Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 475)

Múza Mab je zpěvavá, do spánku mi notovala: Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru, Tábor je naše cesta, pojedeme po ní, Tábor je náš cíl.

Poté vyhrkla: Už jste někdy cestoval blabla carem? Nevíte, co to je, viďte… Zařídila jsem. Telefonicky. Budete čekat ráno u První Brněnské pod mostem.

Je dobré múzu poslouchat. Přijel modrý iveco daily minibus, řidič řekl: Jsem Petr, podal mi ruku a za dvě a půl hodiny jsem byl v Táboře.

Sedl jsem si v parčíku na lavičku a pozoroval dramaticky pojatou plastiku Františka Bílka Jan Hus na Kozím hrádku a rozevřenou kamennou knihu s pěti reliéfy Božích bojovníků. Vedle stojící lípa s nachýleným kmenem a kůrou plnou vrásčitých vyboulenin jako by vypovídala o krutých osudech místa i monumentu. Mistr Jan se někdy hodil, někdy méně a byly také doby, kdy se mocným nehodil vůbec. U lavičky pod keřem pípal malý kos. Píp. Píp. Asi se ztratil…

Do zoufalého pípání se ozvala Mab. Vzhůru, dolů k řece. Nejlepší odpočinek je ten aktivní.

V Táboře je jemný, mírně navlhlý vzduch. Po vodní ploše Jordánu jela plachetnice. Dřevěná mola byla prázdná, jen hejna hladových kačenek cedila zobáky vodní hladinu. Inspirující činnost. Zahlédl jsem rozložitou stavbu restaurace, leč múza zavrčela: Snad byste nevlezl do první putyky…

Vzpomněl jsem na léta studentská. Táborský rodák, adept herectví Tomáš Šolc, předváděl v hodinách pantomimy pojídání chleba s máslem, rohlíku máčeného v medu, loupání banánu a polykání šťavnaté broskve. Řvali jsme bravo…

Musel jsem si otřít hladovou pusu a vykročit po schodech na hlavní třídu. Upravené historické domy se tvářily přátelsky. Okázalá Sokolovna s křiklavými sgrafity a hesly Volnost, Rovnost, Bratrství i hotel s názvem Palcát hlásaly, my zdejší jsme byli vlastenci vždy. Uprostřed vidlanu křižovatky leží baculatý hnědý kámen s drobnými mističkami vytesaných prohlubenin lidských dlaní a kulatou dírou v samém jeho středu. Balvan je dílem vzbuzujícím pocity, že Tábor ví, co je to jít s dobou. Jmenuje se Brána času. Sochař Albert Králíček, jak psáno v průvodci.

Věru, je to do kopečka, na tu horu Tábor, říkalo se za husitů. Ono to však platí i dnes. Jdu a jdu, těžce kráčím. Míjím divadlo, raritu, se dvěma hledišti, postavenými v podobě písmene L. Jedno je určeno pro hry komornějšího typu, je menší. To druhé, veliké, je věrnou kopií pražského Národního divadla. Proto máme na oponě nápis Tábor sobě. Slouží k produkcím jásavějším. Hrávaly se v něm výpravné opery, operety a muzikály…, vysvětloval mi nadšený jevištní mistr, když tady před lety vystupoval soubor brněnské Polárky.

Dal jsem se trochu z kopečka, k rodnému domu hudebního skladatele Oskara Nedbala. Múzická Mab zpívala: Blondýnky něžné, ty já mám rád… Pak řekla: A teď dolů k Běchyňské bráně.

Klikatými uličkami středověku jezdí automobily. Dláždění cest i chodníků je stylové, upravené. Leč pro chůzi poněkud nepříjemné.

Muzeum v bráně je v rekonstrukci. Na nejstarší části opevnění města, hradu Kotnov vzniklém ještě před založením obce husitské, je přístupná kruhová věž.

Tak nahoru, řekla Mab.

Zdolal jsem všech 155 schodů, nebo kolik jich bylo, a mlhou orosených víček jsem mžoural do houpavých dálek. Rozpoznal jsem jen komín bývalého pivovaru… Sestup z věže se mi zdál být poněkud nešťastným… Postavil jsem se do průvanu kamenné brány a nechal si ovívat tělo teplým vánkem…

Múza našeptávala, tady není nic kloudného, v Chýnově je ateliér sochaře Františka Bílka a také tam mají divukrásné jeskyně. Vlak jede za půl hodiny…

Z kopce a na lačno jsem se sunul k nádraží. Vláček motoráček měl dva vozy a po čtvrthodince zastavil. Stačil jsem sníst banán a napít se táborské vody. Byla vlažná. Chýnovský chodník dlouhý.  Lemoval obliny značně frekventované silnice a svažoval se kamsi do údolu. V nejnižším bodě se vytratil. Prošel jsem kolem kostela a po chodníkovém nedopatření se došoural ke křižovatce, kterou se mi podařilo přeběhnout. Po padesáti metrech jsem doputoval k památné vile.

Jste šikula, pochválila mě Mab. Pak mě zásobovala informacemi. Architektura domu postaveného v roce 1898 z režného cihlového zdiva s dobovými „lidovými“ dřevěnými prvky a dřevořezbami odkazuje k tradici chýnovského stavitelství. Nezaměnitelný ráz dodávají domu především štukové figurální reliéfy na fasádě se symbolickými tématy Boží ochrany a duchovního růstu člověka, dotvářené verši z Janova evangelia v štukových ostěních oken. Dům je první architektonickou realizací chýnovského rodáka Františka Bílka, sochaře, architekta, grafika, autora užitého umění, náboženského myslitele a mystika. Dům si postavil na pozemku své rodiny, v sousedství svého rodného domu. Dům, který Bílek nazýval „chaloupka“, byl místem setkávání s duchovně spřízněnými osobnostmi, například s Juliem Zeyerem, Zdenkou Braunerovou, Otokarem Březinou a dalšími. František Bílek se narodil v roce 1898 v Chýnově, kde také 13. října 1941 zemřel. Od roku 1990 dům vlastní Galerie hlavního města Prahy. Dnes je zde umístěn památník se stálou expozici, která pojednává o Bílkově významném, secesně symbolistním díle.

Dobrácká paní správcová řekla: Vítejte v ateliéru. Dívám se na obrovitou síň s dřevěnými schůdky a půlochozem, pojednaných řezbářskými okrasami. Paní hovoří: Tady mistr Bílek tvořil. Ze stropu visíval celý kmen, nebo nějaký kus dřeva, které opracovával. Bočními dveřmi vcházel do světničky a po schůdcích do pokojů dětí a ložnice. Schůdky i podlahy hlasitě vrzaly a prskaly. Místnůstky s postelemi, skříněmi, nočními stolky, stoly, židlemi a drobnými grafikami dodávaly domu ráz poustevny. Pan Bílek musel mít své děti i manželku velmi rád. Nábytek pojednal jemnými rýhami sakrálních motivů. Ukřižovaný na synově skříni je nádherným uměleckým dílem…

Utrmácený jsem usedl do vláčku. Volání múzy: Do jeskyň je to jen šest kilometrů jsem přeslechl. Na nádraží v Táboře jsem si vzpomněl na Švejkovo: A přece jen jedu do Budějic…

Lužnice kapánek páchla. Raději jsem zdolal velké množství schodů a u budovy zvané Střelnice zahnul do spleti krátkých, úzkých, klikatých uliček hledat pension. Múza pravila: Červený bod, to nelze minout. U věže středověké vodárny, ve dvoře, prodávali knížky. Pět korun za kus. Hamingway, Stařec a moře. Hrabal, Pábitelé, Horníček, Vzpomínky na Itálii, Shakespeare, Sonety. Byly cítit tabákovým kouřem. Hodil jsem do kasičky deset korun. Styděl jsem se. Mab se smála: Mají tady i román Komu zvoní hrana…

Pak si vzala do hlavy, že musím do Muzea čokolády. Za rohem se nacházel obchůdek Galerie čokolády, ale mrzoutský majitel zrovna zavíral krám a sdělit kudy do muzea odmítl.

Dal jsem si studenou sprchu, v restaurací Thir opékaného pstruha a polomrtvý upadl do postele. Měl jsem divoký sen. Múza se vztekala, že v Táboře není nic pěkného, a křičela, že chrápu…

Muzeum čokolády jsem našel po vůni. Tři nabílené gotické domy s úzkými chodbičkami, krkolomnými schůdky do sklepení i do podlaží, s prodejními pulty, kavárenskými stolky, židličkami a exponáty z čokolády a marcipánu. Čokoládová lokomotiva vypouštěla z komína kouř, čokoládoví husité táhli na koních do boje. Čokoládový Jarda Jágr stál na čokoládových bruslích a čokoládovou hokejkou posouval čokoládový puk. Vážil pouhých 28 kilo…

Pohádkových postaviček jsem viděl nepočítaně. Sněhurka a sedm trpaslíků. Dlouhý, Široký, Bystrozraký. Křemílek a Vochomůrka. Pes Filipes i Rákosníček. Ve sklepě se rozvalovali líní čerti a trpaslíci kopali čokoládové uhlí. Kdo měl chuť a peníze, mohl si dát horkou čokoládu. Nebo v dílně koupit těsto a uválet si marcipánového ptáčka, lišku, krtka. Chlapec modeloval jakousi příšeru a tvrdil sestřičce: Mio, to jsi ty.

Znalí písma si mohli přečíst o historii pěstování kakaovníků a výroby čokolády. Mab četla: Majitelem komplexu domů byl výtvarný umělec Kristian Kodet, zakladatelkou Muzea čokolády a marcipánu paní Petra Kovandová. Kakaovník pravý, Theobroma cacao, je stálezelený strom z čeledi slézovitých, Malvaceae, kde je zařazen v podčeledi Byttnerioideae. Původem pochází z tropické oblasti Jižní Ameriky, kde byl pěstován pravděpodobně již v 5. století. V dnešní době se pěstuje v tropech celého světa, ovšem největšími producenty kakaa jsou Pobřeží slonoviny, Ghana, Indonésie, Ekvádor, Kamerun a Nigérie. Kakaovníky jsou stromy podobné jabloním. Rodí šišaté plody podobné míčům ragby. Od větví se usekávají mačetami. Aztékové byli asi prvními konzumenty. Do Evropy semena kakaovníku přivezl Krištof Kolumbus.

Za zády mi vyjekla dáma: Jé, tady je princ z Nemanic, hned bych mu ukousla hlavu… Se smíchem jsem se prodral hloučky návštěvníků k východu ze sladkého ráje…

Odpolední procházka tělu neuškodí, řekla Mab.

Šel jsem dolů k řece a házel kačenám drolené rohlíky.

Múza se smála: Vy to tady znáte?

Trochu. Jako student jsem sjížděl Lužnici v gumovém člunu…

Dosti lenošení, nyní vzhůru na náměstí, šveholila múza.

Šel jsem se zchladit do táborského podzemí. Schody klouzaly, zrovna jako udupaná hrbolatá zemina. Sklepy měšťanů i prostory městského vězení působily syrově a nevlídně. Táborští zde přežívali doby požárů a válek. Průlezy nízkými chodbami sice nejsou mým oblíbeným koníčkem, ale jak pravil průvodce úžasně dunivým basbarytonem: Kdo tady nebyl v podzemí, nepoznal Tábor…

Pod klenbami staré městské radnice jsem se procházel historií husitství… Pavézy, sudlice, vozové hradby, železné košile, palcáty, kamenomety. Jan Žižka zleva, zprava. A také František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk, Eduard Beneš, Alois Jirásek i hlava Bedřicha Smetany. Mab notovala: Ktož sú boží bojovníci...

Blabla car – myslím, že to byla Toyota Corolla řízená sympatickým Táboritou – mě z Žižkova náměstí odvezl. Za dvě hodiny jsem dýchal „čerstvý“ brněnský vzduch.

Sedím u počítače, masíruji si nohy koňskou mastí a je mi dobře… Chtělo by to další výlet. Ale trochu se bojím, že jsem unavil i svou múzu Mab.

Zmizela…

Brno – Komín, 30. 7. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. srpna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 475)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Číst reportáž z výletu Jar. Tučka
   je zážitek. Dovede slovem, proloženým obrazy a videem změnit čtenáře ve spoluúčastníka, který v pohodlí domova stačí mnoho vidět, dovědět se o místních zajímavostech, osobnostech spojených s těmito místy, místních atrakcích, historií a současností. Díky personifikované intuici stačí pisatel prožít, zaznamenat a předat dokonalý obraz navštíveného místa. Objevuje krásu, přehlíženou a neznámou z blízkého okolí.
   Velmi oceňuji!

   25.08.2019 (20.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Pelikán

   

   Díky za krásnou reportáž
   z cesty po středověkém Táboře – jako bych tam byl (já jsem tam tedy byl, ale už je to dávno)!
   Úžasná postava našich dějin – mistr Jan Hus – překvapivě inspiruje spíše ty, kdo jeho víru a zápal nesdílí a slouží k témuž, čím byl za minulého režimu: k nenávisti třídních a ideových nepřátel… Na dům Františka Bílka si nevzpomínám – asi jsem tam nebyl, a proto obzvláště děkuji za jeho připomenutí!

   31.08.2019 (10.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ