. Je lstivým pavoukem v elegantním těle odporné ropuchy.

Amadeus Donutila mladšího je oproti monstróznímu dvornímu skladateli lehkomyslný, sexem potřeštěný motýlek. Poletuje prostorem a na co sedne, to obšťastní. Lehkostí erotického dusna voní všechna jím ztvárněná souložení, ať už na klandru horního ochozu či na hrací ploše nebo v domácím loži. Má esprit mládí. Je mu dovoleno vše. Útěk Mozarta k alkoholickým opojením je u něj pozvolný a přesvědčivý. Bídu Amadeova žití podtrhává režie pády slamníků z ochozů na hrací plochu. Několik působivě bolestných výstupů nechává Donutila hrát s opilými nohami bořícími se do pohyblivých bažin těchto napadaných slamníkových hromad.

Celé představení jsem měl dojem, že je podřízeno hudební formě. Že jsem přítomen obřadu, velebné disputaci, modlitbě, mši za zemřelé. Znějící Rekviem zřetelně ovlivňovalo veškeré konání.

Pohyb aktérů, dekorací, rekvizit, ale i zpěv či mluvní projevy s toky zvuků orloje času nebo kukačky byly přesně včleněny do hudebních taktů. Příběh vášní, lásek a nenávistí pronikal k divákům kouřovými clonami v podobě rytmizovaných vln oddělovaných cézurami pauz.

Roztržka Antonia Salieriho s Bohem pro nespravedlivé přidělení talentu nechutně vulgárnímu Amadeovi zaznělo jako memento rouhání se, které nemohlo skončit jinak než krutou sebevraždou duševně chorého skladatele.

Výtečné herecké, zároveň i akrobaticko-atletické a pěvecké výkony podal celý soubor Husy. Udýchat všechna ta pobíhání schodišti, chodbami a ochozy divadla bez viditelného zadýchání, vydržet ono opičí kaskadérství skoků či spouštění se mezi diváky z kovových ramp, k tomu v přísně zadaných rytmech pádícího toku dvouhodinového představení, tak to je velký kumšt! Něco takového dokáže jen výjimečný, vydrilovaný, vysoce talentovaný soubor zapálených divadelníků. Klobouk dolů, vážení.

Když zřízenci zahrabali mrtvého génia Mozarta do slamníkové rašeliny a intrikán Salieri si břitvou podřízl krk, rozeřvalo se rekviem závěrečnou codou až k nebesům. Pak hudba utichla, umlkly zvuky, tiše doplály ohně a vše pohltila milosrdná tma. Jen za okny paláce svítilo věčné světlo pouliční lampy na rohu Petrské uličky. Geniální závěr velkolepě obrazivého divadla. Obecenstvo povstalo a ve stoje předlouze aplaudovalo. Aktéři se děkovali, statné dívky jim nosily květiny a dárky. Děkoval se i zářící šéf Vladimír Morávek a celý jeho tvůrčí tým. Mezi klanějící se vedral podsaditý chlap s tácem plným obložených chlebíčků. Nikoho z aktérů nezaujal, proto po trapné chvíli odložil červenající se poživatiny na černou desku tichého pianina a z prken co znamenají svět se nápadně vytratil. Diváci i nadále vzdávali hold hereckému mistrovství Mirka Donutila a skvostnému představení. Tleskali a tleskali!

Navlékal jsem si bundu a teskně se rozhlížel po úbočí vylidňující se elevace. Očima jsem hladil osiřelé konstrukce ochozů, schodišť i stropu. Vedle mne stála okouzlená brněnská rodačka, paní Ljuba z Curychu. Řekl jsem: Tohle tady, je taková zvětšenina malého originálu, studentské Marty. Před čtrnácti lety jsme dokončovali rekonstrukci studia, když do Marty vletěl nasupený klasik Peter Scherhaufer. Kouknul z ochozu na odrátovaný obdélník variabilní hrací plochy, na hranaté okruží ochozů, na kovovou konstrukci stropu se zavěšenými reflektory a vytřešti oči na pojízdnou lávku: Kurva, Jarošu, jak to, že si mně nic neřekl? Já si lámu hlavu, co s hracím sálem Fanálu a ty to tady máš všecko vyřešené. Na Provázek sereš! No nic, šak co. Ještě ten den angažoval stvořitele Marty architekta Honzu Konečného a ten malou Martu střihnul na míry Provázku. Škoda, že je nenapadlo vzít z Marty i zabudování rezonančně akustických opor. Tento svatý prostor dokáže zajisté odrovnat nejeden herecký hlas. Vy jste byl vždycky maximalista, viďte? odpověděla paní z Curychu. Půjdeme se někam posadit nebo se jenom projdeme městem? – Jenom se projdeme. Mám rozepsané Mudrování na téma lidského ega. Egoeden. Tak se nezlobte. – No to nic. Já zase v červnu přijedu. Říkáte, že píšete na téma ega, to jistě budete psát i o dnešním představení. – Vypadá to tak.

V první řadě vydýchávali Amadea manželé Uhdeovi. Dramatik Milan Uhde se stal čtenářem mých skromných Mudrování, tak jsem se u nich zastavil na slovíčko. Řekl jsem: Mistře, dlouho jste se neozval, jestli jsem vás svými Mudrováními nezavalil? – Ne, to ne. Mudrování jsou dobrá. Jen času je málo. A nemějte strach, Mudrování vyjdou. Musí vyjít! odpověděl Mistr Uhde lahodně znělou sonorou. Rozloučil jsem se a skulinkami mezi VIP se prodíral směrem k atriu. Paní z Curychu se usmála: Jestlipak jste už četl Uhdeho paměti? – Ještě ne, ale Mistr slíbil, že mně je daruje. Jsou pro mě dost drahé. – Ovšem stojí za to. To si počtete. Skvělá knížka. Čtivá, plná překvapivých informací a vzácně sebekritická.

Přijel jsem do Komína a pozdě v noci napsal režiséru Morávkovi e-mail: Milý a vážený pane šéfe, děkuji moc za pozvání! Jsem šťastný, že jsem mohl být přítomen triumfálnímu návratu Mirka Donutila na Provázek. Blahopřeji vám k nádhernému představení! Je to vskutku mistrovské dílo! Mirek byl božský, jeho syn boží! Dcera mého prvního divadelního ředitele, přijela kvůli premiéře až z Curychu, a také byla nadšena. Moc vám děkuje za vstupenku!

V dobré náladě a snad i z rozmařilosti jsem pustil televizi. Obrazy božího dopuštění mě z oblak stáhly na zem, až jsem se leknul. Zdá se, že generálové přebírají velení nad vládami kapitálu. A to je zlé. Pro svět velmi zlé!

Před usnutím jsem si položil otázku: Jak to jen ten šéf Morávek s tím králem Claudiem myslel? Nezmýlil se náhodou? Vždyť v Martě hraji krále Hamleta. Ovšem, když vezmu v úvahu, že šéf Morávek je režisér a jak známo, režiséři mají pravdu vždycky, tak teď opravdu nevím. Asi mě někdo v Provázku přece jenom jednou zapíchne. Ale kdo? Třeba někdo s mocným egem, nebo jen někdo nepatrný s egem malým? Spi, chlapče a nedělej si hlavu, on se vždycky někdo ochotný najde. Nebo si to vezmi z té lepší stránky. Když už tě jednou na tom Provázku zapíchnou, tak na druhé straně, třeba se zase nedožiješ nukleární katastrofy. To jde, ne? Tak už spi, Claudie, spi! Hajej, dadej a spi, a zavři už očička svý…

Brno – Komín, 17. 3. 2014

///

Čtená vernisáž Divadla Krajiny: Egoeden Otty Kauppinena. Text, režie: Otto Kauppinen. Hrají: Tereza Slámová, Kristýna Lišková, Otto Kauppinen, Vojtěch Šárský. Hudba: Matyáš Dlab, Mojmír Měchura. 25. 2. 2014

///

Divadlo Husa na provázku – Peter Shaffer: Amadeus tj. Milovaný Bohem. Hommage á Miloš Forman. Inscenace Vladimíra Morávka. Překlad: Martin Hilský. Dramaturgie: Lucie Němečková. Scéna: Svatopluk Sládeček. Kostýmy: Sylva Zimula – Hanáková. Hudba: Petr Hromádka v úctě a lásce k Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. Korepetice: David Janík. Pohybová spolupráce: Leona Qaša Kvasnicová. Inspice: Kateřina Miklínová. Hrají: Antonio Salieri – Miroslav Donutil. Tereza Salierová, jeho žena – Monika Matoušková. Wolfgang Amadeus Mozart – Martin Donutil. Konstance Weberová, jeho žena – Simona zmrzlá. Josef II, rakouský císař – Robert Mikluš nebo Jan Kolařík. Hrabě Johann Kilian von Strack, císařský komoří – Pavel Zatloukal nebo Petr Oslzlý. Baronka Waldstätterová – Nicole Maláčová. Baron Gottfried van Swieten, prefekt – Vladimír Hauser. Hraběnka von Rosenberg, mondéna – Ivana Hloužková. 1. Větříček („Venticelli“), donašeč – Milan Holenda. 2. Větříček („Venticelli“), donašeč – Ondřej Kokorský. 3. Větříček („Venticelli“), donašeč – Ondřej Jiráček. 4. Věrříček („Venticelli“) – Dalibor Buš. Salieriho kuchař, 87 let – Robert Mikluš. Salieriho komorník, 89 let – Ondřej Jiráček. Kateřina Cavalieri, Salieriho žačka, velmi talentovaná – Tereza Marečková. Královna noci – Andrea Horská. Muž u piana. Třeští mu ze vší té hudby hlava – David Janík nebo Martin Jakubíček. Zázračné dítě, 10 let – Melika Yildizová nebo Josef Nizner. Vídeňané, postavy z Kouzelné flétny – všichni. Premiéra 14. 3. 2014.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. března 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 47)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ